Výchova pohlavkem? Výzkumy mluví jasně: trestané děti jsou agresivnější a náchylnější k nemocem i problémům

Skoro dvě třetiny českých rodičů používají při výchově dětí fyzické tresty, vyplynulo z výzkumu z roku 2018. Polovina z nich nejčastěji přistupuje k plácnutí na zadek či přes ruce, pětina dá pohlavek nebo facku. Že pohlavek ve výchově pomáhá vymezit hranice, si myslí i ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. „Jsem vděčný svým rodičům, že jsem v pravý okamžik facku taky dostal. Jsem z prostředí, kde rodiče uměli vymezit, kde jsou mantinely,“ řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz a dodal, že on sám se výjimečně jako rodič dostane do situace, kdy po opakovaném napomínání přistoupí k „lepnutí na zadek“. 

Pan ministr i trestající rodiče se ovšem mýlí. Výzkumy – a proběhly jich v posledních třiceti letech celosvětově stovky – mluví jasně: fyzické tresty nezlepšují chování dítěte, a tedy nemají ten efekt, který si od nich rodiče slibují. 

Nejčerstvěji to potvrdila loňská analýza zveřejněná v americkém lékařském časopise The Lancet. Autoři shrnuli 69 různých dlouhodobých studií zabývajících se fyzickými tresty a došli k jednoznačnému závěru: čím častěji rodiče děti „plácnou“, tím víc vzdoru v nich vyvolávají. „Výchovné pohlavky“ nemají žádný pozitivní dopad na vývoj dítěte, ba co víc: problémy v chování se u trestaných dětí časem zvyšují, například stoupá jejich agresivita. „Já tomu říkám ‚okoukaná strategie‘ – dítě zažilo, že se situace, která je komplikovaně řešitelná nebo emočně napjatá, řešila násilím, takže když se samo dostane do podobné situace, uchýlí se také k násilí,“ vysvětluje psycholog Martin Galbavý. A připomíná experiment, kdy skupina chlapců sledovala minutové video, na kterém na „zlobivé“ dítě kdosi křičí, třese s ním a naplácá mu na zadek. Druhá skupina chlapců mezitím zhlédla video, kde reakce na nežádoucí chování je klidná a bez násilí. Když se potom obě skupiny sešly v herně, chlapci z první skupiny se projevovali agresivněji než kluci z druhé. 

Ke stejným závěrům docházejí i studie, které se zaměřují výlučně na ty nejmírnější formy trestů, jako je naplácání na zadek. Zajímavé mimochodem je, že některé jazyky mají pro tuto rodičovskou libůstku speciální výraz jako například v angličtině spanking, ve francouzštině feée nebo ve španělštině nalgada. „Zjistili jsme, že i naplácání má nezamýšlené škodlivé účinky a nezpůsobuje ani okamžitou, ani dlouhodobější poslušnost, kterou si od toho rodiče slibují,“ uvádějí autoři pět let staré studie provedené na 160 tisících amerických dětech.  

Trestané děti mají v životě víc problémů

Častým předmětem zkoumání je srovnávání lidí, kteří v dětství zažili nějakou formu fyzických trestů a těch, kteří trestáni nebyli. Mnohé studie dokladují, že lidé, kteří byli v dětství vystaveni byť jen mírným trestům, jsou v dětství i později v dospělosti ohroženi řadou specifických rizik. Mívají problémy se sebevědomím, častěji se u nich vyskytují duševní poruchy a zápasí i se vztahy – studie uvádějí, že se častěji uchylují k agresivnímu chování k partnerovi a mají vyšší tendenci k rizikovému chování, jako jsou závislosti nebo promiskuita. 

Další vrstvu důkazu, že trestání škodí, poskytují studie, týkající se rodičů, již tělesné tresty původně ve velké míře využívali. S pomocí vzdělávacích programů a tréninků se je naučili nahrazovat jinými metodami a sledoval se dopad na jejich děti. Ukázala se významná paralela mezi úbytkem rodičovského trestání a zlepšením chování u dětí. Fyzické tresty jsou také spojeny s pomalejším kognitivním vývojem a nepříznivě ovlivňují studijní výsledky. "Čím více fyzických trestů, tím více dítě zaostává za kognitivním vývojem svých vrtsevníků, kteří 'plácání'nezažívají," uvádějí autoři studie z roku 2008. Existují dokonce neurozobrazovací studie, z nichž vyplynulo, že fyzické tresty mohou snížit objem mozkové šedé hmoty v oblastech spojených s inteligencí.

Pohlavky ničí důvěru

Tělesnými tresty se zabývali i čeští výzkumníci. Vzdělávací institut ochrany dětí vydal v roce 2006 studii Tělesné tresty, v níž autoři vypočítávají hned pět neblahých následků, které trest má: "vždy porušuje tělesnou integritu dítěte, zatlačuje dítě k primitivní reakci, a brzdí tak vývoj jeho osobnosti, zvyšuje pohotovost dítěte k agresivnímu chování, vždy je provázen stresem, neboť u facek a ritualizovaných výprasků chybí spravedlnost a srozumitelnost potrestání, jako vzorec sociálního chování se ukládá do paměti jako metoda řešení obtížných životních situací a v budoucnu slouží jako návod k jejich řešení." 

Studie dále zdůraznila, že i když se může stát, že tělesné tresty krátkodobě vymůžou poslušnost, nelze je považovat za výchovný prostředek. „Neučí děti žádoucímu chování, ničí důvěru mezi rodičem a dětmi a mohou vést ke zvýšené agresi.“ 

Autorky ve své studii popisují i mechanismus přenosu násilí do dalších generací. Citují příklad českého spisovatele 70. let, který o svých pravidelných výprascích od otce říká: „vůbec mě to neuškodilo, připravilo mě to na život a naučilo mě zatínat zuby“. Podle autorek studie se jedná o typické psychologické obranné mechanismy, jako je racionalizace („musím svého syna pořádně vychovávat”) nebo idealizace („dříve jsme byli biti řemenem a jak nám to prospělo“) – tedy něco, co velmi často slýcháme ve veřejných diskusích na téma fyzických trestů. „Většinou to říkají lidé, kteří dál tresty používají nebo je schvalují, a potřebují si to ospravedlnit,” míní psychologové Pavel a Tatjana Kopřivovi, kteří dlouhá léta vedou kurzy pro rodiče.

Podle studie Ligy otevřených mužů, kterou jsme citovali na začátku, oproti roku 2013 mírně stoupl počet rodičů, kteří fyzické tresty ve výchově téměř nikdy nepoužili, nebo deklarují, že by je nepoužili, pokud ještě děti nemají. Pozitivní trend vidí i Kopřivovi. „Na našich kurzech se setkáváme s lidmi, kteří už to chtějí dělat jinak. V těch dvou třetinách dospělých, kteří trestají, jsou zahrnuti i tito lidé – tresty sice někdy použili, ale ztotožněni s nimi nejsou a chtěli by to změnit. Vyžaduje to čas, dovednosti, sebereflexi a sebeovládání, ale může to být i zábavné,” povzbuzují lektoři.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.