Zážitky českého učitele v indické škole: Vítal mě špalír žáků s růžemi. Dospělí ctí ceremoniály, děti jsou spontánní a učenlivé

V Indii jsem byl již po čtvrté, takže tam některé školy už znám, na jiné jsem od svých známých dostal kontakty. Už jsem se taky trochu naučil, jak se tam chovat „slušně“ neboli podle místních zvyklostí, takže možností podívat se do škol nebo v nich odučit pár hodin jsem měl dost.

Inovativní, alternativní školy, které teď v Indii rostou jako houby po dešti a jsou oblíbené zejména u movitějších, vzdělaných rodičů, se k těm našim dají přirovnat. Ale běžná indická škola je úplně jiná než naše mainstreamová škola. Do takové ÚPLNĚ BĚŽNÉ školy jsem se poprvé dostal až při této návštěvě.

V jednom typickém provinčním městě městě jeden můj známý uspořádal mou veřejnou přednášku. Chytrý nápad byl dát oznámení do lokálního tisku a do celostátních novin daného státu Maharaštra, a to v místním jazyce. Přišli tedy i ti, které jinak debaty o vzdělávání míjejí. O inovativních pedagogických směrech se totiž v Indii často mluví i píše v angličtině, odkazuje se na zahraniční publikace v angličtině, přejímají se pojmy v angličtině, což znamená, že to jde mimo velkou část běžných učitelů i veřejnosti.

Na přednášku přišlo asi osmdesát lidí, a následně jsem dostal pozvání udělat ukázkovou hodinu matematiky v běžné škole o tisíci žácích. Což jsem přijal se smíšenými pocity zvědavosti a obav.

Když jsem tam přijel, čekalo mě velké uvítání v podobě špalíru dvaceti vybraných hochů a dvaceti děvčat, každý z nich držel růži a tu mi podal, když jsem kolem nich procházel. Tím ale ceremoniál nekončil. Další květiny jsem pak dostal ve třídě od vedení školy, a sám jsem předal kytici řediteli – tu měli pro mě připravenou. To ovšem proběhlo až za nějakou dobu, nejdříve jsem byl odveden do ředitelny, kde mě pohostili čajem. Místnost to byla poměrně skromná, se stěnami vyzdobenými obrazy politických a duchovních vůdců, což se v indické kultuře často překrývá. Každá autorita tu má velmi vysoký status až jakéhosi gurua. I já, jakožto vážený host ze Západu, jsem byl vítán tak trochu jako guru.

Indická státní škola tohoto typu má nejméně dva ředitele. Je tam běžný provozní ředitel, anglicky mu říkali principal, zatímco director je hlava školy, spíše čestná funkce, často obsazovaná staršími lidmi. Kromě toho se tam může vyskytovat ještě headmaster, ale tím to nechci zbytečně komplikovat. Zkrátka, poseděli jsme u čaje pod podobiznami politických veličin a když jsem si odpočinul, což měli indičtí hostitelé velmi na srdci, mohli jsme jít konečně do třídy. Vinou dopravních komplikací jsem měl víc než půlhodinové zpoždění a pitím čaje se začátek ukázkové hodiny posunul o další desítky minut, ale tohle v Indii není problém, principal dokázal zařídit, že ve správnou chvíli všichni čekali ve třídě.

Větší základní školy, jako byla tato, mají běžně i tisíc dva žáků, třídy jsou početné, o čtyřiceti, padesáti, ale i sedmdesáti žácích. Na mě jich čekalo třicet, vybraných asi z různých tříd, a deset dospělých. Nejdříve bylo třeba opět učinit zadost ceremoniální stránce. Žáci jednotně, skoro až vojensky, povstali a hromadně zarecitovali něco, čemu jsem nerozuměl, ale odhadoval bych to na nějakou proklamaci loajality k indickému státu.

Po předávání květin, které jsem již zmínil, následovalo představení západního hosta publiku. Přinesli jakýsi pultík a jeden z ředitelů nižšího rangu si na něj položil své poznámky, vlastnoručně sepsané na základě mého prezentačního emailu, a v angličtině je přečetl.  Přednes měl kuňkavý a místy zcela nesrozumitelný, ale trapně z toho myslím bylo jenom mně.

Pak konečně začala má ukázková hodina. Jako téma jsem zvolil úhly a jejich znázorňování pohybem. Děti se měly otáčet podle stupňů, které jsem určoval, pak jsme přešli i k součtu úhlů v trojúhelníku a dalších obrazcích. Děti reagovaly výborně. Na rozdíl od dospělých, kteří se mi v tomto typu školy zdáli poněkud sešněrovaní, děti byly ve všech školách, kde jsem byl, stejné: nadšené, ale disciplinované, zvídavé, plné energie a zároveň uctivé. Celkově byla cítit velká dychtivost po vzdělání, velký potenciál se učit. Výuku pojatou stylem, který jsem předvedl, ale žáci v tomto typu škol nezažívají. Je stále standardem, že se odehrává prakticky pouze pomocí výkladu učitele, který si žáci zapisují. Při zkoušení musejí děti odříkat či napsat vše tak, jak to slyšely, často se vyžadují i stejné formulace.

Vedení o přístup k výuce matematiky, který jsem ukazoval, neprojevilo žádný zvláštní zájem. O inovativní pedagogiku šlo až na druhém místě, nebo možná až na posledním místě. Ředitelé v mé návštěvě spíš viděli možnost dodat své škole a sobě samým doplňkovou vážnost.

Jiné to pak bylo v malých, vesnických školách, byť také státních, z nichž jsem také pár navštívil. Tam jsem zažil spontánní zájem nejen dětí, ale i učitelů. Bylo vidět, že mají chuť něco z toho, co viděli, do své výuky opravdu přenést. V příštím článku se budu věnovat tomu, jak to vypadalo v menších, komunitně laděných školách, ať už byly státní nebo soukromé.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.