Terapeut Pavel Rataj: „Nežijeme ve vztazích tak, aby mohly dlouhodobě obstát.“ (1. část)

Učíme se pečovat o sebe, o svoje děti, ale zatím ne o partnerství. A když už se nám daří jít společnou cestou delší dobu, tak nám nohy podrazí vlastní nezahojené negativní emoce, potlačené představy a různé rezignace v zájmu lásky a klidu. Rataj přesto tvrdí, že je optimistou. „Dávám tomu tři, možná čtyři generace.“

V osmdesátých letech John Gottman a Robert Levenson podnikli experiment, později přezdívaný „laboratoř lásky“, v němž dokázali s až devadesátiprocentní úspěšností určit, který zamilovaný pár spolu vydrží. Jsou vztahy opravdu tak jednoduché?

Ten výzkum má jeden zásadní problém – absolutně vynechává možnost vývoje. Obstálo by to možná před sto lety. Boom osobního rozvoje, tlaků, požadavků, možností, voleb, svobod a frustrací a bolestí, které s sebou vývoj přináší, je záležitostí posledních šedesáti sedmdesáti let. Tím, co umíme dnes – reflektovat pocity a potřeby, zvědomovat, oprostit se od norem archetypálních i náboženských –, jsme opustili stav, který tady fungoval tisíce let víceméně od pravěkých kultur. Úplně jsme ho rozprášili. 

Znamená to, že když teď o vztazích hodně víme, jsou i kvalitnější? Umíme tu osvojenou znalost použít?

Ještě ne. Když na tom budeme makat, mohli bychom to zvládnout za tři čtyři generace. Já jsem v tomhle optimista. Spousta odborníků tvrdí, že to bude jen horší, že se dnes vztahy neopravují, ale vyměňují, že nejsme schopní udržet vztahovost a vládne období individualismu. Prorokují, že lidi přestanou mít děti, přestanou o vztahy stát. Já si to nemyslím. Ale jejich úzkosti rozumím a akceptuji ji. Vztahy se hodně proměnily, dnes o nich už víme víc než kdykoliv předtím, ale vědět neznamená žít to.

Trend být single, nemít děti nebo je odkládat na později tu nicméně je.

Možná i proto, že neumíme moc dobře a kvalitně žít v dlouhodobém páru. Ono se často mluví o tom, že „nefunguje rodina“, ale přitom dnes bezpečně víme, že stabilita rodiny se odvíjí od toho, jak silné, odolné a kvalitní je partnerství. To je vlastně relativně nové, před sto lety by to nikoho nenapadlo. Zajímavé je, jakou to má setrvačnost – MPSV (Ministerstvo práce a sociálních věcí) třeba pořád přemýšlí jen o „rodině“. Má rodinnou politiku, prorodinná opatření, ale nic, co by podporovalo rozvoj dlouhodobých partnerství nebo rozvoj sebe.

Nejdůležitější vztahy na světě jsou dva: vztah k sobě a vztah partnerský. Když jsou partneři v konfliktu, hádají se, jsou frustrování, tak se oddalují a izolují. Tím samozřejmě stabilita rodiny trpí, takže se zřejmě nakonec rozpadne, pokud to ti dva nezastaví a nebudou se vyvíjet. Dnes už neplatí silné normy, které by tomu bránily, žádný rodový ani společenský tlak. Na druhou stranu není pravda, co se někdy tvrdí: že rozvod nebo rozpad vztahu je dnes nějaké jednoduché, lehkomyslné rozhodnutí. I teď lidé velmi váhají, než takový krok udělají.

V čem je pro partnerský život tak důležitý vztah k sobě?

Mám rád model Erika Eriksona. Rozepisuje různé vývojové etapy člověka až do smrti, cílem je pak jakýsi druh moudrosti. Prvním úkolem člověka je získání důvěry. Pokud v tom selže, což je případ odložených nebo traumatizovaných dětí, bude to pro něj dál strašně těžké. I přes nové poznatky o neuroplasticitě mozku stále platí i to, co pozoroval profesor Matějček. Pokud nedosáhnou důvěry ve svět, budou později obtížně hledat i důvěru v sebe, potažmo v partnera.

A ta další stádia?

V adolescenci je úkolem nalezení identity. A to je zas podmínkou k tomu, aby člověk mohl vytvořit další fázi. Tou je intimita. Identita a intimita přináší sílu a vytváří podmínky pro vytvoření citlivé osobnosti, které nejde jen o sebe. Která se umí odevzdat, umí přemýšlet o sobě, svém vlivu, umí se podívat do sebe, umí být pro druhého.

Vypadá to, že stačí nepokazit to na startu.

Což ale není nijak snadné. My, coby společnost v partnerských vztazích, jsme nyní také ve fázi adolescence. Ona dřívější pevná identita, založená na poslušnosti, loajalitě, morálce, náboženství a rodových pravidlech, se mění v budování identity zevnitř, což spočívá ve vymezení se. „Nikdo mi nebude říkat, jak ty vztahy mají vypadat! Já si to udělám po svým!“ Říkává se, že i demokracie je tak na úrovni dvanáctiletého dítěte. V partnerských vztazích teď sice vládne zmatek, ale to odpovídá naší vývojové fázi. Naše hledání je neskupinové, chceme si na to přijít sami.

Od vztahu očekáváme příliš

Jsou lidé z mladších generací ve vztazích nějakým způsobem odpovědnější nebo pokročilejší?

Když jsme v únoru pořádali Konferenci o partnerství a manželství, ukázalo se, že hodně lidí je přesvědčeno o nutnosti dojít si k důležitým rozhodnutím sami. Ne proto, že musí, nebo měli by, ale protože k tomu sami dospěli. To znamená, že svoboda a zodpovědnost například ve věci uzavření sňatku tam určitě je. Ale už z toho nevyplývá, že je to zárukou zlepšení v dlouhodobých vztazích. K tomu bude zapotřebí mnohem více.

Jak to?

Protože až přijdou problémy, tohle jim stačit nebude. Nebudou se o to moct opřít, protože frustrace a nehojené emoce a neschopnost s nimi zacházet jsou silnější, než že si kdysi něco svobodně slíbili. Když k tomu přidáte přetíženost rodičovstvím, přetíženost stresem, různé potlačené a rezignované potřeby či vztahové představy, tak je to stejně semele.

Takže sice vztahy nebereme na lehkou váhu a přemýšlíme o nich, ale zároveň ty poznatky nedovedeme uplatnit v praxi.

To je jedna z klíčových otázek, ve kterých stále tápeme. Je zřejmé, že vztahům se věnujeme víc než kdykoliv v historii. Nicméně pořád je nežijeme tak, aby mohly dlouhodobě obstát. Jejich vývoj za posledních padesát, sedmdesát let je tak enormní, že od nich očekáváme příliš, a přetěžujeme je. 

V západní kultuře formované představou romantické lásky je ale obtížné se těm očekáváním vyhnout úplně… 

Tou romantickou láskou se obvykle myslí jen zamilovanost. Tu máme dnes velmi dobře popsanou a chápeme, na jakých principech funguje. Podobá se velmi silnému propojení, které zažívá dítě v prvních měsících s matkou. Víme také, jak si partnery vybíráme: musí nám být podobní, ale zároveň se od nás odlišovat. Podobnost přitahuje, odlišnost rozvíjí.

Do stavu zamilovanosti nám pomáhá více psychologických mechanismů. Velmi silná je projekce – prostě si do toho úplně neznámého člověka, který je nám něčím trochu podobný, obtiskneme naše archetypy, struktury, touhy a sny, aby byl co nejblíž našemu vnitřnímu ideálu.

My toho druhého doslova „rozsvítíme“ a v tom světle ochotně přehlídneme chyby, mouchy a divné věci. A to celé ještě zesílí mechanismus idealizace chtěného a popření nepříjemného. Po fázi idealizace nutně přichází devalvace, to se děje mezi druhým až pátým rokem. Z druhého sejmeme náš obraz a najednou koukáme, s kým to žijeme.

V zamilovanosti tedy víc milujeme sebe než toho druhého?

Ano, zamilovanost je spíše silným prožitkem sebelásky. Ale to nikomu neříkejte, ať se nám ještě nezhorší statistiky zamilovaných… Zjednodušeně můžeme říci, že svůj vlastní vnitřní ideál otisknu do druhého a ještě jsem pak nadšený, jakého báječného člověka jsem to potkal. V zamilovanosti jsou produkované hormony, které jsou na biologické úrovni podobné amfetaminu, takže tohle omezené, tunelové vidění ještě podporují.

Příroda to vymyslela dobře. 

Problém je v tom, že v zamilovanosti vlastně vztahově nerosteme. Jen se rozšiřujeme prostřednictvím druhého. V této prvotní fázi se nerozvíjí žádné dovednosti, ale dochází k důležitému propojení, které nás bude pak držet v dalších letech. „Milovat“ je úplně jiný atribut, jiný stav, jiné hormony, než „zamilovat se“. Milovat je mnohem pestřejší, ale ne tak intenzivní, je to hlubší a celistvější. A je v tom mnohem víc negativního. Láska bez negativních frustrací a zklamání vlastně není možná. Zamilovanost je touha po dokonalosti, láska je celistvost.