Své tělo mám ráda, jen když hladím vylezlé kosti. Co se děje uvnitř člověka s poruchou příjmu potravy
Jde mít v dnešní době vůbec zdravý vztah k jídlu a vlastnímu tělu? Co když se z nevinného cíle zhubnout pár kilo stane člověk otrokem jídla? „Tenhle článek bude mišmaš. Totální změť myšlenek. Nebude dávat smysl. Stejně jako to, co se děje v hlavě člověka, který má těžkou poruchu příjmu potravy,“ píše na úvod tohoto osobního textu Michaela. Redakce Heroine se ho rozhodla vydat, aby pomohla lidem nemocné s těmito poruchami pochopit, brát je vážně a nabídnout jím pomoc.
Počítání. Počítání. Počítání. Od rána do večera. Kalorií. Přijatých. Spálených. Gramů. Bílkovin. Cukrů. Tuků. Věděli jste, že mezi jednotlivými značkami kyselých okurek jsou rozdíly třeba i 5 kcal na 100 gramů? Času. Od prvního jídla k dalšímu. Kousků pistácií, které si můžete dát.
Posedlost pohybem. Už jste někdy běhali po kuchyni tam a zpátky, jenom abyste nahonili počet kroků? Byli jste běhat, když venku bylo -15 stupňů? Ráno spadnete na ledovce při běhání, neuběhnete tak to, co byste „měli“. Máte lehký otřes mozku, je vám zle. Ale běhat v kuchyni přece pořád jde… Máma mi zakázala jít sedm pater po schodech a místo toho mě donutila jet výtahem. Po 16km běhu. Chce se mi brečet. Volné parkovací místo před barákem? Jako by tam nebylo, hezky zaparkovat na kopci, abych si ráno mohla vyšlápnout kopec. Každý den vstát v pět a jít běhat. Bez výjimky. Proboha, co když onemocním? To jako budu muset ležet?
„Ježiš mami, neblbni, mám to pod kontrolou.”
Hlad? Nenávidím a miluju zároveň. Mám z něj strach a zároveň na něj vždycky čekám jako na smilování. Každá hodina hladu, kterou vydržím, je pro mě sladkou odměnou. Najím se, až když mi je na omdlení. Teda zhruba třicet minut po tom, co mi na omdlení začne být.
Hlad? Zažene ho šumák. Ne rozpuštěnej. Normálně vycucanej, jako bonbon. No a kafe. Spousta kafe. Na lačnej žaludek, jak jinak.
