Tvrdili jí, že se moc pozoruje a má deprese. Za bolesti a totální vyčerpání mohl únavový syndrom
Jsou mladí, úspěšní, energičtí – dokud se z nich nestanou lidé ležící v posteli, kteří svou denní dávku energie vyčerpají v podstatě jen na holou existenci. Ať už je trápí chronický únavový syndrom, nebo dlouhý covid, perou se denně jak se svým selhávajícím tělem, tak s nedůvěrou a nepochopením okolí, někdy i lékařů.
Hana v roce 2012 po třiceti hodinách bolestí porodila dceru. Od té doby bojuje s příznaky myalgické encephalomyelitidy (ME), zvané též chronický únavový syndrom (CFS). „Po porodu se moje tělesná kondice už nikdy nevrátila do stavu před ním a symptomy se zhoršovaly. Během menstruace mě vždy přepadala tak šílená únava, že jsem často musela několik dní trávit v posteli. Jednoho dne perioda skončila a vyčerpání trvalo dál. Dceři bylo pět,“ vzpomíná. Duševně se cítila naprosto v pořádku, milovala svůj život a rodinu, chtěla být aktivní, ale tělo ji zas a znovu zrazovalo. Trpěla bolestmi hlavy a krku, nespavostí, nočním pocením, přecitlivostí na zvuky, třesem rukou. Stačilo i jen malé množství informací a vjemů a cítila se naprosto přetížená. K tomu je třeba připočíst neustálou únavu.
„Lékaři nevěděli, co se mnou, a opakovaně přicházeli se závěrem, že moje problémy jsou psychického původu, důsledkem špatné životosprávy, či dokonce přístupu k životu. Prý mám depresi,“ popisuje Hana, která dokonce byla hospitalizována na psychiatrii. Režim založený mimo jiné na fyzické zátěži její potíže ještě zhoršil. Nakonec se po letech psychoterapie, antidepresiv a neustálého obíhání lékařů dostala do rukou novému psychiatrovi. Ten jí diagnostikoval chronický únavový syndrom – tedy nemoc, na kterou neexistuje lék a český systém ji neuznává, takže na ni není možné získat například invalidní důchod.
Jak se vyrovnat s tím, že vašim problémům lékaři nevěří? Jde si na chronický únavový syndrom zvyknout? A proč jím až čtyřikrát častěji trpí ženy? Přečtěte si osobní text pacientky na webu Heroine.cz.
