Statečnost a odvaha jsou vlastnosti, které jsou tradičně připisovány mužům, a to dokonce tak natěsno, že výraz mít koule v našich myslích přímo znamená mít odvahu, kuráž či statečnost. Když se ale podívám na pár nedávných domácích i zahraničních událostí, vyvstávají mi hlavně ženy, které slovu odvaha dodávají svými příběhy vlastní význam.
Íránské ženy stojí v první linii masivních protestů proti smrti Mahsy Amini, která zemřela ve vazbě mravnostní policie poté, co byla zatčena kvůli „nevhodně nasazenému hidžábu“. Ženy tu s prostředníčky zdviženými k portrétům Ajatolláha Chameneího sjednotily lidi různého věku, ekonomických tříd, etnik, a dokonce i náboženského vyznání a organizují demonstrace, na nichž pálí šátky, tančí v ulicích a skandují přímé odmítnutí systému, který je utlačuje ve všech fázích života. Riskují život, aby mohly mít svobodu, a některé z nich už o něj přišly.
I ve Spojených státech, kde žiju, se právě teď odehrává zásadní boj o nezávislost, svobodu a rovnoprávnost – a vedou ho opět ženy. Většinově mužský Nejvyšší soud tu nejdřív zrušil celonárodní právo na potrat, aby ho postupně jeden po druhém odebíraly i státy, vedené většinově mužskými parlamenty převážně konzervativního složení. Americké ženy tak po půl století připravily o právo samy si rozhodnout, kdy, jak a s kým mají dítě.
A tak se ženy opět vzbouřily. V Kansasu, kde se ve volbách rozhodovalo, zda tam právo na potrat zůstane, se spojily a zorganizovaly masivní tažení na volební místnosti. Stát, který je tradičně konzervativní a rurální, pak ohlásil šokující výsledek: 59 % lidí hlasovalo pro zachování práva na interrupci. Kansasankám se podařilo ubránit zákonnou možnost rozhodovat o svém těle, a ještě o něm přesvědčit i část mužů.
Opět se musely spolehnout na svou odvahu, odhodlání, vynalézavost a inteligenci, aby si ve své vlastní zemi zajistily rovnoprávnější postavení. Kuráž projevily i tam, kde ji nenašli mnozí muži.
Třeba když příznivci Donalda Trumpa loni v lednu násilím vnikli do Kapitolu a pokusili se o převrat. Hned poté kritizovala exprezidenta spousta politiků, dokonce i mnozí republikáni. Nejrazantněji a až do konce to ale vydržela jen jedna z nich, Liz Cheney.
Rozhodování to nebylo vůbec lehké, protože profesně jí šlo o všechno: jako konzervativní politička s Trumpem v naprosté většině zákonů souhlasila, a v politice navíc chtěla zůstat. Přesto jej opakovaně a nahlas kritizovala, postavila se do čela komise, která jeho roli v organizaci vzpoury vyšetřuje, a přišla kvůli tomu o vedoucí pozici ve Sněmovně a nakonec i o poslanecký post.
Je náhoda, že ze všech republikánů, kteří se mu mohli postavit, mu nejrazantněji a za cenu největších osobních i profesních obětí odporovala žena? I že dosud nejpřímější snahy pohnat Trumpa k právní odpovědnosti zase vzešly od žen, tedy prokurátorek Letitie James a Fani Willis?
A když osmnáctiletý mladík začal s poloautomatickou puškou střílet děti a učitelky v základní škole v texaském Uvalde, stáli vycvičení policisté bezradně před školou i před třídou, zatímco odhodlaná matka vnikla do budovy, vyběhla z ní i se svými dvěma dětmi a dost možná jim tím zachránila život.
Byla by chyba očekávat, že ženy jsou monolit, který si o všem myslí to samé, protože každá máme jinou zkušenost, vhled i priority. Ale od íránských ulic přes americké volební urny až po každodenní odhodlání Češek nenechat si odpírat to, co je běžně dopřáváno jejich mužům, pozoruju s obdivem všechny ty stupně odvahy, které ženy projevují.
To, že se ženy vzepřou očekávání, potřebám a tlaku společnosti, je stojí mnohem víc odvahy než muže, a to nejen proto, že nemají vytvořené letité sociální a ekonomické sítě, které je udrží, když jsou odmítnuty. Ale také proto, že každým svým příběhem, který se liší od zaběhnutých norem, pomáhají měnit nastavení celé společnosti.
Ženám je od začátku života upírána jejich individualita; už jako malé holky jsme vedeny k tomu, abychom nevyčnívaly, poslouchaly, uklízely, vypadaly, nekřičely, ustoupily, pečovaly, podřídily se, usmívaly se a vůbec potlačily své potřeby kvůli jiným, neměly sny a plány, nebo je raději vzdaly, protože od toho tu přece nejsme. Část dnešních rodičů už naštěstí vychovává své dcery jinak a část matek si také dovolila promluvit o tom, jak obtížná, až obtěžující je na rodičovství ta neustálá péče, kterou má v 98 % rodin s dětmi zase na bedrech žena. To všechno potřebuje odvahu, která směřuje ke vzpouře – ne jedné velké, ale k tisícům malých, každodenních vzpour.
Nedivím se mnoha ženám, zejména starším, že tuto odvahu nemají. Celý život žily v systému, ve kterém se naučily pohybovat, a vystoupit z něj je pro ně příliš ohrožující. Čemu se divím, jsou ale situace, kdy tyto ženy aktivně vystoupí proti těm, které promluví o potřebě změny stavu. V tu chvíli se z nich stávají kolaborantky stávajícího, které výměnou za pochvalu vládnoucí skupiny brání dalším svého druhu, aby žily své životy jinak, po svém, bez dozoru a usměrňování.
Takové momenty jsou pro mě hluboce zraňující, protože jen prodlužují omezování dalších žen a napomáhají je udržet přijatelným. Každá, která o tom promluví, potřebuje odvahu, protože ji v obecné společnosti mé a starších generací, nyní vládnoucích, velmi pravděpodobně čeká odsouzení a odmítnutí.
I proto děláme chybu, když o statečnosti mluvíme jako o něčem, k čemu jsou potřeba koule.
Už dávno ne.
Autorka je zpravodajkou v USA Deníku N