Smrt Íránky nic v zemi nezmění, do pozvolné proměny je potřeba nová generace mužů
„Umíráme proto, že jsme ženy. Stojíme při sobě. Jsme lidské bytosti.“ Jen několik hesel, která během čtvrtka rezonovala mezi Íránci na sociálních sítích. Zemí už téměř týden otřásají rozsáhlé demonstrace kvůli brutální smrti mladé ženy. Podle novináře a odborníka na Blízký východ Břetislava Turečka ale nejsme svědkem zásadní společenské změny. „Jde o jedny protesty z mnoha. Nabaluje se na ně řada lidí, kterým jsou ženy vlastně jedno, je to součást politického boje,“ vysvětluje pro Heroine.cz. „Posun v Íránu určitě pozorujeme, je ale spíše pozvolný,“ myslí si novinářka Fatima Rahimi.
Dvaadvacetiletá Mahsá Amíní pocházela z Kurdistánu, jehož část se neformálně rozkládá i na severozápadě Íránu. Mravnostní policie Mahsu zatkla ve chvíli, kdy byla s rodinou na návštěvě Teheránu. Odvedla ji do detenčního centra, kde podle svědků utržila několik ran do hlavy obuškem. Prohřešek? Mahsá na sobě neměla dostatečně volné oblečení a vlasy zakryté hidžábem podle státních předpisů, informuje britská televize BBC. Když minulý pátek po třech dnech v komatu zemřela v nemocnici, policie prohlásila, že utrpěla „náhlou srdeční příhodu“.
V zemi, kde od islámské revoluce v 70. letech platí právo šaría, rozpoutala smrt Mahsy vlnu nevole, kterou momentálně sleduje celý svět. Na internetu se objevují videa žen s odhalenými hlavami – přímo v davu se řada z nich stříhá nakrátko. Dění nezpomalují ani násilné metody vládních složek, jako je použití slzného plynu nebo bití. Prezident Ebrahím Ráisí v pátek v reakci na demonstrace apeloval, že úřady musí smrt Amíní řádně prošetřit. Vzápětí ale zrušil rozhovor s novinářkou televize CNN, která si odmítla k hlavě státu hidžáb vzít.
Jak zdůrazňuje Tureček, který se Blízkému východu dlouhodobě věnuje, osoba Mahsy je v událostech posledních dní spíše symbolem a záminkou. „Nebyla to aktivistka, jen obyčejná dívka. Její příběh se mohl stát komukoliv jinému.“ Hnutí proti zahalování žen už podle něj v Íránu existuje dlouho, díky sociálním sítím se ale stává otevřenějším. Podle Rahimi jsou ale aktuální nepokoje mnohem rozsáhlejší, než byly kdy předtím. „Íránci jsou dlouhodobě frustrovaní. Nedá se říct, že by se nedělo nic výjimečného,“ domnívá se. Sílu protestů vidí především v tom, že při nich vedle žen stojí také íránští muži.
Rovnocennější přístup
Před čtyřmi desítkami let Íránky běžně nosily minisukně. Od roku 1981 se ale musí všechny ženy povinně zahalovat: vyjma šátku by neměly nosit ani příliš upnuté oblečení zdůrazňující „provokativní“ dámské křivky. Tureček upozorňuje, že v praxi panují v dodržování pravidel významné rozdíly mezi regiony.
Nejpřísnější jsou podle něj malá města a vesnice, kde se očekává nošení tradičního oděvu. „Připojím příklad své známé, která se přestěhovala z metropole právě do menšího města. Na periferiích v Íránu je běžné nosit čádor, což v překladu znamená stan, ačkoliv přímo nařízené to není. Divila se, proč v novém bydlišti stále nemůže najít práci: po nějaké době zjistila, že je místními kvůli oblečení považovaná za ženu volných mravů.“
Největší úskalí však Tureček spatřuje v libovůli jednotlivých samospráv a úřadů, které normy často mění podle momentální politické situace. „Jeden měsíc policie ženy šikanuje, druhý zase ne. Jde o součást politického boje,“ vysvětluje. „Konzervativní policejní aparát tímto způsobem podráží nohy liberálnímu křídlu.“ V hlavním městě lze podle něj paradoxně často spatřit například trans osoby, ačkoliv je podobný způsob sebevyjádření v rozporu s náboženskou doktrínou.
Role vzdělání
Napětí mezi liberály a konzervativci potvrzuje také reportér Martin Novák z Aktuálně.cz, který v Íránu působil. Mladší Íránci podle něj vyvíjejí větší tlak na osobní svobodu. Ženy v Íránu se pak podle něj nacházejí v lepší situaci než v řadě sousedních zemí, jako je Afghánistán nebo Pákistán, ale například i v Egyptě. „Muži z íránských rodin přistupují k ženám rovnocenněji, než je tomu v jiných státech, které se z náboženského hlediska navenek profilují méně ortodoxně,“ podotýká.
„Íránky mohou pracovat, studovat. Uzavřená je jim víceméně pouze oblast práva, což vychází z tamních zákonů.“ To potvrzuje také Rahimi: hlavní rozdíl vidí právě v úrovni vzdělání, které se dostává také ženám. „80 procent studentů na univerzitách tvoří ženy, přestože oblastní rozdíly jsou v tomto ohledu skutečně obrovské.“
Konzervativní složky státu si podle Nováka v zemi moc udržet dokážou. S tím souhlasí i Tureček, podle něhož nemá skon Amíní potenciál íránskou společnost zásadně ovlivnit. Podle Rahimi však lze v Íránu již léta pozorovat pozvolnou proměnu ženského postavení. „I samotný režim se vůči ženám chová jinak, než jak se choval například v 90. letech. Smrt Amíní není jediný rozhodující impuls.“ Vzepětí mužů a žen, kteří již nechtějí trpět nesmyslné represe, se tak pravděpodobně do budoucna ukáže jako pouhý jeden okamžik z mnoha. V zemi, kde na sebe naráží tradiční představy o ženské roli s progresivním smýšlením nové generace, je ale připomínkou toho, že se na emancipaci nakonec musí společně podílet obě pohlaví.
