Olga Richterová: Nerada kopu příkopy typu „muži versus ženy“
Fotka, s níž Česká pirátská strana společně se Starosty zahájila svou letošní volební kampaň, vzbudila poměrně bouřlivé emoce. Není divu. Jsou na ní – až na jednu výjimku – samí muži. A co si o tom myslí ta jediná žena? „Přála bych si více žen v politice. Bohužel ani uchazeček o čelní místa kandidátek není tolik, kolik bychom si přáli,“ říká Olga Richterová.
Vaše strana jde do podzimních voleb s cílem dobýt Strakovu akademii, vy sama jste připravena převzít ministerstvo práce a sociálních věcí. Není to už klišé: když žena, tak ministerstvo práce a sociálních věcí?
Jdete na mě zostra.
No... je to ale do jisté míry klišé, ne? Ministra práce a sociálních věcí jsme snad naposledy měli v 90. letech, od té doby samé ženy.
Jsem člověk všeobecného vzdělání, studovala jsem překladatelství a už na univerzitě jsem si nad řadou tlumočených a překládaných témat uvědomovala, jak zajímavá je veřejná správa. Pak jsem se věnovala chvíli vědě, oboru korpusová lingvistika, a přitom jsem také dobrovolnicky působila v dozorčí radě střediska Diakonie ČCE, které se věnovalo mimojiné lidem s handicapem. Dnes vím – byť to teď bude znít až rouhačsky – že všechno souvisí se vším a že je vlastně jedno, čemu se věnujete, když se tomu věnujete poctivě a se snahou vyslechnout si všechny pohledy, pochopit různé perspektivy. Někdy je i přínosné nebýt expert na určitý aspekt tématu. Může to znamenat, že člověk nezvýhodňuje jednu část na úkor jiné, snáz vidí celek.
Nicméně, neodbornost vám může být časem vytýkána.
Řada kolegů, kteří byli zvoleni do sněmovny zároveň se mnou, už byli vyprofilovaní, já byla spíš ta otevřená mysl, přístupná různým řešením. A když jsme se domlouvali na jednotlivých výborech, nebránila jsem se sociálním věcem. Vždyť jsem měla i další osobní zkušenost z této oblasti: jezdila jsem jako dobrovolnice s vozíčkáři na puťáky, v domácí péči jsme měli babičku s Alzheimerem, vyzkoušela jsem si, jak se vyřizuje rodičovská, byla jsem zaměstnanec i OSVČ. A tak jsem si tehdy řekla, že do toho půjdu. Možná tato oblast politiky potřebuje ženský pohled, vždyť se nás velmi dotýká. Nicméně je to i ministerstvo práce, tvoří obrovskou část státního rozpočtu. To není žádný měkký rezort.
Politika potenciálu
Namítnu vám, že ženský pohled by prospěl i třeba naší zahraniční politice. Proč na toto ministerstvo Piráti zase navrhují muže?
Nerada buduju příkopy a konflikty typu muži versus ženy. Hlubší dělící čáry jdou – podle mě – přes sociální nerovnosti. Když se narodím v rodině, která klade důraz na vzdělání, dá mi stabilní zázemí a podporu, tak mám úplně jinou startovací čáru než řada jiných lidí, a je jedno, že jsem žena. Naopak ten, kdo se narodí v rodině, kterou stíhají exekutoři, nebo žije v odlehlejším regionu, kde je těžší vybrat si kvalitní školu, už je znevýhodněn. Prostě – nerada bych prohlubovala příkopy tam, kde nejsou tak hluboké.
Neřekla bych, že jde o „gender pay gap“, ale „parent pay gap“. Platy a mzdy bezdětných žen jsou ještě blízko jejich vrstevníkům, ale pak se to začne lámat kolem třicítky. To přicházejí děti a o ně se většinou starají ženy.
Takže si nemyslíte, že ženy u nás jsou dikriminovány, opomíjeny, znevýhodňovány v profesi, ve společnosti...
Neřekla bych, že jde o „gender pay gap“, ale „parent pay gap“. Platy a mzdy bezdětných žen jsou ještě blízko jejich vrstevníkům, ale pak se to začne lámat kolem třicítky. To přicházejí děti a o ně se většinou starají ženy. Jak to zlepšit? Je třeba dostupný systém jeslí, dětských skupin a školek, aby byla možnost sladit práci a péči o děti. A je třeba dotáhnout změny u částečných pracovních úvazků, aby se i zaměstnavatelům vyplatily. A posílit možnosti „otcovské“. Nicméně opět musím zdůraznit, že sociální politika se nemá orientovat mužsko-žensky, ale rodičovsky.
Jak tomu máme přesně rozumět?
Například množství studií ukazuje, že peníze investované do rodin, které jsou znevýhodněné a starají se o malé děti, mohou ve finále přinést do státního rozpočtu v dalších desetiletích přesně ty miliardy, které budeme potřebovat na udržitelný důchodový systém. Protože když i děti ze znevýhodněných rodin budou mít možnost stanout na stejné startovací čáře, objevíme spoustu talentů, které bychom jinak vůbec nepotkali, získáme mnohem víc a vyděláme nakonec i ty miliardy. Činnost ministerstva práce a sociálních věcí má obrovský dopad na běžný život lidí. Každému z nás se může přihodit neštěstí, a pak je důležité, abychom měli fungující sociální, zdravotní a vzdělávací systém, který nás dokáže podržet, který dá šanci třeba handicapovanému dítěti. A když dokážeme vyrovnávat takovéto propady, aby z nich nebyly pády na dno, využijeme potenciál země na maximum a i náš osobní život prožijeme zase o něco spokojeněji.
A žádné dítě se už nebude moci ocitnout v kojeneckém ústavu... To je také vaše téma, že?
Jako máma a vědkyně jsem si načetla poměrně dost o tom, jak miminka potřebují jednu náruč, jak potřebují odezvu, když zapláčou. A přesně tohle nejde v kojeneckých ústavech zajistit navzdory jakékoli snaze personálu. Jsme poslední země Evropské unie, která připouští kojenecké ústavy, respektive zbývá několik posledních krajů, jež transformaci ústavů na centra podpory rodin s dětmi s těžkým postižením nechtějí připustit. Já bych je ráda pošťouchla, aby už k tomu dospěly.
Olga Richterová
Vystudovala překladatelství a tlumočnictví, chvíli se věnovala vědě a také třeba napsala sbírku básní, ale zdá se, že nejlépe se cítí v politice. Společně s Piráty právě usiluje o dobytí Strakovy akademie, respektive míří na ministerstvo práce a sociálních věcí.
Je to v rodině
Kde jste se vlastně vzala v politice? Má to nějakou souvislost s vaším praprastrýcem Mikulášem Ferjenčíkem?
Asi ano, protože politika byla u nás doma vždycky velké téma. Praprastrýc byl účastníkem Slovenského národního povstání, hrdina, který ale musel v roce 1948 utéct do ciziny, jinak by ho komunisté popravili.
Byla rodina po jeho emigraci perzekuována?
Dědeček sice vystudoval filozofii a mat-fyz, ale celý život pracoval jako dělník. Mimochodem, když se mu narodil syn, nenašel odvahu - byť by si to podle všeho přál - ho pojmenovat po praprastrýci, Mikulášem je tedy až můj bratr. Myslím, že z této rodinné historie všichni čerpáme. Prastrýc byl nevšední člověk, odvážný voják, generál. Za 2. světové války se ocitl i v Sovětském svazu, a to byla pro něj určující zkušenost, pochopil, že komunismus není dobrá cesta.
Potom byl ministrem vnitra na Slovensku.
Ano, povereníkem, v letech 46 až 48. A utekl záhy po komunistickém převratu.
Jak se vaše rodina ocitla na Pardubicku?
To bylo v souvislosti s pracovními příležitostmi, jež byly pro dědu kvůli praprastrýci omezené. Komunisté ho také zkoušeli oddělit od babičky, poslali ho pracovat i stovky kilometrů daleko. Táta také nemohl studovat, co by býval chtěl, povolili mu jen jaderné inženýrství. Po revoluci se stal ale obecním zastupitelem v městysu, kde jsme vyrůstali, a to nás asi s bratrem také hodně ovlivnilo.
Takže otec vám byl inspirací?
Kromě rodinného zázemí mám ještě velké štěstí, že jsem se stala členkou Českobratrské církve evangelické. Je založena na demokratických principech, každý sbor si totiž volí vedení - tzv. staršovstvo, a také volí faráře. Myslím, že toto prostředí bylo pro mne skutečnou školou demokracie, jíž jsem procházela zhruba od 15 let, kdy jsem se nechala pokřtít. A druhá důležitá zkušenost? Některé evangelické sbory ČCE se aktivně snaží pomáhat lidem jiné orientace, nabízí jim možnost duchovního života, protože vědí, že v jiných církvích to není vítáno. Myslím, že i z této otevřenosti a rozmanitosti jsem hodně načerpala.
Jste odvážná. Přiznat se v tak ateistické zemi k víře je pro politika poměrně ošemetné.
Byla jsem aktivní mezi evangelickou mládeží, pořádali jsme akce pro stovky lidí. Tehdy jsem poznala sílu společenství. Když jste tým lidí, můžete dokázat neuvěřitelné věci. To platí i v politice. Za pět sedm let se dá změnit hrozně moc.
Heroine Prezidentky
Tištený speciál Heroine Prezidentky, věnovaný ženám v politice, ve veřejných funkcích a možná snad jednou i v nejvyšší funkci státní. Kdo by měl být první českou prezidentkou? Liší se ženský leadership od mužského? Jakým překážkám ženy v politice čelí?
Bradáčová, Kolínská, Němcová, Šípová, Nerudová. Pět rozhovorů s ženami, které na to mají. – Je čas na „ženský styl“ vedení – Feministická knihovnička – O závislosti na práci – Co nás učí Zuzana Čaputová – Vyplatí se kvóty?
Více o speciálním vydání Heroine Prezidentky.
Co jste chtěla jako vůbec první věc změnit?
Když už bylo jasné, že se s mužem usadíme na Praze 10, vydala jsem se jednou podívat na jednání zastupitelstva. To byl iniciační moment. Setkání s lidmi plačícími na chodbě, které se tehdy vládnoucí ODS pokoušela vystěhovat, aniž by jim dala šanci si ty byty odkoupit. Byla to opravdu veliká kauza a mě zasáhla ta nespravedlnost. Začala jsem se s těmi lidmi scházet, snažila se pochopit, jak je možné, že demokraticky zvolená radnice jde tak tvrdě proti svým občanům. A tak vzniklo občanské sdružení, které začalo sledovat svou obec.
Na začátku byl beton
Kdy vám došlo, že to chce politickou stranu?
Byl rok 2014, narodil se mi první syn a týden po porodu se na úřední desce objevila zpráva, z níž vyplývalo, že se bude vybetonovávat náš zelený vnitroblok. Neplánovala jsem to, ale nezbylo mi, než sepsat petici, obejít sousedy a zorganizovat protiakci. Uspěli jsme, dokonce se nám podařilo ten veřejně přístupný vnitroblok udělat hezčí. Tenhle zážitek mě popostrčil k rozhodnutí: nebudeme psát petici, pojďme to změnit a postavit kandidátku na radnici. Když už, tak už – a s Piráty!
Jste zajímavý úkaz v tom, že jste ve stejné politické straně jako váš bratr a dokonce spolu zasedáte ve sněmovně. Nemůže to být někdy na překážku?
Zatím ji nevidím. Za studií jsme s bratrem společně bydleli a řada pirátských schůzek se odehrávala v našem bytě. Byli jsme u toho od začátku spolu, byť já jako pozorovatelka, a dnes zase spolupracujeme. Mikuláš se totiž věnuje financím a rozpočtové odpovědnosti, a společně řešíme, nač bude stát mít peníze. Prostě nechceme zadlužovat naše děti.
Když spolu sourozenci či přátelé podnikají, nezřídka padne za oběť jejich vztah. To v politice nehrozí?
Vím, že je to riziková činnost, ale jsme k sobě upřímní. Když se někomu z nás něco nepovede, tak si to řekneme. A máme se rádi.
Jak se dívá na vaši politickou aktivitu manžel?
Má práci, která mu umožňuje být hodně s dětmi. To je moje velké štěstí. Včera třeba jsme měli zdravotní výbor nečekaně asi do půl desáté večer, bez opory v rodině by to s malými dětmi nešlo.
Ten spor vedu i proto. Aby se vědělo, že není normální šířit lži. Vždyť lež není názor! A není normální psát matkám od dětí výhrůžky znásilněním a zabitím.
Máte paní na hlídání?
Muž se také věnuje své profesi, a tak máme úžasnou chůvu a pomáhají babičky. Dobře to funguje. Ale pak stačí, aby někdo onemocněl a už se nám ten vyladěný systém začíná bortit.
S miminkem v parlamentu
Prý jste si druhého syna často brala do sněmovny.
Byl maličký, když jsem byla zvolena. Důvěru voličů jsem vzala vážně, pracovala jsem naplno, ale u toho jsem také chtěla kojit, být s miminkem. Díky pomoci chůvy a vstřícnosti kolegů ze strany, kteří se uskrovnili a nastěhovali do pracoven po třech, jsem získala jednu místnost, kde měl syn hernu a spaní. Pravda, ve sněmovně to bylo něco nevídaného.
Nicméně, ani takové řešení není ideální. Vzpomínám si, jak jsem byla nervozní, když miminko za zdí plakalo, jak mě to rvalo...
Tohle se mi téměř nedělo, kancelář jsme měla hned vedle. Nicméně já jsem trochu jiný typ.
V jakém směru jiný?
Nemám povahu, abych se stresovala tím, co by bylo, kdyby. Vycházím z toho, že dostáváme takové úkoly, jaké jsme schopni zvládnout a že je důležité vnímat situaci jako celek. A proto s mužem děláme vše, co umíme, pro to, aby byly děti i chůva spokojené. A když je dítě nemocné, tak je nemocné a já jsem prostě doma.
Čemu čelí ženy v politice?
Bariéry, které komplikují ženám vstup do politiky, nejsou jen nefér rozdělení péče o děti a domácnost nebo nízké sebevědomí žen. Patří k nim i přetrvávající sexismus a misogynie. Urážky a sexualizované výhružky, kterým političky stále čelí, jsou alarmující zprávou o české politické kultuře. Přečtěte si komentář Michaely Pixové.
Zdá se tedy, že politika je pro vás správná volba. Nedávno jste se však před soudem rozplakala kvůli útokům, které jsou proti vám vedeny v souvislosti s žalobou, kterou jste podala proti Nele Liskové. Ta vám vložila do úst výrok, který jste neřekla.
Ano, před soudem jsem se rozplakala. Chtěla bych ale zdůraznit, že vím, že jsem v mnohem lepší situaci než spousta jiných žen. Dělám svou práci zodpovědně, je náročná, ale mám také peníze, abych si mohla zaplatit pomoc v domácnosti. A stejné je to u soudního sporu. Bez podpory strany, která mi pomohla s výlohami za právníka i s dalšími věcmi, by to bylo těžké. Spousta veřejně činných žen dostává výhrůžky jako já, ale nemají takové zázemí. Ten spor vedu i proto. Aby se vědělo, že není normální šířit lži. Vždyť lež není názor! A není normální psát matkám od dětí výhrůžky znásilněním a zabitím.
A už se vám tedy paní Lisková omluvila, zaplatila a stáhla lživé výroky ze své webové stránky?
Čeká nás další líčení.
Dá se předpokládat, že takové útoky se vzhledem k blížícím se volbách budou stupňovat. Jste na to připravená?
Já jsem byla sama překvapena tím, jak mě emocionálně vzal ten první soud. Dostihlo mě vědomí, co bychom byli za společnost, kdyby bylo možné vzít číkoli fotku, přilepit k ní jakýkoli citát, zveřejnit to, šířit a nemuset se ani omluvit. To by bylo vítězství propagandy. Vítězství toho, kdo bude mít silnější hnojomety. A v takové společnosti bych já žít nechtěla.
Jste jedinou ženou ve vedení České pirátské strany, ve sněmovně také nepůsobí zrovna moc žen... Necítíte se osamělá?
Přeju si více žen v politice. Také si ale přeju, aby byla sněmovna rozmanitější. Chybí tam také lidé s postižením (a to jich u nás žije víc než milion), lidé s nižším vzděláním, nebo třeba ti, co zažili exekuce. Jejich životní zkušenosti jsou úplně jiné. Prostě bych si přála co největší rozmanitost.
Kampaň bez žen
Protože rozhovor vznikal ještě před zahájením kampaně Pirátů a STAN, kde byla Olga Richterová jedinou ženou na pódiu, položila redakce Heroine političce dodatečně ještě pár otázek.
Řešili jste v rámci koalice před startem kampaně, že budete na pódiu jediná žena?
Téma nižšího zastoupení žen na kandidátkách diskutují Piráti dlouhodobě, stejně tak možná řešení, jak situaci změnit. Tedy jak ženám usnadnit překonávání leckdy nadstandardních překážek, které musí při zapojení do politiky překonávat.
Říkáte, že byste si přála více žen v politice. V čem spatřujete přínos vyššího zapojení žen?
Společnost je rozmanitá a ženy tvoří její polovinu. Přeju si, aby do veřejného života mluvili všichni, jichž se týká. Od dětí (třeba při úpravě dětských hřišť), přes každého z nás třeba při změnách v našem nejbližším okolí, až po rovnoměrně zohledněné pohledy na svět při rozhodování o zákonech. To hlavní je, aby se při rozhodování na někoho nezapomínalo, protože „není přítomen“, a tak nemá hlas.
Co by se dalo udělat pro to, aby ženy zájem o vyšší pozice na kandidátkách měly?
Velkým tématem je především pečování. Ukazuje se, že největší bariérou pro ženy při vstupu do vrcholové politiky je péče o rodinu, která na ně ještě stále primárně připadá. Co by pomohlo, je, kdyby se dala péče rozkládat, spravedlivě dělit nebo aby výlučné pečování bylo svobodnou volbou. I proto aktuálně navrhuji například dvouměsíční peněžitou pomoc v rodičovství pro druhého rodiče (tedy typicky otce dítěte). Nebo podporu sociálních terénních služeb, které mohou být velkou pomocí například pro lidi pečující o těžce nemocné příbuzné nebo stárnoucí rodiče.
U Pirátů nám také dobře funguje to, že v rámci strany můžeme i o velmi důležitých věcech rozhodovat online. Odbourává se tím nutnost vynakládat peníze a čas na dojíždění. I to může být jedna z cest, jak do budoucna dělat sněmovní práci přístupnější.
Věřím, že postupně dojde i k proměně společnosti, a veřejně činné ženy přestanou být tak častým terčem nevybíravých útoků, nadávek či výhrůžek. Zatím je na ně ale bohužel často vyvíjen enormní tlak.
Jaké vy sama vnímáte překážky, které brání výraznějšímu angažmá žen v politice na celostátní úrovni?
Představte si, že jste zvolen/a do Parlamentu a jste ze Zlína nebo z Ostravy. Najednou to znamená být doma na dvou místech. Jednak v regionu, kde žijete a za který jste byla zvolena, jednak v Praze, kde leží těžiště sněmovní práce. V Parlamentu pak musíte pracovat a pobývat pět týdnů ze šesti. To je vlastně podobné, jako byste dělali obchodního cestujícího ve vzdálené zemi. Pro každého, kdo má rodinu, to je těžké rozhodování. Co se mě týče, já mám to štěstí, že jsem zvolena za Prahu, a tak se aspoň večer dostanu domů, i když někdy opravdu pozdě. A to je ta druhá bariéra: při práci v politice nelze naplánovat váš čas. Poměrně často se protáhne i jednání, u kterého to nikdo nečekal. Žádný týden není stejný. Nadto musíte reagovat na pozvání do médií, také často večer nebo o víkendech.
To jsou vnější podmínky té práce, které podle mého soudu hendikepují všechny pečující – nejen rodiče malých dětí, ale třeba i někoho se stárnoucími rodiči.
Co se týče vnitřních bariér, záleží na nastavení té které politické strany. V Pirátech je velkým faktorem nižší podíl žen-členek. Znamená to, že už na začátku uvažuje méně žen o vstupu, a pak se jich logicky i méně účastní různých vnitřních nominací, včetně těch parlamentních.
