Prezidentský dotazník Věry Jourové: „Získala jsem vliv, s kterým se snažím zacházet zodpovědně a s pokorou.“

PREZIDENTSKÝ DOTAZNÍK navazuje na sérii rozhovorů v tištěném speciálu Heroine Prezidentky

Jste hrdá na to, že jste Češka?

Pozoruji na sobě, že čím déle pracuji v zahraničí, tím větší jsem patriotka. Když vystupuji na různých fórech po Evropě i v zámoří, vždy si připomenu, že je můj úkol  dobře reprezentovat  zem, ze které pocházím. Je to velký závazek a zároveň pocta. Proč? Jsme zemí se skvělou kulturní tradicí, máme vynikající vědeckou komunitu, sportovní reprezentaci, umíme dělat nádherné sklo a vařit skvěle pivo. Kromě mnoha jiných vývozních artiklů. Jediné, co mi jde těžko prodávat, je český humor. Járu Cimrmana jako největšího Čecha nevysvětlím. Ale je to o důvod víc, proč jsem ráda Češkou.

Kterou či které že svých vlastností považujete za výhodu?

Řekla bych, že mou výhodou je otevřenost, upřímnost a přímočarost. Jsem zvyklá hrát s  otevřenými kartami, důvěřuju lidem, že mi to oplatí. A když je něco hodně  špatně, říkám to natvrdo. V politice se může taková výbava zdát jako nevýhoda. Párkrát jsem se, pravda, spálila. Ale celkové vzato to funguje a já to stejně jinak neumím.

Které hodnoty (mravní, životní...)  považujete za zásadní? A snažíte se podle toho také řídit v životě i profesi?

Zase to převedu na politiku, v níž se pohybuji už pár let. Pro mě je to odvaha a velkorysost.  Dělat rozhodnutí, která se nebudou líbit, stát pevně za principy, které mohou být nepohodlné a nepopulární, to vyžaduje odvahu. A velkorysost chápu jako otevřené hledí a srdce. Člověk, který chce rozhodovat o jiných lidech a chce to dělat dobře, by měl mít lidi rád.

Které současné společenské problémy považujete za nejpalčivější? A případně – jak by se měly řešit?

Chudoba, nerovnost, pocit nebezpečí a nedůvěra ve spravedlnost. Problémy, které u nás trápí statisíce lidí. Skoro milión lidí v exekuční pasti. Pětina české populace, která má úspory menší než deset tisíc korun a žije tak v neustálém strachu o budoucnost. Řada z nich v posledních letech ztratila bydlení a nemohla najít nové. Něco je špatně a v post-covidové době to bude vše ještě patrnější.

Řešením je podpora dobrého fungování tržní ekonomiky a nastavení spravedlivého sociálního systému, který zohlední potřeby těch nejslabších. A pak tu jsou problémy, které přesahují Českou republiku, ale i nás Čechů se dotýkají, jako je změna klimatu, migrace, pokusy o destabilizaci demokracie, a s tím související mezinárodní bezpečnostní situace. Řešení je v přijetí odpovědnosti nejsilnějších hráčů světa za jeho stav a v jejich spolupráci na hledání globálních řešení.

Co Vás inspiruje na kultuře, způsobech, jednání či stylu našich sousedů v Evropě? Jinými slovy – co bychom se od nich případně měli učit?

Vyberu si ze západních zemí Nizozemí a Dánsko. Vždycky mě fascinovalo, jak se tyhle země dokážou prosazovat na mezinárodním poli, například v EU, a jak dokážou propojit prosperující ekonomiku se sociálním programem. Jsou to stejně jako my „placaté“ společnosti, není tu přehnaná úcta k oficiálním autoritám, jakési rovnostářství v dobrém slova smyslu se to projevuje ve vzájemném sdíleném respektu k člověku a jeho svobodě.

Ale pokud se ptáte na kulturu ve smyslu hudby a tance, vše od Mikulova dál na východ mě dostává do varu. Cimbálová muzika nebo čardáš, to jsou moje rytmy. Takže možná: na Západě mám hlavu a na Východě srdce.

Kdybyste měla tu pravomoc, kterým třem osobnostem byste ráda předala státní vyznamenání a proč? 

Neumím být konkrétní a říct vám jména. Ráda bych dala vyznamenání těm, kdo zachránili někomu život a riskovali ten svůj. A nemůžu si pomoct, myslím, že metál by si zasloužily zdravotní sestry a sociální pracovnice, na jejichž bedrech leží péče o nemocné v pandemii a často zároveň starost o děti „odstavené“ od školy.

Které tři současné osobnosti byste měla ráda ve svém pracovním týmu a proč?

Kdybych chtěla spasit svět nebo aspoň Evropu, chtěla bych kancléřku Angelu Merkelovou, šéfku Evropské centrální banky Christine Lagardeovou a ředitelku Mezinárodního měnového fondu, mou dřívější kolegyni v Evropské komisi, Kristalinu Georgievu. Pánové by se též našli, ale na první dobrou mě napadly tyto tři úžasné dámy.

Pro práci v ČR bych chtěla spolupracovat s Čechy, které mám nyní ve svém kabinetu: Dana Brauna, Moniku Ladmanovou a Eduarda Huliciuse. Táhneme to spolu už pěkných pár let, jsou to skvělí lidi, s kterými se dá jít i do nepohody, a zdá se, že mě kupodivu i dobře snášejí.

Když se podíváte zpátky: co se vám nejvíc v uplynulých letech povedlo? Můžete vybrat alespoň jeden svůj krok, rozhodnutí či počin, které pozitivně ovlivnilo vaše okolí, obor, profesi, nebo i společnost?

Rozhodnutí vystudovat práva učiněné ve 43 letech mi nakoplo novou životní éru. Bylo to rozhodnutí v nelehké životní situaci, riskantní, s nejistým výsledkem. Nové nabyté vzdělání mi pak dalo sebejistotu a odvahu jít do politiky a ujmout se role evropské komisařky pro spravedlnost.

Věřím na blahodárnost vyváženého mixu žen a mužů, mohou se doplňovat, pracovat s různou perspektivou vidění světa. Můžu to dosvědčit ze své zkušenosti v Evropské komisi, kterou nyní, v době pandemie, vede žena, a ve které zasedá stejné množství žen jako mužů. Poprvé v historii EU.