Bolest, pohodlí nebo vlastní ego. Co musí obětovat hrdinky nové doby?
Samé úžasné, obdivuhodné a inspirativní ženy nominovali do prvního ročníku projektu Moje Heroine naše čtenářky a čtenáři. Vybrat z nich osm statečných do hrdinského speciálu byl boj. Každá z nominovaných totiž zlepšuje svět kolem sebe a posouvá hranice možného. Samy by se hrdinkami nenazvaly, jejich hrdinství není okázalé, ale i když většinou nenasazují vlastní život, pro nás i pro vás jsou skutečné heroines. A teď hledáme další hrdinky, které žijí mezi námi. Moje Heroine 2022 právě startuje.
Každé z našich Heroines jsme se ptali, co pro ně znamená hrdinství. Odpovědi se různily, ale jedno měly společné – hrdinství měřily ochotou něco překonat. Strach, nepohodlí, bolest nebo třeba vlastní ego. Co je vlastně hrdinství? Proč to může být pro každého něco jiného?
Freddie a Truus Oversteegen byly dvě nizozemské teenagerky, které za druhé světové války vstoupily do odbojové organizace. Společně pak přepadaly a zabíjely německé nacisty a kolaboranty. Vyrostly v Haarlemu se svou matkou samoživitelkou; to ona jim vštípila, že je potřeba bojovat proti nespravedlnostem světa. Bylo větší hrdinství riskovat život v boji s nacismem, nebo pracovat, a zároveň se starat den za dnem o rodinu jako svobodná matka?
Když Sašu Uhlovou, která se vloni jako novinářka účastnila klimakempu v dole Vršany na Mostecku, policie vyzvala, aby spolu s dalšími opustila místo protestu, neodešla. Pokračovala ve své práci a dokumentovala protesty i zásah policie. Policie ji ovšem spolu s aktivisty zadržela a znemožnila jí pokračovat v natáčení. Saša Uhlová se následně bránila u soudu a vyhrála. Soud potvrdil, že zásah policie proti ní byl nepřiměřený a neodůvodněný. Nevím, jestli bylo větší hrdinství v tom, že neposlechla policii, když věřila, že nemá právo ji vykazovat z místa protestů, nebo v tom, že se pak obrátila na soud.
Hrdinkám, které jsme představili v rámci projektu Moje Heroine, je společné to, že v lidech vidí vždycky naopak spíš to dobré.
Americký psycholog a autor kontroverzního vězeňského experimentu Philip Zimbardo definoval parametry hrdinství ve své knize Luciferův efekt. Hrdinský čin podle něj musí být dobrovolný, představuje určité riziko, je vždy službou jinému člověku, více lidem nebo společnosti, a zároveň nesmí být vykonán v očekávání zisku. Zimbardo se ovšem zabýval spíše tím, kde se v dobrých lidech bere zlo. Hrdinkám, které jsme představili v rámci projektu Moje Heroine, je společné to, že v lidech vidí vždycky naopak spíš to dobré.
Výzva Moje Heroine 2022
Víme, že jsou mezi námi. Možná nemají oficiální medaile za zásluhy, ale svými schopnostmi, úsilím a někdy nejspíš i umanutostí dokázaly věci, kterými nás inspirují. Výjimečné ženy, které mění svět a dělají nás lepšími lidmi. Znáte takové? Nominujte je v naší výzvě Moje Heroine 2022. Hrdinská výzva běží po celý rok 2022. V každém čísle tištěného magazínu Heroine představíme jednu úžasnou ženu, která vzejde ze čtenářských nominací. Na webu Heroine.cz pak budou mít příběhy hrdinek další pokračování. Moje Heroine 2022 právě startuje! Své tipy posílejte na [email protected], na sítích funguje #mojeheroine
„Hrdinka nebo hrdina je pro mě každý, kdo překonává sám sebe – svůj strach nebo pohodlí ve jménu něčeho dobrého, krásného a smysluplného. Někdo, kdo se usměje a snaží se o vstřícnost a slušnost, i když mu ten den není zrovna do skoku. Někdo, kdo se zastane druhého člověka na ulici, když je to potřeba. Někdo, kdo každé ráno vstane a jde tvořit něco pro radost svou i druhých. Někdo, kdo pečuje o ty, co se bez pomoci a péče druhých neobejdou. Někdo, kdo zas a znova říká životu ano, i když všechno kolem život dusí. Někdo, kdo věří v hodnotu života každé bytosti a naší planety jako celku a aktivně k její ochraně přispívá. Někdo, kdo má odvahu nesouhlasit a jít proti většině, i když to znamená určité osobní riziko. Forem hrdinství je strašně moc – a zaplať pán bůh snad i hrdinek a hrdinů,“ věří Klára Laurenčíková, speciální pedagožka, která se zasazuje za práva dětí a pomohla prosadit zákaz umisťování nejmenších dětí do kojeneckých ústavů.
Vyšší princip
„Hrdina tak hoří pro nějaký cíl nebo princip, který ho přesahuje, že dokáže pro jeho naplnění potlačit i vlastní strach, nepohodlí, bolest. Působí neprůstřelný a nezranitelný – i když není. A pro spoustu lidí včetně mě je těžké vydržet v téhle odvaze pořád. Nechodíme v brnění, plechovém ani mentálním. I kritika nás může zranit, a to je ještě to nejmenší. Hrdina je tedy člověk, který je v kontaktu se svým strachem, a přesto se rozhodne udělat něco riskantního, protože věří, že je to důležité,“ uvažuje Eliška Kodyšová, psycholožka a ředitelka společnosti Aperio, která pomáhá rodičům v nesnázích, podporuje sólo rodiče a lobbuje za lepší postavení rodin ve společnosti.
8 statečných žen
Osm úžasných, obdivuhodných a inspirativních žen. Všechny jsou skutečnými hrdinkami a každá z nich si zaslouží být na obálce Heroine. Podívejte se, které hrdinky letos vzešly ze čtenářských nominací.
Hrdinství nemusí být vždycky velkolepé. Podle Barush Maush, kreativní ředitelky Konsentu, organizace, která bohuje proti sexualizovanému násilí, je hrdinství také „pokora, umět ustoupit, vzdát se něčeho ve prospěch ostatních, nemyslet jen na sebe – a je jedno, v jakém měřítku.“ „Dělat ‚velké‘ věci a kašlat u toho na lidi kolem sebe, rodinu a přátele, není hrdinství, ale narcismus,“ říká.
Podle Jasmíny Houdek, instruktorky kurzů Moderní sebeobrany, hrdiny a hrdinky nedělá nepřítomnost strachu, ale to, že se mu dokáží postavit. „Všichni, kteří se rozhodnou naučit se bránit a nenechat ubližovat nejen sobě, ale i ostatním. To je další rovina sebeobrany: umět zasáhnout, když se děje útlak někomu dalšímu.“ Alena Jančíková, předsedkyně České asociace paraplegiků vidí hrdinství v tom, když někdo dokáže přijmout porážku, přijmout svůj nedokonalý život, nezacyklit se ve své komfortní zóně. „Bohužel toto hrdinství není moc vidět a lidé ho neocení,“ uvažuje.
Zuzana Vránová, která s neuvěřitelnou energií pomáhá seniorům nebo sólo rodičům v Sousedském klubu, který založila, řešit těžké životní situace nebo čelit samotě, sama sebe za hrdinku nepovažuje. Zásluhy za to, že se jí daří pomáhat, připisuje spíš lidem kolem sebe. „Svoje nápady můžu realizovat díky fantastickým lidem kolem sebe. Díky dobrovolnicím, které nám pomáhají každý pátek, díky lidem z potravinové banky Praha, kteří nám s láskou chystají jídlo…“ Podobně i Elena Gorolová, mluvčí protiprávně sterilizovaných žen, která pomohla pro oběti neoprávněných sterilizací vymoci odškodnění, říká, že hrdinkou se nestala jen svým přičiněním: „Měla jsem kolem sebe skvělé lidi, skvělé ženy, které mi pomáhaly v našem společném boji.“
Malá velká hrdinství
Projekt Moje Heroine ukazuje, že hrdinky jsou pro nás nejen ikony, jako byla Milada Horáková, která za své morální principy zaplatila životem. Dnešní hrdinky platí vyčerpáním nebo třeba tím, že čelí nenávistným útokům na sociálních sítích. A existují i malá hrdinství, která sice nevejdou do dějin, ale někomu mohou zlepšit den nebo životní situaci. „Hrdinka je třeba máma, která se na třídních schůzkách přihlásí a položí otázku, kterou se ostatní bojí položit, protože mají pocit, že je triviální, nebo riskantní. I to může ostatní inspirovat a ji samotnou posunout o krůček dál k odvaze,“ přemýšlí Eliška Kodyšová.
Rosa Parks nejspíš tehdy netušila, že její hrdinství spustí řadu událostí, protestů a soudního procesu, který povede až ke zrušení rasové segregace v dopravě.
I taková věc, která ani „nestojí za řeč“ totiž vyžaduje odvahu a někomu jinému může pomoct. Byla Rosa Parks, která v Alabamě v roce 1955 porušila nastavená pravidla rasové segregace, tak moc statečná, nebo tak moc unavená, že se prostě odmítla v autobuse zvednout a uvolnit sedadlo bělošskému muži? Nejspíš tehdy netušila, že její hrdinství spustí řadu událostí, protestů a soudního procesu, který povede až ke zrušení rasové segregace v dopravě.
Reportáž: Ženy na hranici
Dvě studentky se místo nástupu na vysokou školu vydaly pomáhat uprchlíkům na hranici s Běloruskem a jejich rodným Polskem. Akci humanitární organizace, která se Afgháncům snaží pomoct ‒ jak legislativně, tak materiálně a psychicky na místě ‒ řídí ženy.
Za práva uprchlíků na polsko-běloruské hranici bojují hlavně ženy
Hrdinové a hrdinky nemusí mít ani zvláštní schopnosti. „Když se spojíme, naše hlasy, naše příběhy a sdílení našich zkušeností jsou naší superschopností,“ věří kanadská velvyslankyně Ayesha Rekhi, která projekt Moje Heroine podpořila v rámci své mise za ochranu lidských práv a podporu rovných příležitostí. „Projekt Moje Heroine vytáhl na světlo příběhy žen, které žijí mezi námi. Ženský hlas tak zní ještě silněji a všechny nás může inspirovat v tom, abychom dělali, co má podle nás smysl. Stejně jako to tyto hrdinky dělají dennodenně.“
Hrdinství není ani práce na plný úvazek. „Hrdinou se nedá být pořád, ale dá se být hrdinou občas, třeba jen jednou za život,“ říká Eliška Kodyšová. A Adéla Horáková, právnička, která opustila komerční sféru, aby se naplno zapojila do iniciativy Jsme fér, která usiluje o uzákonění manželství pro všechny, s ní souhlasí: „Kdybych měla parafrázovat Davida Bowieho, tak my všichni můžeme být hrdinkami nebo hrdiny, třeba na jeden den.“
Ve filmovém zpracování příběhu o Popelce z roku 2015 v režii Kennetha Branagha dává umírající matka své dceři do života jednu důležitou radu: Buď odvážná a laskavá. Je to sice jenom pohádka, ale právě ve spojení obou hodnot je naděje moderního hrdinství. Protože odvaha bez laskavosti nemá zdaleka takový dopad. Ale platí to i naopak. Být „hodná holka“ za každých okolností není hrdinství. Hodná holka by to sedadlo v autobuse vůbec neobsadila. Hodná holka by ihned uposlechla pokynů policie. Hodná holka by rozhodně nesedla na kolo a nejela přepadnout nacistu. Svět potřebuje hrdinky laskavé a odvážné. Jako Moje Heroine.
Moje Heroine 2022 právě startuje! Nominujte ženy hrdinky ze svého okolí a nominovat můžete i sebe. Svoje tipy posílejte na adresu [email protected] a do předmětu napiště Moje Heroine. #mojeheroine
