Co je to češství? Zázračná Lurdes může být rychlá jako Kratochvílová, čelí ale rasistickým útokům

Lu, jak české atletce říká její okolí, je prostě rychlá. Na loňském juniorském mistrovství Evropy v Jeruzalémě se v běhu na 400 metrů umístila na prvním místě a letos svůj osobní rekord překonala hned dvakrát: poprvé na Zlaté tretře v Ostravě, podruhé na mistrovství Evropy v Římě. S časem 50,52 byly jen tři ženy v historii české atletiky rychlejší, všechny před rokem 2000: Helena Fuchsová (50,21), Taťána Kocembová (48,59) a Jarmila Kratochvílová (47,99).

Lurdes v podávání těch nejlepších možných výkonů dlouhodobě podporuje rodina. Rodiče se snaží být na každé soutěži a ani olympiádu si pochopitelně nenechali ujít. Ve francouzské metropoli na ni čekala i teta, kterou v minulosti už několikrát navštívila. Pro Deník Sport se olympionička pochlubila, že má Paříž docela zmapovanou. Kromě Mony Lisy a Eiffelovky si oblíbila zejména velkoměstský ruch. Možná to souvisí s tím, že v Česku žije ve středně velkém městě. Do Tábora se rodačka z Ostravy přestěhovala s rodiči, když jí byly dva roky. Rodiče se živí jako překladatelé a právě lepší pracovní příležitosti byly jedním z důvodů, proč se do jihočeského města přemístili.

S Francií sportovkyni spojuje také její křestní jméno. Pro deník Aktuálně.cz uvedla, že byla pojmenována podle městečka Lourdes, které je dobře známé nejen katolíkům a katoličkám. V roce 1858 zde mělo dojít k osmnácti zjevením Panny Marie tehdy čtrnáctileté Bernadettě Soubirous. Tyto události, včetně církevně uznaných zázračných uzdravení nemocných, vyústily v prohlášení Soubirousové za svatou a samotná obec se stala významným poutním místem.

Sport jako rodinné dědictví

Již jméno samotné dává tušit, že Lurdes nebude pocházet z nejběžnější české rodiny. Otec je původem z Angoly, střední školu vystudoval na Kubě a následně se přestěhoval do Ruska, kde potkal svou budoucí manželku. Kvůli každodennímu rasismu se ale rozhodli přestěhovat, chtěli, aby jejich děti vyrůstaly v přívětivějším prostředí. Původně měli namířeno do Belgie. Česko byla spíše přestupní stanice, která se ale nakonec stala jejich domovem.

Rodina, kde se mluví česky stejně jako rusky, portugalsky nebo anglicky, měla ke sportu vždy blízko. Otec sám hrál fotbal a basketbal a věnoval se i bojovému umění. Matka zase na škole dělala atletiku. Své děti rovněž vedli ke sportování. Lu se ve svých osmi letech nejprve dala na moderní gymnastiku. Nešla jí ale podle jejích představ, nebavila ji, a tak s ní přestala. Ve škole se pak začala více věnovat atletice a učitelé si brzy všimli jejího běžeckého nadání. Netrvalo dlouho a stala se královnou běhu na 400 metrů.

Nejnáročnější sprinterská disciplína

Běh na 400 metrů je nejdelší sprinterskou tratí, z těch hladkých jde navíc o vůbec nejnáročnější disciplínu. Ačkoli je známá od počátků atletiky, ženy v ní mohly oficiálně začít závodit až po druhé světové válce. Do ženského olympijského programu se pak zařadila v roce 1964.

Co znamená češství

Nejsou to ale jen sportovní úspěchy, o čem se v souvislosti s Lurdes mluví. Její tmavá pleť rozpoutala na sociálních sítích a v internetových diskuzích debaty o tom, co to znamená být Čechem nebo Češkou. Ne zrovna málo diskutujících má za to, že Lurdes Češkou není a ani být nemůže. Co naplat, že se tady narodila a strávila zde celý dosavadní život, mluví perfektně česky a reprezentuje svou zemi. Původ jejích rodičů a barva kůže jsou podle některých jejích odpůrců s českou identitou neslučitelné. Ruku v ruce s rasistickými komentáři pak jde bagatelizování Lurdesiných sportovních úspěchů.

 Na jednu stranu je dobře, že se ve světle výše uvedeného zřetelně ukazuje, jak falešné jsou všechny ty řeči o nepřizpůsobivých migrantech či jejich potomcích, kteří přijeli jen proto, aby mohli zneužívat evropský sociální stát. Skutečné důvody podobných komentářů vězí spíše v pocitu nadřazenosti nad jinými a nesnášenlivosti vůči těm, kteří tento pocit diskutujících ohrožují. Na stranu druhou je těžké nevidět, že dotčené takové útoky frustrují a zraňují. Lurdes v rozhovorech často mluví o tom, jak důležité je pro vrcholové sportovce a sportovkyně umět pracovat s psychikou. A rasistické a nesnášenlivé komentáře spoluobčanů jim v tom sotva pomáhají, ba právě naopak.