Jakmile začaly hrát fotbal, hrozili jim smrtí. S útěkem ze země jim pomohla i Kim Kardashian

Je tomu dva roky, co skončila nejdelší válka v americké historii. Po odchodu spojeneckých vojsk Tálibán 15. srpna 2021 bez většího odporu dobyl Kábul, metropoli Afghánistánu. Vousatí muži s černými, červenými či bílými turbany převzali kontrolu nad Argem – prezidentským palácem – a kolem města zavlály strohé bílé vlajky Islámského emirátu.

I když byla v afghánské společnosti cítit nedůvěra, přesto mnoho žen doufalo, že se dočkají potvrzení práv, která si během předchozích dvaceti let – aspoň ve velkých městech – vybojovaly. To se ovšem zatím nestalo a spíš to vypadá, že návrat islámských fundamentalistů do čela země pomalý a bolestný pokrok v oblasti práv žen i mužů zastaví.

Do pádu poslední republikánské vlády prezidenta Ašrafa Ghaního v srpnu mohly dívky studovat až do získání vysokoškolského titulu, poslouchat hudbu, na veřejnosti se pohybovat bez burky, jezdit na kole, lyžovat, tancovat či cvičit bojová umění nebo hrát fotbal. Ovšem většinou ve velkých městech, a když jim to rodina dovolila. Afghánské fotbalistky to nikdy neměly jednoduché – od okamžiku, kdy se rozhodly poprvé kopnout do balonu, až po evakuaci z rodné země v září 2021.

Nebyly to však pouze zodpovědné instituce, které házely klacky pod nohy. Řada hráček se musela vyrovnat s tlakem svých nejbližších. „Některé se bály říct své rodině, že hrály fotbal za národní tým. Proto radši mlčely,“ popsala své zkušenosti pro Swiss.info fotbalistka Sahar, která byla součástí kádru rok a půl. Její spoluhráčka Armisa měla podporu pouze své matky. Ostatní příbuzní byli proti. „Můj starší bratr dělal všechno pro to, aby se mě pokusil zastavit,“ informovala. V deníku The Guardian popsala další z hráček, jak moc by si přála hrát fotbal, aniž by na sebe poutala pozornost. Chtěla by jen svobodně kličkovat na hřišti. To, co někteří možná považují za samozřejmost či za rutinu, bylo pro sportující Afghánky mnohdy nedosažitelným přáním.

Ženské národní fotbalové družstvo vyvolávalo již svou pouhou existencí v Afghánistánu odpor. A přesto se našly stovky žen a dívek, které odhodlaně trénovaly, toužily po tom, aby se zlepšovaly, chtěly hrát fotbal. Reprezentační výběr země vznikl v roce 2007 a svůj první oficiální mezinárodní zápas odehrál o tři roky později proti Nepálu. Na první vítězství si však musel ještě dva roky počkat. V roce 2012 vyhrály Afghánky nad Katarkami 2:0.

Fotbalistky věřily, že si své místo v nedemokratické společnosti krůček po krůčku vybojují. Některým se to opravdu dařilo. Pak se ale Tálibán opět ujal moci a poslední prohlášení ukazují, že ultrakonzervativní členové nové vlády by se nejraději vrátili do poměrů devadesátých let. Přitom ještě loni v březnu to vypadalo, že se dívky budou moci konečně vrátit na střední školy. V některých provinciích se školská zařízení na několik dní otevřela, přání vládnoucích mužů kontrolovat životy opačného pohlaví však bylo silnější. Jako špatný vtip působí věta jednoho z mluvčích Tálibánu Zabiulláha Mudžáhida, že tento den je tím, kdy „afghánské ženy mohou bojovat o svá práva.“ Sport i hudba byly opět zakázány, stejně jako mnoho dalších svobod, které jsou po světě považovány za samozřejmé.

Ženy se těmto snahám pokouší čelit. Některé vyšly – s mimořádnou odvahou – do ulic protestovat, i když byly často ponižovány, a někdy i bity. V Kábulu je to neodradilo dodnes. Potýkají se ovšem nejen s Tálibánem, ale také s pocitem, že zůstaly na všechno samy a nikoho ve světě jejich osud nezajímá. „Před Tálibánem jsme bojovaly s tolika překážkami, zejména hráčky v Kábulu musely vést každodenní boj. Musely projít peklem, aby se dostaly tam, kde jsou. Byli lidé, kteří po nich házeli kameny a plivali na ně. Ani někteří taxikáři je nechtěli vzít na trénink – fotbal je přece hrou pro kluky,“ řekla ze svého domova v New Jersey kapitánka Šabnam Mobárezová pro The Athletic. I tyto překážky byly ženy ochotny překonat, měly pocit, že mohou bojovat a že změny ve společnosti pomalu přijdou. Tálibán je však zastavil.

Životy fotbalistek se ocitly v ohrožení jednoduše proto, že toužily hrát fotbal. Bály se toho, co může budoucnost pod opětovnou vládou Tálibánu přinést. Bývalá kapitánka a spoluzakladatelka afghánské ženské ligy Chalida Popalová v roce 2021 prostřednictvím videorozhovoru z dánské Kodaně pro agenturu Reuters popsala, jak Tálibán v minulosti zabíjel, znásilňoval a kamenoval ženy. Jakkoliv v minulosti mladé ženy povzbuzovala, aby byly odvážné, nebály se veřejně projevovat a prosazovat své názory, situace se podle ní zásadně změnila.

„Dnes jim volám a říkám: Odstraňte svou identitu, stáhněte si své fotografie. Dokonce je nabádám, aby spálily nebo se zbavily reprezentačního dresu… Je to pro mě velice bolestné. Pro mě jako pro aktivistku, která udělala vše pro to, aby se zasloužila o tuto identitu. Byly jsme tak hrdé, že jsme mohly nosit národní odznak na hrudi, měly právo hrát a reprezentovat naši zemi,“ vylíčila složitý a zdlouhavý boj Popalová a dodala: „To, co vidíme, je kolaps země. Všechna ta hrdost a štěstí, že tam můžeme posílit postavení žen a mužů jako by byl jen promarněný čas.“

Ke svému prvnímu zápasu nastoupil exilový národní tým osm měsíců po útěku. Stalo se tak proti týmu ETA Buffalo loni na malém hřišti v Delahey Reserve, asi půl hodiny jízdy od Melbourne. Afghánky uhrály remízu. „Je to skvělý pocit. Hrály jsme znovu jako tým. Společně,“ komentovala duel pro sportovní stanici Entertainment and Sports Programming Network fotbalistka Maníža. „Ony to vědí. Pokaždé, když kopnou do balonu, když skórují a s úsměvem na rtech to oslavují, vždy myslí na ženy, které zůstaly v Afghánistánu a tuto svobodu nemohou sdílet,“ líčil pro australský kanál ABC obhájce lidských práv a bývalý kapitán australské fotbalové reprezentace Craig Foster. „Týmy, jako je toto úžasné družstvo z Afghánistánu, jsou neuvěřitelně důležité, protože zastupují desítky tisíc uprchlíků, kteří nemají hlas,“ dodal Foster. Podle něj mohou být afghánské fotbalistky nositelem změn v australské migrační a azylové politice.

„Jsem ráda, že tady máme jako fotbalistky, jako ženy, svůj hlas, a můžeme světu říct, jak se ženám v Afghánistánu žije, prosit ho, aby jim nepřestal pomáhat, protože i afghánské ženy mají talent, ale nemají příležitost jej ukázat,“ řekla hráčka jménem Morsal pro ABC. Fotbalový tým je pro ni druhou rodinou, ta první totiž zůstala v Afghánistánu. „Jsem hrdá na své spoluhráčky, že se dokázaly po tom všem, čím jsme prošly, znovu postavit na nohy,“ uvedla pro The Guardian Fatima, současná kapitánka afghánského výběru v Austrálii.

Vzestup Tálibánu a následný hromadný exodus hráček vedly také k tomu, že národní tým musel odstoupit z kvalifikačních utkání o Asijský pohár v Indii. Nemohl se ani zúčastnit kvalifikačních zápasů o postup na mistrovství světa žen, které se koná právě v Austrálii a na Novém Zélandu.

Podle švýcarského Swiss.info zorganizovala Mezinárodní federace fotbalových asociací vlastní evakuaci s pomocí katarské vlády. Dočasné útočiště v Albánii se podařilo zajistit celkem asi 140 fotbalistům, funkcionářům, trenérům – a také devětadvaceti basketbalistkám s rodinnými příslušníky. Mnozí sportovci byli přesídleni i do zmíněné Austrálie či Švýcarska, Portugalska a Velké Británie. Dalších celkem asi 130 lidí, především členky afghánského ženského fotbalového týmu pro rozvoj mládeže, dorazilo do Anglie. Na letišti Stansted nedaleko Londýna jim pomohlo i letadlo pronajaté hvězdou reality show Kim Kardashian.

Dvě afghánské fotbalistky se usadily ve Švýcarsku. Sahar hrála za ženský národní tým rok a půl, do Švýcarska se přestěhovala před sedmi lety. Fotbal pro ni znamená svobodu. Každý pátek večer se k ní připojuje její bývalá spoluhráčka Armisa, která absolvuje dvě a půl hodiny cesty vlakem ze svého domova v St. Gallenu. Přestože zatím nemají dostatek parťaček, užívají si příležitost být na hřišti.

Tyto dvě ženy, které nechtějí uvést svá skutečná jména ze strachu o bezpečnost příbuzných v Afghánistánu, se poprvé setkaly v Kábulu před jedenácti lety. V pubertě hrály fotbal ve škole, když si jich všimli hledači talentů a přihlásili je do rodící se reprezentace. Byly nadšené. V národním týmu však dlouho nevydržely. V oblasti, odkud pocházely jejich rodiny, se konflikt zhoršoval, musely proto s nejbližšími uprchnout ze země. Dnes si plní sen aspoň částečně tím, že hrají spolu svobodně fotbal. A doufají, že budou moci jednoho dne ve Švýcarsku založit ženské družstvo. Rády by reprezentovaly Afghánistán, netuší však, jestli to bude někdy možné.

Zdá se, že příběh ženského fotbalu – a ženského sportu vůbec – se v Afghánistánu uzavřel. Aspoň v nejbližší době. Ženy a dívky nemohou svobodně vycházet ze svých domovů. Sotva budou tedy mít prostor pro sportovní kariéru. Afghánský sport se tak přesunul do diaspory. Ale fotbal nezná hranice a sbližuje lidi. Snad se mu jednoho dne podaří vrátit se zpátky i na afghánská hřiště.