Její matka jednoho dne prostě zmizela. Básnířka Kateřina Pokorná proto ve dvanácti musela začít žít životem, který si nikdo z jejích vrstevníků neuměl představit: místo bezstarostnosti a svobody vyzvedávala ze školky a měnila plenky. To, že její zážitky nebyly vůbec normální, jí prý došlo až v dospělosti. Teď už ale devětadvacetiletá umělkyně žije jinak – a na konci září se jí podařilo vydat první sbírku poezie.
„Mám se sourozenci úplně jiné pouto, než je obvyklé. Adélku, Natálku i Píďu miluju jako vlastní,“ říká Kateřina, která na Instagramu tvoří poezii pod přezdívkou Svojost. „Adélku, o kterou jsem se starala nejvíc, jsem učila chodit, mluvit, prošla jsem s ní všechny milníky. Začala mi kvůli tomu říkat mami. Později jsme ji to museli odnaučovat.“ Se starší sestrou na dvě holčičky a malého brášku, který navíc žije s postižením, zůstaly dlouho prakticky samy. Od dětského domova nakonec všech pět dětí zachránili prarodiče, kteří si je osvojili.
O poezii se Kateřina zajímala už od mládí. Až loni ji ale začala doopravdy psát. Od té doby se svou tvorbou sklízí úspěchy především na Instagramu, místě, které se možná na první pohled nezdá jako přirozené prostředí básnické tvorby. „Básně tam říkám rychle, taky jedu v dopaminové smyčce. Ale vážně, myslím, že možná právě proto to zasáhlo tolik lidí. V nablýskaném světě najednou strhne tvoji pozornost něco, co tě zasáhne pocitově. To je asi jedna z nejčastějších reakcí sledujících: že dokážu slovy vyjádřit to, co cítí,“ uvažuje Kateřina v rozhovoru pro web Heroine.cz.
Jaké to bylo, když se po letech znovu setkala s matkou? Jaká báseň je pro ni nejosobnější? A jaké prvenství si podle ní mohou připsat čeští mileniálové a mileniálky? Přečtěte si celý rozhovor na webu Heroine.cz.