Oběť znásilnění se často vůbec nebrání. Proč to soudci při rozhodování o výši trestu ignorují?
Předsudky a mýty kolem sexuálního násilí mají bohužel často také soudci, kteří rozhodují o vině, nevině a výši trestu. Tím zásadně ovlivňují životy všech osob, které se účastní soudního procesu. Dokud bude vzdělání soudců v oblasti sexualizovaného násilí nízké, budou nízké i tresty, které vyměřují pachatelům.
Sexuální násilí – to jsou extrémně zraňující činy, které zanechávají zničující následky do konce života. Náš justiční systém ale není nastaven tak, aby byli pachatelé adekvátně potrestáni, a tím vlastně bagatelizuje závažnou trestnou činnost. Sexualizované a domácí násilí jsou snad jediné oblasti, kde se tolik zabýváme charakterem oběti – jak se chovala ona a co udělala špatně –, a už mnohem méně řešíme chování pachatele. Je také velký rozdíl mezi tím, co stojí na papíře a jak se pak legislativa převádí do praxe. Nebo jak se skutečně chováme k obětem.
Nebezpečné mýty a stereotypy u soudu
Ve spojení s nahlášením sexuálního násilí se často mluví o sekundární viktimizaci. O děsivých zážitcích obětí při jednání na policii už se nějakou dobu mluví. I o tom, že to je jeden z důvodů, proč většina obětí tyto činy vůbec nenahlásí (uvádí se přes 90 %). Bohužel, ani v dalších fázích procesu to nemusí být o moc lepší.
„Když se nebránila a on jí nedržel nůž pod krkem, tak to asi nebylo znásilnění.“ „Znásilnění ve vztahu? Bůhví, jak to bylo. Měli by si to vyřešit ti dva mezi sebou.“ „Před tím vypovídala klidně, teď nám tady hystericky pláče. Nejspíš trošku přehrává.“
Polovina pachatelů znásilnění odchází od soudu s podmínkou. To je pro oběť velmi traumatizující a ostatní oběti to opět odradí od toho, aby se do takového procesu vůbec pouštěly.
Podobným předsudkům a nebezpečným mýtům podléhají také soudní znalci, státní zástupci i soudci. Tedy lidé, kteří rozhodují o důvěryhodnosti poškozených a obviněných, o jejich vině či nevině a o výši trestů. Často se tak stane, že i když se oběť odhodlá věc nahlásit a dopracuje se až k hlavnímu líčení u soudu, rozhodování soudce se zakládá na mylných předpokladech, nedostatečné informovanosti a mýtech – a podle toho vypadá rozsudek a jeho odůvodnění. Polovina pachatelů znásilnění odchází od soudu s podmínkou. To je pro oběť velmi traumatizující a ostatní oběti to opět odradí od toho, aby se do takového procesu vůbec pouštěly.
Zamrznutí místo obrany
Současná definice znásilnění se točí kolem násilí, pohrůžky násilím či bezbrannosti. Společnost i postupy orgánů činných v trestním řízení jsou nastaveny na tzv. přepadové znásilnění, to znamená: cizí pachatel, který používá násilí, oběť, která se brání a pak je viditelně zraněná. To se však ve skutečnosti děje jen minimálně. Většina znásilnění se stane ve známém prostředí a s někým známým (a je opravdu úplně jedno, co měla oběť na sobě a jak se chovala).
Deset mýtů o znásilnění a sexuálním násilí
Sexuální násilí nepatří do vyspělé společnosti a mělo by být náležitě vyšetřováno i tvrdě trestáno. Ač se zdá, že jsme v tomto pozadu, podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové je Česko ve vyhodnocování, vyšetřování i trestání podobných činů zhruba nastejno se západní Evropou. Z velké části proto, že různé mýty a předsudky, které sexuální násilí doprovázejí, jsou hluboce zakořeněné.
„Tyto mýty přitom oběti poškozují razantním způsobem,“ říká policejní psycholožka a soudní znalkyně.
Většina znásilnění jsou tzv. vztahová: pachatelem je partner, expartner či jiný blízký člověk. Oběť je zaskočena a nepříjemně překvapena, protože to od přítele, expřítele, kolegy, šéfa či známého psychiatra nečekala. Nejčastější reakcí tak není odpor a obrana, ale zamrznutí. Takové situace mají úplně jinou dynamiku a vyžadují jiné znalosti a postupy.
Soudcům však chybí vzdělání v mimoprávních oblastech, například v oblasti viktimologie, která studuje právě prožitky obětí, včetně různých zvládacích mechanismů a biologických reakcí těla. Její nejnovější poznatky jsou klíčové pro chápání situace, jednání pachatele i oběti a vyvracejí mnohé z toho, čemu dlouhé dekády věříme. O průběhu i výsledku soudního líčení pak rozhodují na základě špatných předpokladů. Kvůli tomu si pak oběť nese do konce života trauma, potřebuje odbornou pomoc a má narušené vztahy – ke svému okolí, k sobě, ke svému tělu.
Věda přitom mluví jasně
Mnoho nových poznatků ukazuje, že současná právní úprava ani praxe nepostihují realitu viktimizace a průběhu činu. Mezi nejdůležitější patří právě ono zamrznutí v momentě, kdy oběť někdo napadne. Ten podnět je tak nečekaný a silný, že aktivita prefrontální kůry mozkové, která řídí volní rozhodování, se úplně zastaví. Člověk může mít prožitek, jako by vystoupil z těla, které pak vůbec nedokáže ovládat. Oběť se nedokáže bránit, a to ani slovně, z čistě biologické podstaty, kterou nemá vůbec pod kontrolou.
Jak se cítit ve městě bezpečně? Mezinárodní projekt Stand Up proti obtěžování na veřejnosti
Více než tři čtvrtiny českých žen říká, že někdy zažilo sexuální násilí na veřejnosti, 65 % respondentů pak potvrzuje, že byli někdy sexuálního násilí svědkem. Jen polovina dotázaných uvedla, že někdo v podobné situaci zasáhl, a ještě méně osob pomohlo samo, zejména proto, že nevěděli jak. Uvádí to mezinárodní studie, kterou pro L’Oréal Paris realizovala agentura Ipsos. Právě tuto situaci nově pomáhá řešit projekt Stand Up. Lokálním partnerem a odborným garantem projektu je nezisková organizace Konsent.
„Pokud se staneme svědky obtěžování na veřejnosti, máme často tendenci prostě se dívat jinam, protože jednoduše nevíme, jak pomoci. Jednoduchá metodika 5D nabízí snadný návod, jak obtěžování nejprve rozpoznat a následně na něj reagovat,“ říká Johanna Nejedlová, výkonná ředitelka Konsentu.
L’Oréal Paris se dlouhodobě angažuje v podpoře ženského sebevědomí. Program Stand Up napomáhá ženám a dívkám cítit se bezpečně a adresně předcházet nevhodnému chování v rámci veřejných prostor.
Pokud lidé v celém procesu vyšetřování a posuzování sexuálního násilí o zamrznutí vůbec netuší, vede to ke špatné interpretaci chování oběti (nebránila se, asi to chtěla) a k právním chybám (pachatel je osvobozen). Otázky „Jak se bránila?“ (nijak), „Proč neutekla“ (doslova biologicky nemohla) se míjí s podstatou věci a s realitou fungování těla. Když oběť neutíká a nebrání se, pachatel nemusí použít násilí. Absenci obrany a nepoužití násilí pak pachatel i jeho obhajoba líčí jako souhlas oběti se sexuálním aktem.
Justiční systém je konzervativní
To, že v našem systému řešení sexuálního násilí cosi nefunguje, je dílem problém legislativy a nastavených postupů. Ale dílem je to také ve způsobu, jakým tuto legislativu a tyto postupy překlápějí do praxe konkrétní lidé. Řešením může být další vzdělávání soudců, případně jejich specializace. Problém ale je, že většina soudců se dalšímu vzdělávání brání. Ze zákona jej nemají povinné a nikdo je nemůže nutit, pokud sami nechtějí. Rozbíjet a lámat naučené stereotypy a mýty je proto těžké, zdlouhavé, náročné a místy vlastně nemožné.
Myslíte si, že tresty za sexuální násilí jsou příliš nízké?
Možnou cestou je soudce ke vzdělávání motivovat – možností, jak se vzdělávat, jsou spousty, vedle samostudia nabízejí vzdělání instituce i neziskovky. Nebo jim lze povinnost se dále vzdělávat uložit zákonným či podzákonným předpisem. To je dlouhodobě velmi citlivá otázka a závisí na politické vůli. Kdo s tím může něco dělat, je především Ministerstvo spravedlnosti. Tam se ale zatím žádná koncepční změna nechystá a je otázka, zda by mohla, když je ministrem člen spíše konzervativní strany, která nemá téma rovnosti žen a mužů jako prioritu. Se zákonodárnou iniciativou může také přijít někdo jiný z vlády nebo poslanci či senátoři.
Co s tím můžu dělat já?
Říkáte si, že je to celé smutné, ale nic s tím nenaděláte? Ale naděláte. Politická vůle je nakonec také dána poptávkou od nás občanů. Cokoli považujete za důležité, je potřeba vyzdvihovat jako téma do širší celospolečenské diskuse. Dávat politikům najevo, že vás to zajímá a trápí. Je dobré sledovat, které strany a kteří politici a političky se tématem zabývají, jak se k němu stavějí, a také podle toho házet lístky v příštích volbách. Průběžně je možné nalézat a oslovovat konkrétní zákonodárce, jestli nehodlají s věcmi nějak pohnout. Změny sice potřebujeme systémové, ale každý z nás může nějakým drobným krokem přispět.
Jak a proč (ne)trestáme sexualizované a domácí násilí
Realita trestání domácího a sexuálního násilí v ČR a vzdělávání soudců v této oblasti byly obsahem konference, kterou pořádal Výbor pro sociální politiku Senátu Parlamentu ČR, reprezentovaný senátorkou Miluší Horskou, za odborné spolupráce s organizací Bez trestu, z. s., za kterou na konferenci vystoupila její spoluzakladatelka, advokátka Lucie Hrdá. Úvodní slova pronesli také velvyslankyně Kanady Ayesha Patricia Rekhi a velvyslanec Velké Británie Nick Archer, kteří se dlouhodobě angažují v oblasti násilí na ženách a lidských práv.
