Češka vozí na Kapverdy v kufru místo plavek pastelky pro tamní školáky

Moje první návštěva Kapverd byla dost náhoda. Doma jsem už dlouho „vyhrožovala“, že ty příští Vánoce už opravdu strávím v Karibiku a v létě roku 2017 jsme ten vánoční únik s kamarádkou začaly plánovat. Ale plánovaly jsme tak dlouho, že nakonec bylo prakticky nemožné za rozumné peníze něco sehnat. Náhodou se objevil last minute na Kapverdy, konkrétně na ostrov Boa Vista. 

Do té doby jsem o Kapverdách věděla jen to, že se jim říká „evropský Karibik“ a že tam údajně hodně fouká. Ostrov ale předčil má očekávání. Nádherný oceán, nejkrásnější pláže a neskutečně milí místní lidé, žijící v podmínkách, které jsou pro mnoho Evropanů nepředstavitelné. Už tenkrát jsem chtěla místním dětem pomoci s vybavením do školy, ale cokoliv tam posílat bylo prostě finančně nemožné. 

Zhruba po roce a čtvrt jsem se shodou několika náhod opět ocitla v letadle směrem na Boa Vistu, nicméně tentokrát už jsem jela informovaná, takže jsme já i kamarádka své osobní věci zabalily pouze do příručních zavazadel a velké kufry naplnily tužkami, pastelkami, fixy, sešity, pravítky a omalovánkami pro tamní děti. 

První místní člověk, kterého jsem na Boa Vistě potkala a znala z předchozího pobytu, byl fotograf Tu. Požádala jsem ho tedy, jestli by si na nás neudělal jedno odpoledne čas a nezašel s námi do chudinské čtvrti Barraca v hlavním městě Sal Rei. Že zrovna on se stane mým budoucím manželem, mě v tu chvíli opravdu ani v nejmenším nenapadlo. 

Tohle odpoledne se mi nesmazatelně vrylo do paměti, nejen že jsme potěšily spoustu místních dovezenými věcmi, ale dostaly jsme se na chvíli bezprostředně do jejich životů. Seděly jsme s místními ženami na ulici a zčásti anglicky a zčásti pomocí překladu fotografa jsme si povídaly o tom, co vaří, proč toho vaří tolik, jak se dělí o nakupování, hlídání dětí, co jsou jejich každodenní problémy, kolik si vydělávají peněz a co by jim nejvíce pomohlo.

Měla jsem tehdy jasno, že se sem ještě vrátím. Nechtěla jsem jen začít vozit hromady věcí, ale chtěla jsem podporovat konkrétní rodiny, konkrétní příběhy, kterým moje pomoc může změnit život k lepšímu, postavit se na vlastní nohy, odlepit se ode dna. A tak jsme zůstali s fotografem Tuem v kontaktu, on mi vytipovával lidi a jejich příběhy a při našich čím dál intenzivnějších online hovorech jsme si časem uvědomili, že nás spojuje víc než charita. Na Kapverdy jsem začala jezdit pravidelně, jak mi to práce umožňovala, tedy asi každých šest týdnů, nejprve se čtyřmi a ke konci s dvanácti kufry a třeba i kočárkem. Zavazadla jsem naplnila školními batohy, penály, sportovními botami na tělocvik a oblečením. Všechno to vlastně byly mé soukromé cesty, to znamená, že jsem si za kufry musela připlatit nadváhu. Každý kufr s 23 kilogramy stál 680 korun. To už mi ale místní celníci řekli, že to takhle nejde a že musím založit oficiální společnost. A tak vznikla neziskovka Love Boa Vista. Kupuji třeba sešity, vodovky, pastelky, kružítka, pravítka, naopak oblečení jsem dostávala od kamarádek po jejich dětech a ty to zase řekly dál a vznikla poměrně široká síť. Aby měli všichni radost, že vidí, kam jejich věci doputovaly, které děti si teď hrají s hračkami jejich dětí, založila jsem instagramovou stránku, díky které jsme pak byli schopni vybrat peníze a věci a zaslat dva kontejnery pomoci. Po otevření hranic po covidu i ostatní turisté vozí ve svých kufrech mimo plavek právě i vybavení pro školáky. 

Kvůli covidu z hotelu zpět na farmu

Jak se na Kapverdách žije? Konkrétně Boa Vista je nádherný ostrov. Oceán nabízí tu nejširší škálu modrých odstínů, kterou si dokážete představit, široké pláže, bílý písek, písečné duny, celoroční teplo a sluníčko. Pro turisty jedním slovem paráda!

Na Boa Vistě žije zhruba pět tisíc původních obyvatel a zhruba dvakrát tolik lidí na ostrov dojíždí za prací z ostatních ostrovů. Hodně z těchto „přespolních“ pracuje převážně v hotelech a hledají co nejlevnější bydlení, tedy žijí převážně v chudinské čtvrti Barraca v hlavním městě ostrova Sal Rei.

Boavisťané se během covidového období hodně navraceli k původním tradičním zdrojům obživy – každý, kdo měl možnost, začal farmařit, aby si vypěstoval vlastní zeleninu, brambory, fazole a kukuřici, opět se rozrostl tradiční chov koz, kterým je Boa Vista proslulá, rybaření během covidu zajišťovalo nejlevnější zdroj masa. Rodiny prostě oprášily tradice svých předků, a tak se z řidičů výletních teréňáků stali znovu „cabreři“ (chovatelé koz), z hotelových barmanů farmáři, z průvodců majitelé stánků s občerstvením. A mnoho z nich už se do turismu nevrátilo, protože se bojí, že by se situace mohla opakovat. Práce v tradičním zemědělství je tedy nyní pro mnoho místních jistější perspektivou, a to i přesto, že Kapverdy obecně, a Boa Vistu zvlášť, trápí již šest let období sucha. Půda na Boa Vistě je hodně kamenitá, nepříliš výživná a sladké vody je nedostatek, mechanizace není prakticky žádná a místa jsou často bez elektřiny, protože farmy leží na odlehlých místech. Vypěstovat cokoliv na Boa Vistě vyžaduje opravdu hodně úsilí a může se stát, že nakonec většinu úrody sežerou sarančata. 

Kapverďané i přesto nečekají se založenýma rukama, co jim život přinese, ale snaží se den za dnem postarat o svou rodinu a o své blízké. A když nemají práci za peníze, aspoň dobrovolničí – uklízí pláže nebo třeba prořezávají akácie.

Šestiletou povinnou docházku musíte stihnout do 15 let

Kapverdský vzdělávací systém začíná stejně jako u nás povinnou předškolní docházkou jeden rok před plánovaným nástupem do školy, kam standardně začínají chodit šestileté děti. Školy i školky nemívají tak velkorysé prostory, jako známe z našich vzdělávacích zařízení. Předškolní výuka se tedy většinou odehrává v jedné třídě, kde se mísí děti malinké i větší. Malinké děti si většinou u stolečku hrají, předškoláci mají už své lavice a plní zadané úkoly. V předškolní výuce se děti učí mimo jiné číslice, měsíce a dny v týdnu, jak napsat celé svoje jméno, učí se abecedu a psaní jednoduchých slov.

Pokud splní předpoklady pro nástup do školy, proběhne ceremoniál zvaný „finalista”, děti dostanou „certifikát“ podepsaný prezidentem ostrova (ekvivalent našeho hejtmana) a je to vždy sláva. Děti dostanou svou modrou školní uniformu a ve stejné barvě i čepici. Děti si připraví vystoupení, pódium je vyzdobeno balonky a celé rodiny ve svátečním se fotí před velkým nápisem „finalista“.

V září pak děti nastupují do škol. Základní povinná školní docházka trvá šest let, a pokud ji absolvujete v předepsaném věku, je tato školní docházka „zdarma“. Děti si ovšem musí pořídit na vlastní náklady modrou uniformu, tedy takovou propínací košili, kterou školáček oblékne přes své oblečení, dále učebnice a veškeré školní pomůcky, což je pro mnoho rodin mimo jejich možnosti, obzvlášť mají-li dětí více. Dalším důležitým faktorem je to, odkud dítě pochází, tedy zda v jejich vesnici či městečku škola je, nebo zda musí dojíždět na osmou ráno. Tedy i tam nastala od dob covidu malá změna, děti se rozdělily do menších skupin, takže jsou ranní a odpolední třídy a většinou se po semestru mění. Někdo tedy chodí do školy dopoledne, jiný odpoledne.

Některé vesnice mají jen malinké školy, jako například ve vesničce Bofareira – škola má pouze dvě třídy, jednu pro prvňáčky společně s druháčky, druhou pro třeťáky a čtvrťáky. Páťáci a šesťáci musejí dojíždět 20 minut do školy v hlavním městě Sal Rei, kde je zase opačný problém – ve třídě je klidně i 40 žáků. Ve chvíli, kdy děti musejí do školy dojíždět, naskakuje další položka, a to cestovné, kdy polovinu z toho platí stát a polovinu rodiče. Mimochodem na Boa Vistě má každá vesnice svůj mikrobus pro asi 14 lidí, který zajišťuje transport lidí do hlavního městečka nebo právě do školy. 

Pokud „přešvihnete“ věk pro absolvování základní školní docházky, tedy pokud těch povinných školních šest let nestihnete do 15 let věku, a chcete si základní vzdělání dokončit, musíte pak pokračovat na soukromé placené škole. Někdy se totiž stane, že rodič onemocní, dítě se přestěhuje na jiný ostrov, nejsou peníze na transport a tak. Ale i na Kapverdách funguje dohled nad povinnou školní docházkou, takový český OSPOD, který se na Kapverdách jmenuje ICCA. Pokud ve škole příliš pauzírujete, nejprve jsou rodiče kontaktováni zástupci školy a situace se v prvním kroku řeší domluvou, pokud ale domluva nefunguje, nastupují instituce.

Učebnice v kreolštině zatím neexistují

Školní rok se dělí na tři semestry a v závěru každého se dělá test. Děti nedostávají známky, ale body. Nejlepší výsledek je 20 bodů, naopak ekvivalent naší pětky je méně než 9,5 bodu. Pokud děti dostanou hodnocení mezi 8 a 9,4 body, mohou v létě dělat reparát, pokud mají nižší známku než 8, pak musejí opakovat celý ročník. Děti se učí portugalský jazyk, matematiku, něco jako naší prvouku, tělocvik, výtvarku a hudebku. Důležité je zmínit, že Kapverďané mezi sebou komunikují kreolsky, zatímco výuka probíhá kompletně v úřední portugalštině. Pro děti je to tedy obrovský skok, když nastoupí do školy, protože i když je kreolština s portugalštinou podobná, jedna se přeci jen o úplně jiný jazyk.

Upřímně se domnívám, že u kapverdských dětí více než u evropských platí, že máte-li štěstí na dobrého učitele, pozitivně to ovlivní nejen jejich studijní začátky, ale i celou jejich budoucnost. Učitelů je na Kapverdách nedostatek a kvalitních učitelů je ještě méně. Pokud tedy v první třídě natrefí na učitele bez zájmu a pokud se to spojí s chybějícími vzory z domova, často motivace ke vzdělání chybí. Je potřeba mít na paměti, že kapverdská novodobá historie je hrozně mladá – teprve v roce 1975 země dosáhla nezávislosti a začala budovat své systémy. Není výjimkou, že někteří rodiče či prarodiče neumí číst a psát v portugalštině, a tak svým dětem ani nemohou pomoci s přípravou do školy, nemluvě o tom, že pokud rodiče pracují právě třeba v hotelech, jsou v práci šest dní v týdnu, často se vracejí až v nočních hodinách a na domácí přípravu s dětmi prostě nezbývá čas. Co o tom vím, tak výuka je hodně o papouškování a chybí zkušenosti s aplikováním dovedností v praxi, stejně tak chybí konverzace v povinném cizím jazyce – angličtině či ve francouzštině. Gramatiku děti mají obvykle nabiflovanou, ale otevřít pusu a o něco si říct, je problém.

Uvažuje se také o zavedení výuky v kreolštině, k tomu ale zatím teprve vznikají materiály, protože ke kapverdské kreolštině není doposud vydána žádná psaná příručka či učebnice, každý ostrov má svůj dialekt, dát tedy všemu jednotnou formu vůbec nebude jednoduchý úkol.

Kapverdské školy jsou obvykle velmi prosté, zejména ty vesnické. Ve školách často také chybí potřebné vybavení – většinou je velmi zastaralé a nefunkční. Stále se tam namísto whiteboardů používají tabule a křídy, některé třídy mají problémy s elektrickým připojením, chybí projektory, počítače i internetové připojení. Pokud chce učitel ozvláštnit výuku zajímavým materiálem, obvykle ho pořídí na vlastní náklady a z vlastní iniciativy. 

A kolik za vzdělávání zaplatí kapverdští rodiče? Za státní školky, kterých je nedostatek, platí kolem deseti eur měsíčně, tedy kolem 250 korun, ale tyto školky mají provoz, který zdaleka nepokrývá potřeby rodičů pracujících v turismu. V soukromé školce samoživitelé zaplatí 20–30 euro, pokud pracují oba rodiče, tak 30–40 euro. Ve školce děti v poledne obvykle dostanou polévku nebo rýži s luštěninami, svačinky si musí nosit děti z domova. Na prvním stupni základní školy je školné zdarma, platí se jen příspěvky na jídlo. Dalšímu studiu dětí je potřeba leccos obětovat. Když dítě vychodí povinných šest tříd, má na Boa Vistě možnost pokračovat ve studiu pouze na šestiletém lyceu. Pokud by se třeba chtěl student věnovat nějakému technickému oboru, stát se zdravotní sestrou nebo získat jiné středoškolské vzdělání, musí se přestěhovat na jiný ostrov. Dokončení lycea či střední školy je předpokladem pro studium na vysoké škole. A ano, přicházejí ALE. Školné na lyceu se pohybuje zhruba kolem 40 eur měsíčně, tedy něco kolem tisícikoruny. K tomu ale přibudou náklady na školní potřeby, cestovné či na obědy. Tamní měsíční průměrný příjem je přitom ve výši kolem 250 eur, v přepočtu tedy něco přes šest tisíc korun.

Když už dítě lyceum dostuduje až do konce a chce pokračovat ve studiu na univerzitě, nemá jinou možnost, než se přestěhovat na ostrov Santiago nebo São Vicente. Univerzitní poplatky se pohybují mezi 90–180 eury měsíčně a ke všem již výše uvedeným nákladům je potřeba připočíst ještě náklady na ubytování studenta. A když bude mít hodně velké štěstí, podaří se mu vycestovat do Portugalska či do Maroka, kde každý rok získá v rámci studijních programů stipendium hrstka Kapverďanů. Shrnuto a podtrženo, za každým vysokoškolsky vzdělaným Kapverďanem se tedy skrývá úsilí a odříkání celé rodiny. 

Vyplatí se to úsilí?

A k otázce, zda se vůbec vzdělání vyplatí v prostředí, kde se z většiny lidí stanou pokojské a číšníci – ano, určitě vyplatí! Z pokojské s angličtinou bude nejprve vedoucí a pak třeba manažerka úklidu a z číšníka, který si o prázdninách vydělává právě na univerzitu, se může později stát třeba vedoucí restaurace, a z manažera objednávání potravin nakonec klidně ředitel hotelu. 

A proč vlastně pomáhám? Protože by prostě člověk neměl zavírat oči před potřebami jiných a dělat, že neexistují. Jsem si vědoma, že není samozřejmostí, že jsem vyrostla v míru, dostatku, dostala dobré vzdělání a příležitosti. Dostala jsem do vínku talent dobré organizace, schopnost předávat znalosti a dovednosti, a když něčemu věřím a dám tomu svou energii, většinou se „zazelená“. Můj silně zakořeněný smysl pro spravedlnost by si přál, aby všechny děti měly možnost startovat na stejné čáře, a když k tomu můžu přispět, tak to dělám. A radost ve tvářích kapverdských (nejen) dětí je toho důkazem a odměnou.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.