Hudba rozvíjí všechny formy inteligence, říká jazzman, který učí předškoláky

Vy sám jste byl v podstatě zázračné dítě, začal jste už jako malý hrát na několik nástrojů. Na co umíte hrát?

Od čtyř nebo pěti let jsem studoval klasickou hudbu, začínal jsem klavírem. Na housle jsem začal hrát, když mi bylo osm, na saxofon, když mi bylo devět, a na kytaru v deseti letech. Můj učitel kytary byl skladatel filmové hudby, učil mě improvizovat, skládat a podobně. Vždycky mě hudba hodně bavila, ale jednoho dne jsem doma slyšel Louise Armstronga a byl jsem ztracen. Mám rád klasiku – koneckonců díky Mozartovu Koncertu pro klarinet jsem se rozhodl začít na tento nástroj hrát – ale jazz mě baví úplně stejně.

Prošel jste klasickým hudebním vzděláním?

Částečně ano, protože jsem chodil do hudební školy. Na druhé straně jsem se ale v Bostonu, kde jsem vyrůstal, setkával s jazzovými hudebníky, kteří se mi věnovali zase jinak. Byli to spíš takoví moji mentoři než přísní učitelé. Později jsem se dostal k hudebníkům ze západní Afriky a tam to učení bylo úplně neformální, spíš jsme spolu prostě hráli a odkoukávali od sebe navzájem.

Pěvecký sbor jako povinný předmět? Lehce znudění žáci, překvapivé výsledky Čtěte více

Co vás vedlo k tomu, že jste vyvinul svůj vlastní styl výuky hudby, který nazýváte Timbalooloo?

Odjakživa jsem vyrůstal v tom, že je zodpovědností každého hudebníka, aby učil další generace. Jako se skvělí muzikanti věnovali mně, ačkoliv nemuseli, protože měli svoje úspěšné kariéry, tak já jsem také cítil, že musím předávat to, co jsem získal od nich. Přemýšlel jsem, kdy má výuka hudby největší smysl, a napadlo mě, že u nejmenších dětí. Když jim je rok, dva roky, pět let, jsou jejich mozky velmi plastické. V tomto věku se učí ještě intuitivně, není to pro ně námaha.

Četla jsem o Timbalooloo a zaujalo mě, že „učíte nástroje mluvit“. Jak to děláte?

Začínáme s perkusemi, pokračujeme přes xylofony a klavír dál. Také žáčkům přináším nástroje z celého světa. Třeba svoji kamarádku Kláru, co se příjmením jmenuje Net. A tu přinesu do hodiny zabalenou v dece, protože spí. Společně ji probudíme a poskládáme její tělo dohromady. A když jí dáme náustek, začne plakat „má-ma, má-ma...“ Já se jí ptám, co potřebuje a ona „pa-pat, pa-pat“, a děti už slyší, že je nástroj živý a mluví na ně. Jindy mám s sebou africký buben djembe, který je hodně plachý a stydí se. Tak mu zazpívají, aby vylezl, a zeptají se – jak se máš? A djembe odpoví v rytmu „vý-bor-ně“. Už dvouleté děti přijdou z lekce domů a bubnují si na stůl nebo láhev s vodou, zvládnou i složitý rytmus, protože si ho pamatují – nástroj na ně přece mluvil.

Začínáme jen s jedním plátkem, jednou notou, a postupně přidáváme. FOTO: Mladí ladí jazz

Opravdu už začínáte s tak malými dětmi? A kam chodíte na nápady?

Když jsem v roce 2005 dokončil magisterské studium, šel jsem na dva dny v týdnu učit do školky. Každý den jsem měl dvanáct dvacetiminutových lekcí. Jak to tak bývá, když něco hodně opakujete, tak se v tom zlepšujete. Přinesl jsem dětem třeba píseň od Herbie Hancocka, zkoušeli jsme si ji zahrát, a já jsem si všiml, že v nějaké konkrétní chvíli děti ztrácím, takže v příští lekci to musím udělat jinak. Pět let jsem takhle zvládal do školek docházet sám, a pak jsem začal školit lektory, aby nás bylo víc.

Pořád učíte děti, takže vás to mezi nimi pořád baví?

Mám děti moc rád a pořád mě to baví. To kouzlo je v tom, že musíte vidět věci jejich očima. Svou kamarádku Kláru Net jsem probouzel určitě už tisíckrát, ale znovu a znovu to s dětmi prožívám. Protože ony nevědí, co jim chci ukázat, a to napětí v jejich očích je k nezaplacení. Jinak bych se z učení zbláznil, kdyby mě to nebavilo, to je jasné.

Jak probíhají lekce u starších dětí, třeba pěti nebo šestiletých?

Starší děti už mají svůj vlastní nástroj, rostoucí zvonkohru. Začínáme jen s jedním plátkem, jednou notou, a postupně přidáváme. Každou lekci dostanou další plátek, naučí se jednu notu zahrát i zapsat na notový papír a k tomu i písničku, kde ji využijí. Během jednoho školního roku se jim podaří zvonkohru zaplnit celou a naučit se spoustu not a písniček. A pak už jsou připravení se pustit do nějakého formálnějšího hudebního vzdělávání, třeba je pro ně hodně snadné začít hrát na klavír. Na naší zvonkohře jsou totiž černé a bílé plátky, takže jen vezmou písničky, které znají, a mohou je rovnou zahrát na klavír. A můžou začít hrát blues a improvizovat, otevře se jim úplně nový svět.

Při výuce používáte hodně nástrojů, které třeba děti z Evropy mohou vnímat jako hodně exotické. Jak se na ně tváří?

Většina nejmenších dětí nikdy neviděla ani lesní roh nebo trubku, takže je to pro ně asi stejně exotické jako caxixi nebo djembe. V tom problém není.

A co učitelé?

Těm to, pravda, trvá trochu déle, než si zvyknou. Hlavně v zemích jako je Česko, kde vzdělávání často probíhá takříkajíc shora dolů a je silně řízeno učitelem. Náš přístup vychází hodně z aktivity a zájmu žáků, což někteří učitelé musejí chvíli zpracovávat.

O výuce hudby se v poslední době z různých důvodů hodně mluví. Proč myslíte, že je důležité, aby se děti hudbu učily?

Kdyby děti vyrůstaly a nezažily, jak krásná může hudba být, o hodně by přišly, zdálo by se mi to smutné. Hudba je součástí života a je nádherná. Už před narozením nám bije srdce a my cítíme jeho rytmus. Chodíme v rytmu a svět kolem nás je plný melodií. Hudba je pevně vetkaná do světa, a když se učíte hudbu, používáte u toho různé formy inteligence.

Zásadní je, aby člověk uměl naslouchat ostatním. FOTO: Mladí ladí jazz

To ale není všechno. Kdybych měl o někom říct, že je skvělým hudebníkem nebo hudebnicí, tak nestačí jen to, že umí výborně ovládat svůj nástroj. Zásadní je, aby takový člověk uměl naslouchat ostatním. Když já sám mám vystupuji, tak je pro mě hodně důležité hrát s lidmi, kteří slyší mě a já slyším je. Nejde o to na sebe strhnout všechnu pozornost, ale vnímat se navzájem a skládat zvuky svých nástrojů, abychom společně vytvořili něco krásného. A to je rozhodně dovednost, která se hodí i do života.  

Mnoho lidí je ale už od raného věku přesvědčeno, že nemá na hudbu talent, a odmítají se jí věnovat...

Děti hodně dají na to, co jim o nich samých říkají dospělí. I mně se stalo, že mi kdysi někdo řekl, že neumím moc dobře zpívat. Roky jsem žil v tom, že dokážu hrát na nástroje, ale zpěv mi prostě nejde. Když dětem říkáme takové věci, v podstatě tím poškozujeme a zpomalujeme jejich vývoj, a to je velká škoda.

A vy věříte, že se každý může nějakým způsobem věnovat hudbě?

Samozřejmě. Hudba je jako jazyk. Někdo má vrozený talent k tomu, že umí se slovy skvěle zacházet, ale každý se naučí mluvit, když se tomu bude věnovat. A když dětem nabízíme hudbu od malička, také se to naučí. Ne každý bude profesionálním hudebníkem, ale to není třeba.

Pravá ruka musí makat, honí ji hraboš! Představivost pomáhá chápat hudbu, tvrdí učitelka klavíru Čtěte více

Podstatnou součástí vaší metody Timbalooloo je také to, kombinujete hudbu různých kultur. Proč to děláte?

Z hlediska učení se hudbě je to důležité proto, že si tak děti rozšiřují rejstřík rytmu a harmonie. Ale má to ještě jeden důvod: chci, aby se naučili cizí kultury oceňovat a hledat v nich něco pěkného a zajímavého. Vnímám, že mnoho lidí ke všemu odlišnému přistupuje odmítavě a podezíravě. Když děti naučíme vnímat krásu v cizích kulturách, nebudou reagovat se strachem a podle mě se z nich tak stanou lepší občané našeho světa. Aspoň já tomu tak věřím.

Když se chtějí čeští učitelé naučit metodu Timbalooloo, jaké mají možnosti?

V Česku zrovna dost dobré, protože už na nějakých čtyřiceti školách Timbalooloo běží. Máme tu tým vyškolených lektorů a já sám do Prahy poslední roky jezdím v rámci festivalu Mladí ladí jazz. Vedu kratší ochutnávkové workshopy pro učitele, kteří si chtějí Timbalooloo vyzkoušet, i intenzivní víkendové kurzy pro ty, kteří už ve školách metodu zavádějí a chtějí se zlepšovat a navzájem inspirovat. V Česku se navíc hodně soustředíme na práci s dětmi z vyloučených lokalit, což mi dělá velkou radost. Nedávno jsem dokonce vytvořil další lekci do metodiky, jež je celá věnována jedné romské písničce, kterou jsem si přivezl z Čech. Už jsem si tu lekci vyzkoušel s dětmi v New Yorku a fungovala moc hezky.

Oran Etkin se narodil v Izraeli a vyrůstal v USA. Je to úspěšný jazzový muzikant a skladatel. Vyvinul metodu Timbalooloo, která slouží k výuce hudby u nejmladších dětí. Pravidelně vystupuje na festivalu Mladí ladí jazz, kde také vede wokshopy Timbalooloo pro učitele a vzdělává tým lektorů, kteří dochází s programem do českých škol a školek.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.