Je učení se o prázdninách nuda? Právě že vůbec! Reportáž z Letní školy doučování

„A-le-na. Ú-žeh,“ vysvětluje ukrajinskému žákovi Zacharovi učitel Dalibor. Postupně společně vyplňují pracovní list, který zahrnuje soubor úkolů z češtiny pro páťáky. U vedlejšího stolu zase dvě děti poznávají vlajky zemí, které jim lektoři ukazují na displeji telefonu. 

Vedle Zachara sedí i jeho kamarád a spolužák Saša. V Česku jsou od loňska. Oba půjdou po prázdninách do šesté třídy. A oba se shodují v tom, že jim největší problém dělají krátká a dlouhá i a taky vyjmenovaná slova. „A co háčky, ty jsou v pohodě?“ ptá se Dalibor. Zachar přikyvuje. „Tak teď se vrhneme na psaní dlouhého a krátkého u. Víš, kde se píše kroužek a kde čárka? Je to jednoduché pravidlo – když to bude uprostřed slova, tak tam bude kroužek, na začátku slova zase čárka. Pak jsou taky slova, u kterých to neplatí, ale k tomu se dostaneme. Tak si to zkus doplnit na ta vynechaná místa ve slovech,“ zadává Dalibor další z úkolů.

„Normálně učím na víceletém gymnáziu, ale teď v létě mám prázdniny, a tak jsem tu jako dobrovolník.“ Letos je tu podruhé. Poprvé pomáhal s doučováním v roce 2021, kdy Letní škola doučování vznikla. MUNI POMÁHÁ ji tehdy zorganizovalo jako reakci na covidovou výuku, aby se děti připravily na návrat do školy a dohnaly to, co při on-line hodinách nepochopily. S doučováním pokračují i nadále. „My jsme sice začali na popud covidu, ale zároveň jsme zjistili, že covid-necovid, ty děti, zvlášť ze znevýhodněného prostředí, to potřebují,“ popisuje koordinátorka MUNI POMÁHÁ Daniela Vonbauer.

Cesta kolem světa

Pomalu končí dopolední, hodinu a půl dlouhý blok doučování. Někde u stolů děti ještě počítají nebo dokončují doplňovačky. Ti, co už mají všechno hotové, hrají ve skupinkách hry nebo tvoří africké náhrdelníky z papíru. Postupně se ale začnou všichni v místnosti hlásit a najednou je ticho. To znamená jediné – něco se bude dít. „Když chceme, aby děti přestaly mluvit a začaly vnímat, tak zvedneme ruku a všichni to začnou opakovat, taková řetězová reakce, až je úplný klid,“ vysvětluje s úsměvem Daniela Vonbauer. Na lehce vyvýšeném pódiu stojí mladý muž v klobouku a všechny účastníky vyzývá, aby se přesunuli ven. Nastává dopolední aktivita, která má děti rozpohybovat. 

„Letošnímu ročníku jsme dali téma cesta kolem světa. Takže každý den objevujeme jiný kontinent, účastníci se dozvídají různé informace a jsou do toho tématu laděny třeba i pohybové aktivity,“ přibližuje koordinátorka Vonbauer. Tematické zaměření trochu připomíná i složení účastníků. Letos je totiž hodně mezinárodní. „Máme tady 10 českých dětí, 11 ukrajinských dětí, pak dvě holčičky ze Sýrie, ty potřebují hlavně trénovat češtinu. Pak tady máme dvě děti z Mongolska a chlapečky z Indie a z Nepálu. A podobně tomu bude i v tom dalším turnusu, který začne následující týden.“ 

Venku už se děti seskupily kolem slečny, která představuje Kryštofa Kolumba. „Těším se na naši plavbu. Bude to dlouhá a náročná cesta, námořníci!“ Na to všichni reagují nadšeným jásotem a začnou se rozdělovat do tří menších skupinek. Pak se vydávají za roh budovy, kde už je připravená první aktivita. „Čeká nás plavba do Ameriky. A mezi Amerikou a Evropou je hodně vody, kterou musíte překonat. To bude váš úkol.“ 

Skupinky malých námořníků se řadí mezi dva kyblíky s vodou. Každý má v ruce papírový kelímek a teď musí vodu postupně přelévat mezi sebou, aby ji dopravily z jedné nádoby do druhé. Chvíli to některým trvalo, než přišli na správnou taktiku. Když se od Kryštofa Kolumba dozvídají, že vyhraje ten tým, který zvládne vodu přelít jako první, začnou se děti navzájem povzbuzovat a okamžitě zrychlí. O pár metrů dál už na ně čekají studenti a studentky, kteří představují indiány. A děti si teď za jejich pomoci zkouší vyluštit rébus z morseovky nebo střílet z luku. „Pro mnohé děti je to tady jediná zábavná aktivita během léta,“ říká Daniela Vonbauer. 

Spojení povinné školní praxe s dobrým pocitem

Dobrovolníků, kteří pomáhají s doučováním a organizováním aktivit, je tu stejný počet jako dětí. Tak aby mohla probíhat výuka jeden na jednoho, když je potřeba. Většina z nich jsou budoucí učitelé, kteří studují na pedagogické fakultě. Dobrovolničí ale i studenti jiných oborů, třeba studentka medicíny Zuzana, která se zúčastnila všech tří ročníků Letní školy doučování. „Jsem tu primárně jako zdravotník, ale snažím se tu žákům hravou formou přiblížit matematiku a češtinu. Ale není to jen o tom učení. Bavíme se tu třeba i o vesmíru, o medicíně. Prostě o čemkoliv, co děti zajímá,“ říká dobrovolnice Zuzana a pokračuje: „Vedu tady navíc i taková reflektivní kolečka, kde si s dětmi povídáme. A pokaždé mě dojme, že na začátku týdne jsou spíš zamlklé a na konci se rozmluví a otevřou.“ 

Třeba dobrovolnice Šárka si tu plní i povinnou školní praxi. A vítá na tom především to, že může pracovat přímo s dětmi. „Když máme praxe ve škole, tak je to hodně o naslouchání, a ne o naší participaci. A já jsem se chtěla trošku víc zapojit a víc se angažovat.“ Doučování si vyzkoušela i v minulém semestru. „Tehdy jsem chodila přímo za rodinou domů a bylo to doučování v odlišném jazyce. Teď v tom pokračuju i tady, tím že tu mám na starost chlapečka, který má odlišný mateřský jazyk,“ dodává studentka třetího ročníku pedagogické fakulty.   

Doučování i po prázdninách 

Řada dobrovolníků ale pomáhá i nad rámec povinné praxe. Doučovat děti ze znevýhodněného prostředí chodí přímo i k nim domů v průběhu školního roku. Konkrétní poptávku po doučování studenti najdou ve speciální aplikaci MUNI POMÁHÁ. „Katedra sociální pedagogiky má k dispozici celou databázi rodin, které potřebují pomoct. Spolupracují i s magistrátem, OSPODEM a neziskovými organizacemi,“ popisuje Daniela Vonbauer, „děti na Letní školu vybíráme z databáze doučování Katedry sociální pedagogiky, ale taky z naší databáze MUNI POMÁHÁ. V obou případech se snažíme oslovit primárně rodiny, které přes školní rok doučování kvůli vysoké poptávce neměli.“ 

V novém školním roce chce MUNI POMÁHÁ pokračovat i ve skupinovém doučování, takzvaném Klubíku. Ten se koná vždy jeden den v týdnu. Určený je pro starší žáky, konkrétně z druhého stupně. V tomto případě ale dobrovolníci nechodí přímo k nim domů, ale děti jezdí na pedagogickou fakultu. Můžou tu psát třeba úkoly, dohánět učivo nebo se připravovat na přijímačky na střední školy. „Ti žáci často pochází z rodin, kde si rodiče nemůžou dovolit zaplatit přípravné testy a kurzy. Nebo se s nimi nemá doma kdo učit. A jim se budeme v Klubíku věnovat,“ říká Daniela Vonbauer. Děti tak doučování může motivovat v tom, že škola může být i zábava. A baví to taky samotné dobrovolníky. „Pořád přibývají a hlásí se nám další a další, což je super. Vlastně nám tu kolem těchto vzdělávacích aktivit vznikla za ty roky velká komunita. A kdo jiný, než univerzita by měl děti ve vzdělávání podporovat,“ dodává koordinátorka dobrovolnického centra Masarykovy univerzity. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.