Reportáž ze školy pro autisty: kartičky, bazény s balónky a plán na každý den 

Už když vcházím do jedné z tříd v brněnské Autistické škole, všímám si hned na dveřích fotek žáků, které pravděpodobně uvidím uvnitř. Vedle toho nechybí taky obrázky, které symbolizují pozdravy ahoj a dobrý den. Dětem mají připomenout, že při příchodu je slušné pozdravit. Podobné symboly pak vidím různě na zdech a skříních, nebo taky nad umyvadlem. Důležitá je tady vizualizace, jak mi potvrzuje i ředitel školy Tomáš Musil: „Aby děti viděly předměty, se kterými pracují a činnosti, které děláme. Všechno se snažíme dát na obrázky. Čím větší postižení, tím je potřeba větší vizualizace a konkretizace, takže některé děti mají i trojrozměrné předměty.“

Uvnitř na mě čeká prostředí, která ani zdaleka nepřipomíná běžnou třídu, v níž děti sedí v lavicích. Tady si hrají na koberci nebo odpočívají na gauči se svými oblíbenými hračkami. Neobvyklé je i to, že třídu netvoří jedna místnost, ale minimálně dvě. Tou hlavní je herna, kde žáci tráví nejvíce času. Na tu je pak napojena individuální učebna, kde probíhá výuka. A konkrétně v této třídě od sebe dělí obě místnosti malá jídelna. „Jsme u dětí, které mají těžší formu postižení, nezvládnou se přesunout do naší hlavní jídelny, kde můžou potkat víc dětí, to by je rozrušilo. Takže jídlo sem musí nosit kolegyně přímo od paní kuchařky,“ přibližuje ředitel Musil. 

Do individuální učebny mě už vede třídní učitelka Nikola Šádková. Sem chodí děti vždy po jednom. „Tady probíhá nácvik úplně nových aktivit, které si později, až si je osvojí, zkouší vedle v herně,“ popisuje učitelka. Výuka tady netrvá standardních pětačtyřicet minut, ale třeba dvacet nebo třicet. Pokaždé záleží na tom, v jakém rozpoložení žák je. Všude kolem stolu vidím obrázky a popisy činností, aby děti věděly, co je daný den v plánu, a dokázaly si učivo co nejkonkrétněji představit. Dnes tu jeden z žáků měl čtení, což znázorňuje i drobná ilustrace v jeho rozvrhu. „Každé dítě má svůj denní režim, kde právě ty jednotlivé činnosti má vyznačené tak, aby pochopil, co ho čeká, a potom pracuje s takzvanou tranzitní kartou. Když mu dáte tranzitní kartu, tak pro něj to znamená, že má ukončit činnost, vstát a jít se podívat, co bude za další aktivitu,“ vysvětluje Šádková, jak ve zdejší škole s dětmi pracují. Zdůrazňuje i to, že tady potřebují děti hlavně individuální přístup. Žáků je ve třídě sedm, věkově jsou od první do osmé třídy, a pracují s nimi čtyři pedagogové. „Ty děti tady k sobě nedáváme podle věku, ale podle toho, jak si vyhovují. Nemůžou být spolu ve třídě takoví žáci, kteří se nahlas projevují, a k tomu ti, kterým zas hluk vadí,“ dodává ředitel Musil. 

Dílny, tělocvična, ale třeba i zahrada, kde se děti zklidní

„Pojďte, ukážu vám ještě zahradu, hlavní jídelnu, tělocvičnu, ale třeba i relaxační místnost,“ vede mě dál ředitel. Podobné obrázky a nápisy, které jsem viděla před chvílí ve třídě, visí téměř na každém kroku. Děti musí všemu, co je obklopuje, rozumět. „Nakoukneme tady do dílen – tady máme výtvarku,“ ukazuje mi Musil třídu, kde jeden chlapec s paní učitelkou vylepují drobnými barevnými papírky na výkres kytici. Jen žákovi nakouknu přes rameno a opět před ním vidím asi pět kartiček, na kterých je znázorněno stříhání, lepení, úklid místa, umytí rukou a odchod. „Zas a znovu ta vizualizace,“ usmívá se Tomáš Musil a paní učitelka přikyvuje. 

Vedle vidíme podobnou situaci, tentokrát ale v dílně, kde se děti učí základy práce s nářadím. Chlapec si zrovna snaží obléct pracovní zástěru. „Chceš pomoct?“ ptá se ho paní učitelka. Žák přikyvuje. „Tak jak se to řekne? Prosím, pomůžeš mi?“ napovídá mu učitelka. Zopakuje to po ní a za to si zaslouží pochvalu. Komunikace s dětmi je tu mnohdy náročná. Některým dětem stačí jen trochu poradit, aby věděly, co mají říct. Jsou tu ale i tací, kteří vydávají pouze nesrozumitelné zvuky. „Abychom se dorozuměli, používáme právě ty kartičky,“ ukazuje mi ředitel Musil jednu s výrazným vykřičníkem a nápisem Pomoc. „Když si třeba žák neví rady, jak si zavázat tkaničky, ukáže na mě tuhle kartu, a já vím, že mám jít za ním a ukázat mu, jak na to,“ dodává Musil. To, že si dítě uvědomí, že něco samo nezvládne a požádá o pomoc, je podle něj úspěch.

Nakoukneme i do relaxační místnosti, na kterou mě ředitel už dříve upozornil. Tady mají žáci k dispozici kuličkový bazén. Sem chodí třeba v případě, že jsou v afektu. Takové speciální místnosti, kde se můžou děti s autismem zklidnit, mají někteří přímo i ve třídě. „Je to u těch skupin žáků, kde víme, že jsou tací, co mají často různé záchvaty a je potřeba, aby byli sami jen s jednou učitelkou a měli prostor na to křičet nebo bouchat do věcí kolem,“ doplňuje Musil. Využívat můžou ale i rozsáhlou školní zahradu. Tam se žáci nemusí chodit pouze zklidňovat v případě afektu, ale taky si tam v letních měsících hrají. Nechybí tam totiž atrakce jako houpačky nebo lanovka a k dispozici jim je například také ohniště, kde třeba i s rodinami společně opékají špekáčky. 

Navýšení počtu tříd, kapacity ale stále nestačí 

„Nejlepší tady na tom je, že máme silnici jen z jedné strany budovy, jinak jsou kolem zahrady, takže děti mají klid,“ pochvaluje si ředitel budovu v brněnské městské části Černovice. Tříd základní školy je tady celkem sedm. První takovou pouze pro děti s autismem, tehdy ještě v budově praktické základní školy, otevřeli v roce 2003, pak s každým rokem, kdy odešli deváťáci, přidávali další a další třídy pro děti s poruchou autistického spektra, až se ze zařízení stala čistě autistická škola. Přihlášek k zápisu bylo čím dál víc a kapacity nestačily. Proto, když vedení Jihomoravského kraje, které školu zřizuje, nabídlo jednu svou budovu v městské části Řečkovice, ředitel Tomáš Musil neváhal: „Bylo potřeba to tam zrekonstruovat, ale pro nás to bylo dobré v tom, že jsme si mohli sami říct, jak ty třídy potřebujeme mít přestavěné.“ Od září 2021 tak škola nabídla v nové budově dalších devět tříd základní školy a tři třídy školky. Hned v době otevření ale měli plno.  

Práce zleva doprava 

Vracíme se ještě do třídy, kde se pracuje s dětmi, které nemají úplně nejtěžší formu autismu. Čeká na nás prázdná třída, děti jsou zrovna na obědě v hlavní jídelně. „Nevadí,“ říká Musil, „alespoň si můžeme detailněji prohlédnout, s čím tu žáci pracují.“  

Téměř všechny výukové pomůcky si tady vymýšlí a vyrábí sami. Ať už například již zmíněné kartičky, které slouží ke komunikaci, tak i strukturované úlohy, kterými se děti učí. Řídí se tu heslem škola hrou. Ředitel vytahuje jednu takovou krabičku s lístečky, na které názorně ukazuje, jak strukturované úlohy vypadají. Dítě při nich pracuje zleva doprava – to je zásadní. U levé ruky má hromádku kartiček, na nichž vidí různé situace, třeba připoutaného a nepřipoutaného řidiče v autě. Napravo je pak kategorie správných a špatných možností. Jeho úkolem je situace správně roztřídit. „Snažíme se je tu učit o životě a běžných věcech, aby se jim takové znalosti zautomatizovaly. A když to jde, tak podporujeme i to, aby se děti socializovaly, protože v té oblasti mají největší blok. Takže chceme, aby se naučily být pohromadě s ostatními a dokázaly na sebe reagovat,“ přibližuje ředitel. Některé skupinky dětí tak postupem času třeba umí poznat, jaké je počasí nebo třeba roční období. 

Dětí s autismem přibývá 

Součástí školy je i Speciálně pedagogické centrum. Právě to je podle ředitele Musila základem pro práci s dětmi s poruchou autistického spektra. Čím dřív rodina centrum navštíví, tím dřív se pak dítěti dostane speciální péče a všichni členové mají život o něco snazší. Takových dětí je ale rok od roku víc. „Když jsme začínali, tak jsme tam měli asi 140 klientů z celého Jihomoravského kraje, teď už je jich přes tři tisíce,“ podotýká Musil. Brněnská škola těmto dětem nabízí prostředí, které je určené speciálně pro ně, ať už přístupem, tak i formou výuky. Ne na všechny se ale dostane. Při posledním zápisu zvládlo vedení školy přijmout lehce přes třetinu ze všech přihlášených dětí. „My je už několik let vybíráme podle kritérií. A když je jich v tom posledním kritériu třeba deset a my už máme jen pět volných míst, tak losujeme, aby to bylo co nejvíc fér. Ti, co se k nám nedostanou, tak nastoupí do jiných speciálních škol, kde jsou ale děti s různým handicapem,“ uzavírá Tomáš Musil.  

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.