přečtěte si novou knihu Chci se ti podívat do očí

Maturitní otázky jsem četla na noční, říká budoucí sestřička. Životy studentek naplnily obavy, vyčerpání a skafandry

22. únor 2021

Loni na podzim povolalo ministerstvo zdravotnictví kvůli krizovému nedostatku zdravotnického personálu mimo jiné na pomoc i studenty posledních ročníků středních zdravotnických škol. Od začátku listopadu do půlky prosince se mnoho z nich stalo plnohodnotnou součástí pracovních týmů, a to za plného studijního tempa a příprav na maturitu. Co se stihly budoucí sestřičky naučit pro život a co zmeškaly ve škole, zkoumala spolupracovnice Eduzínu Jana Kolariková.

„Měla jsem od pondělí do pátku ranní. Nemohla jsem docházet na žádné hodiny,“ popisuje svou situaci studentka Barbora Bejdáková. „Po příchodu z práce jsem byla utahaná a doma mě čekaly další povinnosti. Neměla jsem žádný čas a ani energii. Ve škole se mi všechno nakupilo. Ještě teď doháním učivo. Hodně předmětů mám i nehodnocených."Foto: Barbora Bejdáková

Dvě třetiny studentek 4. D krnovské zdravotnické školy nastoupily dobrovolně i nedobrovolně do různých nemocnic regionu. Pracovní situace každé z nich byla individuální. Různá oddělení, podmínky i pracovní doba. Studijní povinnosti však zůstaly pro všechny stejné. „Maturita je nekompromisní a pojede ve standardním režimu. Školy pracují podle rámcově vzdělávacích programů a vyučující musí probrat předepsané požadavky k maturitní zkoušce. Dělat výjimky v podstatě nejde,“ říká třídní učitelka 4. D Iveta Wrobelová. Zároveň však dodává, že se škola snažila vyjít studentkám maximálně vstříc. 

„Paní ředitelka požádala, aby studentky dostaly úlevy hlavně v nematuritních předmětech. Kolegové jim tak například zadali jen jeden úkol za celou dobu, co chyběly. Já ale učím češtinu, maturitní předmět, a státní maturita se neohlíží. Nemohla jsem moc slevit. Měly ale na vypracování více času a z velké většiny úkoly plnily,“ popisuje situaci Iveta Wrobelová. „Jediná výjimka, kterou jim ministerstvo školství udělilo, je třetí opravný termín maturitní zkoušky,“ dodává.

Vyspi se a pracuj

Míra absence a narušení studijního rytmu se odvíjely především od typu přidělené pracovní směny. „Děvčata, co sloužila dopoledne, se neměla do výuky vůbec šanci přihlásit. To se samozřejmě podepsalo,“ vysvětluje Iveta Wrobelová. 

„Pokud to šlo, studovaly i pracovaly a je to vidět i na výsledcích,“ říká třídní učitelka 4. D Iveta Wrobelová. FOTO: Barbora Bejdáková

„Měla jsem od pondělí do pátku ranní. Nemohla jsem docházet na žádné hodiny,“ popisuje svou situaci studentka Barbora Bejdáková. „Po příchodu z práce jsem byla utahaná a doma mě čekaly další povinnosti. Neměla jsem žádný čas a ani energii. Ve škole se mi všechno nakupilo. Ještě teď doháním učivo. Hodně předmětů mám i nehodnocených,“ dodává. 

Podle učitelky Wrobelové se většina dívek nehledě na svou situaci stavěla ke studiu opravdu zodpovědně. „Pokud to šlo, studovaly i pracovaly, což je vidět i na výsledcích. Jednou mi volala studentka po noční, jestli se může přihlásit do výuky až v devět hodin, že se musí trochu vyspat. Prosím tě, ty se nepřihlašuj vůbec, vyspi se a pracuj, odpověděla jsem jí. Dospělo to někdy opravdu do fáze, že jsem je místo výuky posílala si lehnout.“ 

Studentka Marta Střítecká se učila maturitní otázky během nočních služeb. „Byl tam na to prostor a vybírala jsem si lehčí úkoly. Zbytek jsem komunikovala s učiteli. Poprosila jsem o více času a všichni mi vyhověli. Jsem moc ráda, že se mi podařilo všechno dohnat.“

Obavy o babičku a 40 tisíc kroků

Kromě nedostatku času a energie na studium čelily studentky i obavám z viru samotného. Často kvůli zdraví svých blízkých. I přesto ale zkušenost z této krizové situace oceňují. S běžnou praxí, kterou slouží čtvrté ročníky třikrát týdně, se to podle nich nedá srovnat. 

"Maturitní otázky jsem se učila během nočních služeb. Byl tam na to prostor a vybírala jsem si lehčí úkoly," říká Marta Střítecká. FOTO: Marta Střítecká

„Ze začátku jsem byla nervózní kvůli škole. Navíc žijeme s babičkou, která už je starší. Měla jsem strach, abych ji nenakazila,“ svěřuje se Barbora Bejdáková. „Pracovala jsem na interním oddělení, ale pacienty jsme často po vstupních testech převáželi na covidové bez speciálního vybavení. Jen v maskách a rukavicích. Hodně z nich si také odmítalo nasadit masky, a to i po několikátém upomenutí. Vzájemně se navštěvovali, i když to bylo zakázané. Utíkali ven kouřit. Cítila jsem velkou bezmoc a neúctu. Ta práce mě ale baví a zkušenost z podzimu mi hodně dala,“ vysvětluje. 

„Oproti běžné praxi to byl velký rozdíl. Brali mě jako hotovou sestru. Naučila jsem se spoustu věcí, ke kterým se normálně nedostaneme, anebo jsem je dělala bez dohledu. Nebyl čas čekat. Na praxích obsluhujeme jeden pokoj, během příkazu jsme měli na starost celé oddělení. Za dva dny, dvě dvanáctihodinovky, jsem nachodila asi čtyřicet tisíc kroků. Chystala jsem sama léky, nikdo za mnou nestál, nekontroloval mě. Hodně to urychlilo práci. Také má komunikace s pacienty i personálem se velmi zlepšila. Naučila jsem se lépe pracovat s dokumentací, zorganizovat si práci, přijímat a propouštět pacienty. Cítím velký posun oproti praxím,“ uzavírá.

Škola za pochodu ve skafandru a bez pauzy 

Podobně se o své zkušenosti vyjádřila i Marta Střítecká, která sloužila na covidovém oddělení. „Práce ve skafandru byla vyčerpávající. Strašně jsme se v tom potili a ani si je nemohli měnit, jak jsme správně měli, po čtyřech hodinách. Nebylo jich dost. Kvůli nedostatku personálu jsme se zase nemohli střídat nebo mít předepsanou přestávku,“ popisuje. I ona měla obavy o zdraví svých blízkých. „Celou dobu příkazu jsem bydlela u rodičů svého přítele. Povolali mě do nemocnice čtyřicet kilometrů vzdálené od mého bydliště a mně se zrovna pokazilo auto. Nemohla jsem dojíždět. Bála jsem se, abych je nenakazila. Nebyla to ani moje rodina. Naštěstí jsem covid nedostala.“

„Práce ve skafandru byla vyčerpávající. Strašně jsme se v tom potili a ani si je nemohli měnit, jak jsme správně měli, po čtyřech hodinách,“ říká studentka Marta Střítecká. FOTO: Barbora Bejdáková

Stejně jako Bejdáková i Střítecká vyzdvihla svůj osobní a profesní růst. „Byla jsem v dobrém kolektivu a má komunikace se sestrami se výrazně zlepšila. Naučila jsem se píchat kanyly, podávat do nich antibiotika a taky být za pacienty a svou práci plně odpovědná. Všechno jsem dělala sama.“ 

Zkušenosti studentek rezonují i ve slovech třídní učitelky Wrobelové. „Holky byly hozené do vody a musely plavat. Ředitelka školy i studentky samotné tvrdily, že si je na pracovištích moc chválili a brali je jako plnohodnotný personál. Některé k té práci získaly úplně jiný vztah než předtím. Opravdu vyzrály. Děvčata samotná říkala, že to je nejlepší škola, co mohla dostat,” říká učitelka.

Návrat k normálu

Nyní jsou už studentky 4. D zpět ve „virtuálních lavicích“, na standardní dvoudenní praxi a připravují se k maturitě. Některé i nadále ve svém volném čase pomáhají na místech, kde je potřebují. Například v domově důchodců nebo na neurologii. Některé zvažují nabídky práce z oddělení, na kterých během příkazu sloužily. Jiné už vědí, že na místo po maturitě nastoupí. „Mám v plánu se na interní oddělení, kde jsem sloužila, po maturitě vrátit. Doktoři i sestry říkali, že by byli rádi,“ svěřila se Barbora Bejdáková. 

Z jedenácti studentek, které se rozhovoru o svých zkušenostech zúčastnily, se tři během výkonu povolávacího příkazu koronavirem nakazily. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.

Popup se zavře za 8s