Stát by měl říct, jaké hodnoty v sexuální výchově zastává, říká lektorka organizace Konsent

Současná výuka v rámci sexuální výchovy je v Česku je tak trochu tristní. Pokud se děti setkají ve škole s tématy souvisejícími s lidským tělem, intimitou, vztahy, sexualitou, stane se to nejdříve v páté třídě, v prvních zmínkách o rozmnožovací soustavě v rámci přírodovědy. Pak přijde druhý stupeň, znovu si zopakují, jak vypadá rozmnožovací soustava. A někdy kolem osmé třídy, respektive patnáctého roku věku, do toho zaznívají především varování před tím, co s sebou sexuální dozrávaní může přinést za rizika. Přestože žijeme v době, kdy prepubertální období startuje kolem devátého roku a dívky běžně menstruují v deseti? Je to jednoznačně pozdě. A také málo. 

Na druhém stupni už je pro děti složité vyznat se ve svých emocích, prvních citech. Tápou ve vztazích s přáteli, prvními platonickými láskami, zjišťují, jestli se jim vlastně líbí holky, nebo kluci, vnímají stud ve vztahu k vlastnímu tělu… A tohle všechno prožívají často bez adekvátní, objektivní a zároveň citlivé informační opory nebo možnosti porozumět tomu, co se děje, byť jen z čistě biologického hlediska. Pokud má být sexuální výchova ve 21. století skutečně užitečná, musí projít revizí. A jednou z těch, které o ni usilují, je Dagmar Krišová, metodička a lektorka organizace Konsent a spoluautorka knihy Děti to chtěj vědět taky… 

Pokud se budeme bavit o tom, že Rámcový vzdělávací program (RVP) přinese změny v konceptu sexuální výchovy, neměli bychom nejprve vůbec pozměnit název? Vymezuje do určitě míry vlastně pořád jen ten zaběhnutý úzký okruh témat po patnáctém roku věku!

RVP s termínem sexuální výchova nepracuje, zařazuje témata, která do ní spadají, a to primárně do Výchovy ke zdraví. Některé školy ale ve svých školních vzdělávacích programech (ŠVP) s termínem sexuální výchova pracují. Co se názvu týká, myslím, že máme dvě možnosti. Buď změnit pojmenování, nebo se snažit více šířit povědomí o tom, co se sexuální výchovou vlastně myslí. V zahraničí i u nás najdeme organizace, které mluví o sexuální a vztahové výchově, a snaží se tak samotným názvem ukázat, že do sexuální výchovy patří i téma vztahů, emocí a sociálních aspektů sexuality. Já osobně si u termínu sexuální výchova automaticky také představuji i tu vztahovou, emocionální a sociální složku. Je tedy především třeba ukazovat, že sexuální výchova není jen otázka témat kolem početí, prevence nechtěného otěhotnění nebo sexuálně přenosných infekcí – protože tak vypadá sexuální výchova na většině škol. Také je potřeba si uvědomit, že sexuální výchovu nejde vyřešit několika hodinami v osmém ročníku. Děti se o sexualitu zajímají ve všech ročnících a v různém věku mají různé potřeby. 

Máme si tedy ta „další“ témata, jako je vztah k vlastnímu tělu, chápání jeho vývoje, umění navazovat adekvátní sociální vazby, zdravé intimní dozrávání, vzít „na povel“ my, rodiče?

Rodiče mohou vytvářet bezpečný prostor, dávat dětem lásku a budovat důvěru k tomu, aby se mohly rozvíjet. I po emoční a intimní stránce. Škola může přicházet s informacemi, které třeba rodiče nemají. Může si brát do hodin odborníky a odbornice na konkrétní témata. Může informačně vybavit děti z rodin, které o sexu a sexualitě z nějakého důvodu hovořit nechtějí nebo nedokážou. Škola může také korigovat nějaké nezdravé vzorce, které mohou vznikat například v nefunkčním rodinném prostředí. Ale ještě důležitější je, že právě ve škole jsou děti se svými vrstevníky. A právě s nimi budou přece jednou navazovat vztahy, včetně intimních. Možná ne s těmi z konkrétní třídy, ale z podobné věkové skupiny. Proto právě ve své věkové skupině potřebují nacvičovat i schopnost komunikovat o těchto tématech. 

O důvod víc se dnes snažit v rámci velké revize o změny k lepšímu. Jaké konkrétní by to z vašeho pohledu měly být?

Ideální by bylo, kdyby se témata související s lidskou intimitou a vztahovostí probírala kontinuálně od raného věku. Aby se informace nejen postupně nabalovaly, ale také aby se vyučující nebáli témata spadající do sexuální výchovy otevírat napříč předměty. Respektive, aby si uvědomili, že některá témata, která řeší ve zdánlivě nesouvisejícím předmětu, jsou součástí sexuální výchovy – třeba, když se v angličtině učí slovní zásobu o těle či o rodině, nebo když v češtině čtou nějaký úryvek o vztazích. 

Ostatně děti s tím přichází samy. Přicházejí s otázkami bez ohledu na to, jestli mají zrovna češtinu, matematiku, nebo prvouku. Někdy to může vypadat, že provokují, testují hranice. Ve skutečnosti potřebují informace, ale neví, jak se zeptat, neví, zda vyučující vezme jejich dotaz vážně. Tak radši hodí provokativní hlášku, aby se neztrapnily. Ideální by bylo, kdyby všichni vyučující prošli nějakým základním školením o sexuální výchově, aby věděli, jak na podobné situace reagovat a která témata z jejich aprobace mohou považovat za sexuální výchovu. Sexuální výchova by tak byla přirozenou součástí vzdělávání od jeho počátku a byla probírána v různých kontextech. 

Což v životě bývá úplně stejně…

Přesně tak. A myslím, že už by to tak mohlo fungovat vlastně i nyní, před dokončením revize RVP. Protože když se podíváme i do jeho současného znění, zjistíme, že na prvním stupni se skutečně hned několikrát setkávají se zmíněným tématem rodiny. Ale berou to vyučují jako součást sexuální výchovy? Za mě to tam spadá, ale za ně na to tam třeba spadat nemusí. Tím pádem mohou vypustit některé důležité informace, protože jim nedochází, že už v tématech spojených s rodinou tu sexuální výchovu dělají. 

Holistický přístup, o kterém hovoříte, řada zemí v Evropě aplikuje už od roku 2010, kdy WHO právě v rámci Evropy vydalo nové standardy výuky sexuální výchovy. Jaké je asi jeho nejdůležitější poselství? 

Právě to, že ukazuje sexualitu ze širšího pohledu. Vlastně vychází z definice sexuálního a reprodukčního zdraví, které není jen o zdraví reprodukčních orgánů nebo o absenci nemoci, ale o celkové pohodě. Emocionální, spirituální, sociální − a i té fyzické a biologické. Je o nové perspektivě, s jakou na sexualitu můžeme nebo měli bychom nahlížet − nemluvíme jenom o rizicích, ale i o těch pěkných věcech spojených se sexualitou. Cílem je vést studující k tomu, aby uměli budovat a rozvíjet zdravé intimní vztahy, které jim budou přinášet potěšení.  

Také by jejich budoucí vztahy měly být ideálně bezpečné… A nemyslím tím teď jen bezpečný sex. Pokud to dobře chápu, má holistická sexuální výchova potenciál vést děti k umění vstupovat do vztahů s bezpečně nastavenými hranicemi, ve kterém obě strany vědí o tom, co je to konsent (tedy oboustranný souhlas s pohlavním stykem), respektují se, obejdou se bez manipulace, verbalizovaného násilí a podobně.

Souhlasím. V současné době je bezpečí pojaté jen z toho biologického pohledu, ale i to by se mohlo změnit. Osobně v současné době vidím určitou naději právě v probíhající revizi. Protože jednou z novinek by mohl být větší prostor pro Osobnostní a sociální výchovu, která se sice nesoustředí primárně na sexualitu, ale měla by vést děti k budování vlastní hodnoty a sebeúcty, což potom mohou uplatnit v intimních vztazích. I tohle považuji za sexuální výchovu, protože umožňuje ukotvit sebe tak, aby se člověk sociálně nebo psychicky nezranil. Pro každý vztah musím být do nějaké míry odolný, a jak takovou odolnost získat, se mohou děti podle mě učit právě i skrze sociální a osobnostní výchovu. 

Změny ve školství mají obvykle skluz. Má jej i velká revize RVP. Na zavedení nového pojetí sexuální výchovy si tedy ještě počkáme. Podle čeho se bude do té doby řídit sexuální výchova ve škole? Jsou k tomu celoplošně k dispozici nějaké materiály, učebnice, pracovní listy, které se pak „jen“ vymění za nové?

Nemám úplně zmapované, jak vypadají učebnice k výchově ke zdraví. Víme ale od samotných vyučujících, že vhodné materiály jim chybí. Proto jsme v Konsentu začali vydávat naše metodiky, abychom v tomto směru vyučující podpořili. Nám příprava jedné lekce zabere desítky hodin – je to o hledání vhodných zdrojů, načítání literatury, ověřování informací, vymýšlení vhodných aktivit, testování. Tolik času přípravě jedné hodiny vyučující, kteří a které předkládají jedno téma za druhým, nemohou věnovat. Jestli se ptáte na nějaký materiál, který by šel přímo se záštitou ministerstva, tak v roce 2009 vyšla příručka Sexuální výchova: vybraná témata. Tehdy vyvolala velký odpor především ze strany konzervativních rodičů. Ale v dnešním kontextu má jiné problémy než příliš velkou otevřenost. Vzhledem k tomu, kam se společnost posunula, jaká témata jsou aktuální, je dnes jednoduše zastaralá. 

Vnímá tyto „detaily“ také ministerstvo? 

My v Konsentu se snažíme, aby je vnímalo. Pokud jde o ministerstvo školství, bylo podle mě potřeba, aby k sexuální výchově zaujalo konkrétní postoj a například řeklo – přikláníme se k pojetí sexuální výchovy, jak ji pojímají Standardy WHO, nebo se k nim nepřikláníme a sexuální výchovu pojímáme jinak – ale říci jak. Poslední doporučení MŠMT k výuce sexuální výchovy vyšlo kolem roku 2010. V něm ministerstvo mluví o zavádění komplexní sexuální výchovy. Ale i to je už nesmírně dlouho. Bylo by potřeba vydat něco nového a vlastně i dát nějaký hodnotový základ toho, jak chceme, aby ta sexuální výchova probíhala. 

Takže navzdory volnosti, kterou umožňuje RVP, by to podle vás chtělo zřejmě nějaký hodnotový rámec?

K sexuální výchově se dá přistoupit opravdu hodně různě a v současné době se může stát, že děti ze dvou sousedních škol dostanou úplně protichůdné informace, protože školy pojmou sexuální výchovu z jiných hodnotových rámců. Stát by měl proto říct, jaké hodnoty v sexuální výchově zastává. To je těžké a určitě to vyvolá kontroverze. Proto se to zřejmě také ještě neděje. 

A proto musíte přijít vy, organizace, sdružení, iniciativy, které problémy pojmenujete a pomůžete posunout dál?

Ano, ale my také přicházíme s určitou perspektivou a jsme si vědomi toho, že nemusí být pro některé rodiče, ale ani vyučujících snadno přijatelná. V Konsentu vycházíme z feministických pozic – mluvíme o sexuálním násilí, nabouráváme přetrvávající stereotypy o sexu založené na stereotypech o mužích a ženách, mluvíme o tom, že i ženy mají nárok na potěšení. O tom všem si myslíme, že je potřeba s dětmi komunikovat, aby jednou věděly, že mohou chtít sex, ale také mohou říct ne… A podobně. 

Co třeba aktuální problematika transgenderu nebo nebinárnosti? To se přece také musí propsat do nové sexuální výchovy? 

Ano, v tom také školy potřebují podporu, a vím, že na MŠMT je pracovní skupina, která se tomu věnuje. V tomto směru vnímáme velkou poptávku ze strany škol, zajímá je, jak téma uchopit, řešit. I v tomto směru je potřeba vzdělávací materiály aktualizovat současné znění nereflektuje vztahovou nebo sexuální rozmanitost.  

Mám ještě jednu otázku. Za mě se sexuální výchova v holistickém pojetí musí do nějaké míry protínat i s výchovou tělesnou. My jsme se sice zase naučili vnímat to jen jako cvičení. Ale neměla by mít i tělesná výchova vlastně už jiný rámec? Neměla by řešit i věci jako respekt k vlastnímu tělu a podobně?

Já s vámi souhlasím, ale nevím, nakolik je realistické to změnit. Tělesná výchova spadá do stejné oblasti s výchovou ke zdraví, takže určitě lze hledat nějaká propojení, je to na širší debatu o smyslu a podobě tělesné výchovy. 

Dagmar Krišová působí jako doktorandka na Katedře sociální pedagogiky Masarykovy univerzity. Věnuje se sexuální výchově, genderově citlivému vzdělávání a feministické pedagogice. Spolupracuje s organizací Konsent a je spoluautorkou knihy Děti to chtěj vědět taky, která otevřeně hovoří o sexualitě a sexuální výchově dětí v rodinách i mimo ně.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.