Když se rodiče zlobí na školu: jaké to má obvykle důvody

Když se rodiče zlobí na školu, jaké to má obvykle důvody?

Často je to proto, že škola dělá něco jinak, než by si představovali. Což může třeba znamenat, že dítě v první třídě dostane trojku z výtvarné výchovy. A rodičům to přijde jako nesmysl, který dítě demotivuje. Ale může to být i opačně. Škola neznámkuje, a oni očekávají známku, nebo se píše málo diktátů a rodič nabyde pocitu, že se tam jejich dítě nic nenaučí.

A pak je ještě jeden obvyklý důvod. Že škola po rodičích chce něco narychlo. Třeba donést druhý den spadané listí a kaštánky, vatu a děravou ponožku a podobně. Někdy těch požadavků bývá hodně a rodiče mají pocit, že si z nich škola dělá poskoka.

Jaké jsou nejčastější rodičovské stížnosti?

Velmi častý je problém při výběru třídní učitelky nebo učitele na prvním stupni. Rodiče chtějí nějakou učitelku, líbí se jim její přístup. Kdyby si z těch čtyř, které povedou první třídy, mohli vybrat, zvolili by tuhle. Jenže ředitel nebo ředitelka jim nemůže vyhovět, musí děti rozdělit rovnoměrně mezi ty učitelky, které má k dispozici. 

Časté jsou konflikty kvůli nějakému nestandardnímu dítěti ve třídě, které se chová agresivně. Rodiče mívají docela slušnou míru trpělivosti, ale jakmile je překročena, často žádají, aby vedení takového žáka ze třídy odstranilo. Ale to není možné a v mnoha případech ani rozumné. Časté jsou také neshody okolo hodnocení žáků. Rodiče mají pocit, že je učitelka nespravedlivá, na dítě si „zasedla“ a podobně.

Vzdělání dětí má pro rodiče zásadní důležitost a od toho se odvíjí i jejich snaha měnit školu podle svých představ. Jaká je rozumná míra rodičovského zapojení a angažovanosti ve škole?

Ve škole má být taková atmosféra, aby se rodič nebál na cokoli zeptat a dostal rychle srozumitelnou odpověď. Buď od učitele, nebo od vedení školy -  podle toho, o co se jedná. Učitel by měl umět doručit rodičům včas ty správné informace tak, aby měli pocit, že s nimi škola jedná na rovinu, nic nezatajuje, nemanipuluje jimi a dává jim dost času a prostoru pro vlastní rozhodnutí.

Rodiče mají mít možnost ovlivňovat vnitřní život školy prostřednictvím školské rady. Zatím toho poměrně málo využívají. Další cestou jsou rodičovské spolky. To jsou cesty, které rodičům umožňují dát škole vědět, jaké změny by si případně představovali, s čím jsou spokojení, s čím méně.

Je dobré, aby při tom ale rodiče měli na paměti, že osobou, která zodpovídá za organizaci vyučování i pedagogický proces, je ředitel. Je to tedy on, nebo ona, kdo rozhoduje, co a jak se ve škole učí. Ředitel musí posoudit, které změny ve výuce jsou možné, se kterými budou souhlasit učitelé, případně většina rodičů. Už jen proto, že rodiče se nemusejí shodnout, mohou mít velmi různé názory třeba na to, jestli je rozumné známkovat nebo ne, jestli se má matematika učit tak či onak. Ten, kdo musí posoudit relevantnost takových názorů, je právě ředitelka nebo ředitel.

Někdy rodiče rozhodují nepřímo, a to tak, že děti ze školy vezmou a dají do jiné. Dělají správně?

Někdy jiné řešení nebývá. Právě proto, že konečné rozhodnutí o tom, co se ve škole děje, je na řediteli nebo ředitelce, měl by mít rodič možnost zvolit jinou školu, pokud mu nevyhovuje koncept spádové školy, kam jeho dítě patří. Je to nejzřetelnější zpráva pro vedení školy, že podle rodiče něco není v pořádku. Pokud začnou přecházet jinam desítky dětí, určitě stojí za to zamyslet se nad tím, co jako ředitel dělám špatně.

Jak jednají rozumné školy s nerozumnými rodiči?

Otázka je, co to znamená nerozumný rodič. Můžeme mu třeba říkat rodič potížista. Konfliktní osobnosti mezi rodiči se zcela jistě vyskytnou i tam, kde škola v komunikaci s rodiči nedělá žádné významné chyby. Když máte na škole tři sta, pět set dětí, není žádné překvapení, že tam máte třeba pět rodičů potížistů. Tam je důležité, aby vedení školy nenechalo učitele, který se dostane do konfliktu s takovým rodičem, ve štychu. Dobrý ředitel úporného rodiče v konfliktu přesměruje na sebe, případně na školního psychologa nebo etopeda a svého podřízeného se zastane.

Může také pro školu zorganizovat kurz krizové komunikace mezi rodiči a učiteli. Je důležité, aby školy měly předem připravené scénáře řešení krizových situací. Pokud se učitel ocitne pod palbou, měl by vědět, co má udělat v kroku jedna, v kroku dvě atd.

Je to častý problém?

Je, ale pozor. Část škol nebo alespoň jednotlivých učitelů vnímá jako potížistu skoro každého rodiče, který se opakovaně na něco zeptá nebo má jakoukoli připomínku. Takže někdy je tak označen někdo, kdo je prostě jen zvyklý se ptát a je informovaný a občansky aktivní. Převaha rodičů totiž na třídní schůzce sedí a mlčí. Ale je tu patrná změna na obou stranách. Aktivních a informovaných rodičů rychle přibývá a školy začínají chápat, že bez vstřícné komunikace s rodiči se neobejdou. Jestli se jich má ve veřejné diskuzi, na místním zastupitelstvu, ve společnosti někdo zastat, budou to právě aktivní rodiče spokojení s jejich prací.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.