O Vánocích je nám nejlépe v chumlu, v obklopení lidmi

Jak milovník tradic prožívá poslední týdny roku, zatímco my ostatní k jeho konci dobíháme vyčerpaní?

Už před lety jsem přijala myšlenku, že v zimě bychom se měli stejně jako příroda kolem nás ztišit. Jít ke kořenům, do svého nitra, myslet na svá přání. Advent nám k tomu dává prostor. Dny v tomto období jsou nejtemnější a nejkratší, stejně jako naši předci jsme více doma – sami nebo s nejbližšími. Můžeme se zklidnit, poděkovat za to, co bylo, a těšit se také na vítání nového roku a příchodu světla. V symbolice i ve skutečnosti, protože po slunovratu už se dny zase prodlužují, a přestože teprve začíná kalendářní zima, světla pak přibývá. A to našim předkům přinášelo pocit naděje. Pro ně bylo těžké přežít zimu a těšili se na nové jaro nejen symbolicky, ale zejména na dostatek jídla, úrodu.

Jak nám to ztišení jde? Mám pocit, že chceme všechno, jen ne být v tichu a sami…

A ani to není nutné. Ztišení neznamená samotu. V adventním čase se vždycky chodívalo na obchůzky, lidé společně pracovali (scházeli se na přástkách), i oslavy slunovratu bývaly veselé. A my teď máme spoustu možností. Vánoční koncerty. Trhy. Adventní výlety. Besídky… Ale také se snažíme být více spolu, s těmi nejbližšími, rodinou, kolegy, přáteli, sousedy. A zdá se mi, jako bychom víc než kdy dřív, po letech silného individualismu, vnímali, že v chumlu, v obklopení lidmi, je nám lépe. Což bývalo obvyklé a vidíme to znovu na dochovaných zvycích – lidé spolu nejen slavili, ale i společně pracovali, připravovali se na svátky.

Setkávání na konci roku má zvláštní atmosféru. Vždycky jsem ho vnímala jako příležitost odložit to špatné a ujistit se, že i do nového roku vstoupíme obklopení těmi, kteří jsou pro nás důležití. 

I tohle jsme zřejmě podvědomě přejali od předků. Ti si s koncem roku pojili například pověry, že je třeba vrátit vše půjčené, že se nemá načínat nová práce, že konec roku má být radostný, aby se radost mohla přelít i do toho nového začátku. Že má být hojnost na vánočním stole, aby nastala i v novém roce, zjednodušeně řečeno věřili, že podobné přitahuje podobné. I když si to neuvědomujeme, dodnes řadu věcí děláme ze zvyku. Dokonce i vánoční úklid − očistný úklid byl důležitý ve svátcích zimního a jarního novoročí, aby se uvolnil prostor pro nové. Stejně tak se děje i v přírodě. 

Ke konci roku umíme také lépe odpouštět. Jsme smířlivější, pokornější… a plní naděje. 

Je tam nejen naděje, ale také přání. Píšeme Ježíškovi, dáváme si předsevzetí, což vlastně nejsou nic jiného než přání. A znovu jsme tyto zvyky přejali po generacích před námi. Kdysi bývalo někde například zvykem, že když se trhaly barborky čtvrtého prosince, naši předci si k nim dávali také přáníčka a věřili, když barborka vykvete, na jejich naplnění. A to je důležité na konci roku dodnes. Ten prostor se zastavit a přát si. Být ztišení, s blízkými, a pečovat o ně. Myslím si, že o Vánocích se díky tomu všemu dotýkáme samotné podstaty spolužití. Jsme spolu mnohem intenzivněji, zároveň je tam naděje na to nové a lepší, co už je „za rohem“, co čekáme po Novém roce…

Mám pocit, že poslední roky nám potřebu dodržovat tradice hodně vrátily. Covid. Válka. Napětí ve společnosti i rodinách… Logicky myslím hledáme něco, o co se můžeme opřít... 

Určitě mohou být oporou, ale aby opravdu mohly, potřebujeme je nedělat jen tak naoko, jako divadlo. Když je ale začneme skutečně prociťovat, dostaneme se k podstatě bytí a žití, začneme ty tradice cítit a dělat je rádi. Jenže k tomu potřebujeme znát důvody jejich vzniku, kořeny těch samotných tradic, abychom si v nich našli ten skutečný smysl. Na to se třeba snažím přijít v Tradináři i Vánočním Tradináři. Zjistit, proč bychom ty tradice vůbec měli dodržovat, proč to stojí za to dělat i dnes. 

A co se ukazuje?

Tradice jsou pořád pro nás, ale především pro děti, způsobem, jak vnímat své kořeny a propojení s přírodou i ostatními lidmi. Možností, jak být vděční za to, co máme, i když co do obživy dávno nejsme odkázaní sami na sebe, ale vše máme v dosahu. Tradice také tmelí rodinu a mnoho vánočních zvyků vede k její soudržnosti – například se jedla kaše, peciválky (malé buchtičky, dnes dukátové) z jedné mísy, rozkrajovalo se jablíčko na tolik dílů, kolik je lidí u stolu. Dříve se o Vánocích při štědré večeři obřadně jedlo to, co se v hospodářství urodilo. S poděkováním za úrodu a přáním nové dobré úrody. A znovu zařadit takové zvyky znamená dát najevo úctu zdrojům, jež skrze přírodu máme. Líbí se mi i to, že v jednotlivých rodinách mají tradice své jemné modifikace, které jsou velmi niterné a stmelují právě tu jednu konkrétní rodinu, i když jiná by určité věci nebyla schopná přijmout. 

Tedy je v pořádku, když tradice měníme a dáváme jim trošku jiný, nejen ten obecný, komunitní, s přírodou provázaný význam, ale i ten rodinný?

Myslím, že právě založení rodiny je jedním z těch momentů, kdy vůbec znovu cítíme potřebu tradice žít. Jakékoliv. Vytváříme si vlastní, úplně nové. Po celý rok. Ale také pořád vidím důležitost pochopit a znovu objevit původní tradice, na kterých mi přijde osvobozující už to, že už jednoduše jsou, nemusím je vymýšlet. Stačí je pochopit, rozumět jim. K té původní tradici se prostě připojit. A spolu s tím se symbolicky připojím ke všem těm generacím, které je dodržovaly přede mnou. Líbí se mi i to, že svátky nikdy neztratily svou platnost a smysluplnost právě tím, jak jsou propojeny s cyklem přírody. A navíc si můžeme vybrat, jakým způsobem je chceme u nás doma slavit – jen v kruhu rodiny, nebo i s přáteli. Tvořením, vařením, pečením nebo raději výletem či procházkou do přírody…

Spousta tradic je jednoduchá k udržování, když jsou děti malé, ale jak do toho začne vstupovat to jejich dospívání, sociální bublina, jejich svět a dnes především e-svět a na něj navázaná odpojenost od sebe sama… Přijde mi, že tradice můžou být důležitou cestou k tomu, že se děti nejen od té tradice, od původní rodiny, zase tolik neodpojí. Už proto, že ke konci roku také v jejich komunitách rezonují tradice. Adventní koncerty. Besídky.

Myslím, že to jste pojmenovala dost přesně. Ideální je začít si vytvářet tradice, když jsou děti malé. Tradice jsou totiž mimo jiné to, co nedovoluje dětem zažít naprostou bezbřehost v tom smyslu, že nikam nepatří. Snižují určité riziko, že když během toho, jak odrůstají, netuší, kdo jsou, nemusí se pak najít vůbec. Rituály a tradice narušují také lineárnost celého roku, to bezčasí, které sice znamená, že maliny seženete i v prosinci, ale také vám to bere přirozenou cykličnost. Ta znamenala vždycky určitý řád a rytmus. Roku i jednotlivých dní. A to dnešní děti možná ani neznají. Je tedy o to důležitější, že jim to trochu uchováme skrze sváteční tradice. A to nemluvím vůbec o tom, že jsme si poslední roky zvykli „žít“ přes počítač. Online jsme nakupovali, pracovali, dívali se na filmy, ale i se učili a také někdy navštěvovali. Zmizel začátek a konec určité aktivity, přirozené všední rituály odchodu a příchodu domů, vše jako by splývalo v jedno. Přitom rituály jsou něco jako startér reálného žití. Vědomého žití. 

Ve Vánočním Tradináři dokonce píšete, že prvním dárkem, který děti o Vánocích dostanou, je právě to, že se společně zastavíme a ztišíme. Že jsme spolu. Ale vedle toho mají hlavně vánoční svátky svůj snivý a mystický potenciál. Nejen Ježíška, ale vlastně celkem věříme třeba na anděly, andělská stvoření. A přijde mi obecně, že se nám vrací potřeba věřit v nějaké věci, které jsou mimo ten reálný svět. Proč?

Myslím, že je to hlavně proto, že jsme vyrostli v ateistické společnosti orientované na vzdělání (což je správně), ale i na výkon a individualismus. Je pravděpodobné, že se lidé cítí přetížení a osamocení. V životě přijdou situace, které nejsou jen pozitivní, a pak přirozeně hledáme pomoc a podporu. Možná pak zjistíme, že nám „něco“ chybí – přikloníme se k ezoterice nebo náboženství. K něčemu. To „něco“ hledám i v Tradinářích – přirozenou spiritualitu, pochopení našich kořenů, podporu, propojení s ostatními lidmi, ale i přírodou, moudrost našich předků, pocit, že někam patříme a máme se kam obrátit, když potřebujeme.

Pořád si myslím, že můžeme tvořit svůj život, to bych nenechávala na kouzelných bytostech, je stále to nejdůležitější, že myšlenka, přání, konkrétní vyřčené slovo, má určitou sílu… Proto také mimochodem koledníci chodili a přáli lepší budoucnost, to bylo to formulované přání, u kterého bylo tak důležité, aby zaznělo, a u kterého je obzvlášť škoda, že taková tradice zanikla! My sami se mnohdy cítíme v tom spirituálním smyslu slova vyprázdnění, a možná proto je pro nás důležité něco mystického kolem nás. A ani to nemusí být anděl. 

Tedy i všechny ty kouzelné bytosti a momenty kolem Vánoc mají vlastně podtext pocitu bezpečí…

Ano. A my ho srze mystiku Vánoc můžeme už odmalinka vytvářet ve svých dětech. Právě ten pocit bezpečí a vzpomínky na dětství. Až je vlastně otázkou, jestli nejsou nakonec takové ty naše úvahy, že letos uděláme o Vánocích „něco jinak“, neužitečné. Protože tím sice těžíme ze své možnosti měnit věci dle svého, ale mohli bychom tím zbytečně ztrácet tu důležitou nit a provázanost, o které si celou dobu povídáme. 

Martina Boledovičová je zakladatelkou nakladatelství Smart Press, máma čtyř dětí a mimo jiné spoluautorka Tradináře a Vánočního Tradináře, které mapují důležité tradice, svátky a rituály v jednotlivých částech roku.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.