Triády místo rodičáku. Potenciální výhra pro děti, učitele i rodiče

Triády jsem zažila poprvé už v lesní školce. Šlo o přátelské setkání nad tím, jak se mému dítěti ve školce daří, možnost doptat se, na co jsem potřebovala. Průvodci měli prostor mluvit o tom, jak vnímají mou dceru oni, a ona sama mi mohla ukázat, co se už naučila. Už tam jsem oceňovala fakt, že co je třeba řešit, řeší se v úzkém, vlastně v tom nejužším možném kruhu. Že se nemusím bát ptát úplně na cokoliv. Odpadá totiž takový ten nepříjemně trapný pocit, jako když sedíte mezi dalšími dvaceti rodiči a laborujete, co si o vás asi budou myslet. U nás ve škole máme obojí, takže si na začátku školního roku odbydeme klasický „rodičák”, tedy setkání všech rodičů, kde se hlavně podepisuje spousta formulářu, a právě teď, v listopadu, přichází čas na triády. Jak by měly nebo mohly ideálně vypadat? V čem jsou dobré pro nás rodiče? Co dávají pedagogům? A hlavně: jaký přínos mohou mít pro samotné děti?

Triády jsou určitým znakem toho, že se škola snaží individualizovat přístup k dětem, které do ní chodí. Jsou ukazatelem snahy o komunikaci školy s rodiči, o pochopení rodičovského pohledu na vzdělávání a momentem, který pomáhá všem stranám vybalancovat očekávání a reálné možnosti. Ve vzdělávání, jež probíhá ve škole na linii učitel(ka)−dítě, i v domácích přípravách na lince rodiče−dítě.

„Škola by svůj záměr, proč se rozhodla pro triády, měla s rodiči komunikovat. A stejně tak by měly tomuto záměru rozumět děti, na úrovni, jež odpovídá jejich věku,“ vysvětluje Bára Heřmanová ze ZŠ Mozaika v Rychnově nad Kněžnou. Ze školy, která svým přístupem k triádám inspirovala už řadu dalších. 

Příprava v rámci celého roku

O dítě by podle ní mělo jít na triádách především. Protože hlavní prostor na nich dostává jeho vlastní prezentace úspěchů z předchozích měsíců. Nejde o zkoušení, ale o vědomou rekapitulaci studijních posunů, o objektivní revizi momentů, u nichž má prostor dítě bez obav říct, že by s nimi ještě potřebovalo pomoct. Šanci mluvit o tom, o čem cítí potřebu mluvit. „Proto se děti na triády připravují v průběhu celého školního roku. Učí se sebehodnocení, pojmenovávání silných, ale i slabých stránek, popisnému jazyku, který pojmenuje úspěchy i neúspěchy a zároveň popíše jejich učební cestu a potřeby, aniž by dítě samo sebe shazovalo. A učí se tak – alespoň u nás – tím, že máme pravidelně sebehodnoticí kruhy, že během žití ve škole používáme popisný jazyk, popisnou zpětnou vazbu, pracujeme s kritérii úspěchu nebo jim např. často klademe otevřené otázky,“ říká Bára Heřmanová. 

Mám vlastně podobnou zkušenost. Každý týden už od první třídy fungují tzv. týdenní plány, které na jednu stranu shrnují výukový záměr na příští dny, ale na závěr týdne zahrnují i zpětnou vazbu učitele na fungování dětí během týdne. Nabízejí prostor, v němž děti u pojmenovaných a očekávaných výstupů samy hodnotí, jestli je zvládly skvěle, s dopomocí, nebo cítí, že potřebují zabrat. U vyjmenovaných slov tak mohou zaškrtnout, že už je dokážou vyjmenovat bez problému, ale v jejich rozpoznávání v textu by ještě potřebovaly podporu. A o ni si tak vlastně rovnou bezpečným způsobem řeknou. 

Portfolio jako styčný bod a domácí příprava k tomu

Rekapitulace průběhu předchozích týdnů ve škole probíhá nejčastěji nad tzv. portfoliem. Někde mají jen jedno, v němž končí všechny pracovní listy, pracovní sešity, referáty, slohy, výsledky projektů, výtvarné práce. Jiné školy volí vedle obecného portfolia ještě tzv. výběrové, do něhož si děti připravují podklady pro komunikaci při triádě.

„U prvňáčků se začíná například tím, že si připraví jednu věc, na kterou jsou hrdí a udělali v ní posun, a jednu, u které vědí, že ještě potřebují prostor nebo s ní nejsou spokojení. Někdy od třetí třídy jsou to třeba dvě a dvě věci, které jim vyšly a které úplně ne, například z českého jazyka a z matematiky. A také, co by chtěli představit a popsat sami. Což znamená, že se úroveň a podoba triád mimo jiné odvíjí a proměňuje s ohledem na věk dětí a jejich rozvíjející se kompetence,“ vysvětluje Bára Heřmanová. Potud probíhá příprava na triádu ve škole. Ale část se odehrává doma. Jednak mezi pedagogem a rodičem, jednak mezi rodičem a dítětem. 

Pokud ve škole fungují právě týdenní plány, pak i já jako rodič se na triády připravuji průběžně. Mám do nich přístup a vidím, jak si dítě vede. A můžu s ním průběžně o výsledcích ve škole mluvit. Ale jsou i jiné možnosti. Někteří pedagogové před triádami rozesílají nejrůznější dotazníky a ptají se, co vidí rodiče jako důležité téma ke komunikaci. „U nás zase už od počátku roku rodiče vědí, že mohou dítě požádat, aby portfolio přineslo domů, a mohou nad ním mluvit o tom, čím ve škole žije. Rodičům to mimo jiné dává úplně jiný prostor hovořit s dětmi o škole, než když jim pokládají jen banální otázky ‚jak bylo‘,“ vyzdvihuje další bonusy Bára Heřmanová.

„Také já čas od času rodičům posílám náměty k tomu, co s dětmi mohou probírat. Máme například integrovanou tematickou výuku, teď se prolínají všemi předměty témata jako čas, minulost, přítomnost, budoucnost, a v druhé polovině měsíce mají děti možnost ptát se na věci, které je k tomu zajímají. A já si myslím, že některé kluky to povede k tématu světových válek – a mohu to k nim domů poslat jako podnět ke komunikaci,“ pokračuje pedagožka s tím, že i to je přípravou na triádu: povědomí, co dítě ve škole dělá, o čem přemýšlí…

Kdo nechce mluvit, nemluví?

Všechno samozřejmě není vždycky zalité sluncem. Jsou děti, které nechtějí doma komunikovat a vše si ve škole vyřeší samy. Jejich rodiče tedy takřka vůbec nevidí do jejich úspěchů, ale ani pocitů, potřeb a problémů, jež se školou souvisí.

„Triáda je pak prostor pro to říct si, že jako rodič byste ráda byla zasvěcená. A já vám s tím mohu pomoci a otevřít prostor pro hledání společné domluvy. Můžu pak dítěti připomínat, že se s rodičem domluvilo, že v pátek si nosí portfolio domů. Stejně tak ale mohu pomoci dítěti vám na triádě vysvětlit, že by si rádo některé věci řešilo samo, protože už se k tomu cítí kompetentní,“ říká Bára Heřmanová. „Pro mě jako učitele je pak setkání na triádě podobnou možností k tomu, abych nahlédla hlouběji do uvažování rodiče nebo rodičů, abych lépe pochopila, jak vnímají vzdělávání dětí. A také abych vybalancovala svá očekávání a možnosti rodiny. Například když budu mít holčičku, která by denně potřebovala dvacet minut s rodiči číst, ale na triádě si ujasníme, že rodiče chodí domů pozdě nebo jim doma pláčou novorozená dvojčata, pak svá očekávání pozměním a budeme hledat cestu, která sedne konkrétní rodině,“ dodává ještě. 

Prezentace vlastních kompetencí

Já jako máma mám ráda triády ještě z jiného důvodu. Vidím svou dceru v jiném světle než doma. I když o škole vím dost, je zajímavé sledovat, jak před učitelkou mluví jinak, vystupuje jinak, jak se hlásí k tomu, co se jí povedlo, a nevadí jí pojmenovat prostor pro zlepšení. Zároveň tam má dítě možnost prezentovat samo sebe hned před dvěma zásadními, a přitom tak odlišnými autoritami. A to, že se s tím popasuje, je důležitou lekcí v sebeuvědomění. „Pro dítě triáda znamená i přijetí odpovědnosti za svůj proces učení. Nikdy za něj nebude odpovědné stoprocentně, ale lví podíl na něm má a mělo by mít. A tento podíl má triáda potenciál posunout,“ podotýká Bára Heřmanová a usmívá se, když si uvědomí, jak často se nakonec setkává s tím, že děti jsou v pojmenování svých skills zdatnější než rodiče – protože nás k definování především silných stránek nikdo nevedl. „Proto děti nakonec hovoří mnohem otevřeněji než rodiče, kteří jsou zvyklí, že o dobrých věcech se nemluví a sebechvála se nepěstuje! A rodiče odcházejí s poznatkem, že dítěti najednou nejen v jeho procesu učení věří víc.“

A jestli jsou věci, které na triádu nepatří? Jsou. Protože má být především prostorem pro dítě, místem, kde se do nějaké míry v dobrých souvislostech ukotví samo v sobě i ve vztahu ke vzdělávání, nepatří na triádu spory rodiče vs. pedagog. „Pokud jsou věci, ve kterých se s učitelkou či učitelem neshodnete, doporučila bych vyřešit je jindy,“ uzavírá Bára Heřmanová ze ZŠ Rychnov nad Kněžnou. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.