Odolává nátlaku Ruska a boří žebříčky PISA. Estonsko má přitom obyvatel asi jako Praha

Estonci mají oproti nám jednu velkou výhodu – vzhledem k tomu, že společnost je to poměrně malá a dá se v ní snadněji najít shoda, má ve vzdělávání jednotnou vizi, kterou mezi sebou sdílí a také si hlídá její naplnění. „Estonci jsou víc a víc Finové a přebírají od nich velkou spoustu pozitivních věcí, včetně inspirace skandinávskou důvěrou. Byl jsem v zemi v roce 1998 a tehdy to tam bylo ještě opravdu hodně postsovětské. Teď je to jako druhé Finsko v tom nejlepším slova smyslu,” popisuje zkušenosti z cesty programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký. 

Školy si vytvářejí svůj vzdělávací program z národního a funguje to

Slovní spojení „rámcový vzdělávací program” je v Česku vzhledem k plánované revizi hojně skloňované během posledních dvou let. Změny ale nabírají zpoždění a výraznější posun se v „provzdušnění” učiva či zakotvení většího důrazu na měkké dovednosti zatím nekoná. Estonsko má své národní kurikulum, kde je vypsaný seznam povinných předmětů s učebními osnovami, podle kterého má každý z nich vyměřený počet hodin. Kurikulum je orientované na výsledky učení a popisuje nejen znalosti, dovednosti a postoje, ale i hodnoty a kompetence. Popsané jsou podle Miroslava Hřebeckého obšírně, navíc jsou propojené také s hodnotami, na které kladou v zemi velmi silný důraz. A na to, jak se toho daří docílit, si školy dohlížejí především samy. 

„V Estonsku nemají inspekci, jakou známe u nás. Místo toho tam mají povinnou autoevaluaci, na kterou hodně sází, a zároveň jsou propojení s místní samosprávou,” vyjmenovává Miroslav Hřebecký. Vzhledem k tomu, že inspekce v zemi není, mají ve 4. a 7. třídě národní testy. Ty by se daly srovnat s myšlenkou zavedení „uzlových bodů”, které se zvažovaly i u nás, ale k posunu v ní nedošlo. Zbytek „ověřování výsledků” nechává Estonsko na zřizovatelích a na důvěře i vůči ředitelům. 

Vícero škol v jednom regionu však v rámci nastaveného systému pracuje společně na širších cílech, využívajíc při tom výsledků jednotlivých škol. Výsledkem je pro každou jednotlivou školu plán, na čem má do budoucna zapracovat. „Současně má na výsledky dětí ve vzdělávání mnohem menší vliv socioekonomické zázemí. Na to, že spousta postsovětských zemí včetně nás má tyto rozdíly veliké, se jim s tím daří bojovat dobře,” dodává programový ředitel EDUinu.

Rozdrobený systém zřizovatelů může být podle odborníků jednou z možností, proč jsou v Česku takové rozdíly ve vzdělávání. Základní školy zřizuje podle dat PAQ Research v tuzemsku 2 365 obcí, ze kterých jich má 90 procent na starosti jen jednu školu. To je v průměru 1,4 školy na jednoho. V Estonsku je průměr 6,8 školy na zřizovatele. Jak v Estonsku, tak ve Finsku zreformovali uspořádání země. Sloučili obce do větších celků, což je recept, který odborníci navrhovali české vládě také. 

Předškoláci do školky mohou, ale nemusí

Česko je smutným lídrem v oblasti odkladů. Povinnou školní docházku u nás o rok odsouvá každé páté dítě a žádná evropská země se nám v tomto nevyrovná. V Estonsku povinný poslední rok školky není, děti do ní mohou chodit dobrovolně od tří do sedmi let. A i když povinná není, děti do ní chodí, protože školku považují rodiny za základ, na kterém školství dále staví. Základní škola trvá od sedmi do 16 let a končí maturitní zkouškou, která probíhá elektronicky. Po střední škole ale mají všichni možnost pokračovat na vysokou, pokud chtějí. 

„Mají střední školy rozdělené na praktické i všeobecné obory, ale všichni dělají zkoušku ze všeobecných předmětů. Což je z toho důvodu, aby všichni mohli chodit na prakticky orientované vysoké školy, aniž by si museli dělat nástavbu nebo něco podobného. To je přesně to, co je u nás zablokované a neprostupné. V estonském pojetí lepší prostupnost znamená, že si studenti nemusí hned zvolit „tu pravou profesi”, mají naopak více možností, mohou mezi obory přecházet a hlavně mohou jít na univerzitu, když chtějí, bez ztráty dalších let. To nám chybí,” vysvětluje Miroslav Hřebecký. Obdobný příklad by si Česko mohlo vzít také z Irska, které má modulární systém vzdělávání a jako první zavedlo rámec kvalifikací. 

V rámci vzdělávání se Estonsko spoléhá na své ředitele škol. Jsou považováni za lídry, a také v tom je oproti nám v napřed. Zároveň je v zemi rozvinutý celostátní systém, díky kterému mohou vybírat z nových, kvalitních kandidátů na místa ředitelů. I příprava na funkci ředitele je v Estonsku dobrá. V Česku o pozici ředitele školy dlouhodobě není velký zájem. Podle výroční zprávy České školní inspekce se sice počet zájemců o místo zvýšil z původních dvou na celkem tři, ale i tak se v celé čtvrtině konkurzů na post ředitele školy přihlásil pouze jeden uchazeč.  

V inkluzi je Česko dál, Estonci se potýkají s vlivem Ruska a nekonečným trollením

Inkluze ve školství započala v Česku před necelými dvaceti lety v roce 2005. Estonci mají dodnes speciální školy, které výrazně podporují a snaží se je zachránit. Podle Barbory Vobořilové z Partnerství 2030+, která se podílí na pořádání studijních cest, stále v zemi převládá myšlenka „tam vám bude líp a my se o vás postaráme”. V otázce inkluze ještě shodu nenašli. 

Estonsko je země, která je všeobecně vnímaná jako jednička v digitalizaci a výrazně se posouvá dopředu v rámci technologického vývoje. Nejde ale jen o roboty na ulicích, kteří vozí lidem balíčky, nýbrž i o informační službu. Estonská zpravodajská služba platí v rámci NATO za jednu z nejvýkonnějších. Země je vysoce hodnocená mimo jiné i za míru informační gramotnosti obyvatelstva a za to, jak se snaží vypořádat s trollením ze strany Ruska. Které občas trollí sami.

„U ruského konzulátu v Tallinu jsou zátarasy, na nichž visí různé vzkazy nebo zkrvavení plyšáci, které odkazují na válku na Ukrajině. Jsou tam i reflektory, které osvětlují protější budovu. Ty jsou ale překryté žlutou a modrou folií, takže promítají ukrajinské barvy. Ruští diplomaté tak mají ze svých oken výmluvný výhled,” popisuje Barbora Vobořilová z Partnerství 2030+. 

V celém Pobaltí žije na milion Rusů. Tato menšina je v Estonsku jako postsovětské zemi výrazně zastoupená – poměrově je to na 65 procent Estonců, 26 procent Rusů a 9 procent jsou dohromady Ukrajinci, Bělorusové a Finové. „Historicky mají Estonci s Rusové špatnou zkušenost. Po přičlenění pobaltských států k Sovětskému svazu v rámci paktu Molotov – Ribbentrop tam probíhala rusifikace, estonské elity po desítkách tisíc posílali do gulagů. Místo nich se do země začali stěhovat Rusové a obsazovali vysoké funkce,” nahlíží do historie Miroslav Hřebecký. Nyní Estonci například rozdávají pasy jen těm, kdo umí jazyk. Výsledkem je, že desítky tisíc Rusů nemají estonské občanství. „Cítí se tam odděleně, seskupují se v enklávách, takže se některým místům říká Malá Moskva. Potýká se s tím i školství, protože spousta učitelů je ruské národnosti,” dodává. 

Ruské školy budou učit estonsky a jazyk se musí naučit všichni učitelé

V tomto ohledu ale Estonsko udělalo razantní krok – uzákonilo, že od roku 2030 budou muset všechny školy v zemi povinně učit jenom estonsky. Současně po všech učitelích vláda bude chtít, aby se v případě, že budou chtít učiteli zůstat, do tří let naučili estonsky a složili jazykové zkoušky na úrovni C1. 

„Takže spousta učitelů bude muset odejít, protože se nezvládnou jazyk naučit, nebo ani nechtějí. Ti dostanou výpověď. Je to z mého pohledu na jednu stranu velmi kontroverzní krok, který může vést k radikalizaci určitých skupin. Na druhou stranu je to velmi efektivní způsob, jak ruský vliv mocného militantního souseda odklonit, protože tato menšina sice nemá volební právo, ale podílí se na utváření nové generace,” vysvětluje Miroslav Hřebecký, podle kterého se na cestě bavili s estonskými řediteli. Ti se obávají nedostatku personálu a ruští učitelé mají rozhodnutí za nespravedlivé. „Pohledem Evropanů ctících demokracii nám to může přijít jako velmi sporný krok, ale podívejme se na prognózy budoucího vývoje v oblasti, kde při vítězství Ruska nad Ukrajinou je podle mnoha analytiků na řadě právě Pobaltí. Estonci mají historickou zkušenost, my ostatně z roku 1968 také. Každopádně tento jazykový zákon bude něco, co estonské školství a možná i celou společnost do budoucna velmi ovlivní,” míní programový ředitel EDUinu. 

I v řadách učitelů – etnických Rusů – budou kvalitní pedagogové, kteří stojí za úspěchem země v rámci mezinárodních testů PISA u čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti. U posledního šetření jsou například v matematické gramotnosti estonští patnáctiletí žáci nejlepší z Evropy. V roce 2019 nechali všechny ostatní za sebou ve dvou ze tří kategorií. 

V čem tedy tkví úspěch estonského školství? 

Je založené na důvěře mezi institucemi, pedagogy, řediteli i veřejností. Všeobecně uznávané standardy vzdělávání jsou centrálně a jednotně podporované. Současně funguje také podpora vedení škol a všech pedagogů, kteří mají do jednoho vysokou školu a drží se kvalitního kurikula, na které jsou smysluplně navázané zkoušky. V zemi funguje spolupráce mezi jednotlivými ministerstvy, což usnadňuje práci při řešení problémů i zpracování návrhů zákonů.   

V neposlední řadě je to také rovnost ve vzdělávání, kde nezáleží tolik na socioekonomickém zázemí rodiny. Ve školách jsou například běžné unisex toalety pro všechny, které fungují i jako prevence proti šikaně. Jde o řadu samostatných kabinek přístupných z chodby, což zajišťuje každému potřebné soukromí.

Učebny jsou velmi dobře technicky vybavené, ať jde o cvičné kuchyně, výuku šití, nebo řemeslné práce. „Je v tom vidět promítnutí té důvěry, protože mají i velké stroje, nekryté soustruhy, ke kterým žáky běžně pouštějí. Samozřejmě mě jako první napadá otázka, jak vysvětlovat rodičům, že dítě přišlo o prsty, ale tam je to nastavení osobní odpovědnosti zkrátka jiné,” popisuje Miroslav Hřebecký. V rámci přípravy na budoucnost mají děti základy robotiky už v prvním ročníku a na vzdělávání se podílí i další instituce.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.