Mikroskop, laser, tablet, počítač, projektor. Tak vypadá běžná výuka v Estonsku

Ořezané pastelky, svačina a tablet. Školní aktovka je připravena a dítě odchází do školy, kde ho čekají spolužáci, učitelé a roboti. Začíná hodina, děti vytahují na stůl tablet a vstupují do virtuální místnosti, kde na ně čeká výukový materiál. Už dávno nemusí nosit těžké učebnice na zádech, vše mají uložené na cloudu. Kromě klasické tabule mají ve třídách k dispozici i tu interaktivní a k tomu množství interaktivních vzdělávacích her. Takhle funguje v Estonsku 70 procent škol.

Nezáleží na tom, zda je zrovna v rozvrhu přírodověda, cizí jazyk nebo matematika, digitální znalosti se rozvíjejí ve všech předmětech, a to už od prvních ročníků základních škol. Excel se učí při matematice, tvoření prezentací během výuky cizího jazyka, zpracovávání dat a informací v dalších předmětech.

Díky moderním technologiím se mohou zapojit do výuky všichni najednou. „Kolik je tři krát tři?“ „Co je to Apple?“ „Kolik písmenek O je ve slově KOOL, tedy v estonštině škola?“ Děti hledají na tabletu správné výsledky — čísla, obrázky, písmena… a klikají na ně. Učitelé tím získávají přehled o tom, jak na tom jednotlivé děti jsou. Případně informaci, že je látku potřeba ještě jednou probrat.

„Všichni naši učitelé používají technologie: prezentace, digitální hry a nástroje, aplikace v tabletech. A také kromě počítačů používáme v hodinách techniky mikroskopy nebo laser. V každé třídě máme pro učitele počítače, projektory – z toho některé interaktivní – a dokumentové kamery neboli vizualizéry. Technologie je skutečně běžnou součástí výuky,” popisuje Kadri Haavandi, učitelka ze základní školy v malém lázeňském městečku Pärnu. 

To, že jsou do rozvoje digitálních dovedností žáků a studentů zapojeni všichni učitelé, neznamená, že každý učitel musí být automaticky i IT profesionál. Neustále mají k dispozici příručku pro pedagogy – samozřejmě v elektronické podobě – a také IT podporu. „Na podporu učitelů v tomto směru vyvíjíme různé materiály. Rozvoj jejich digitálních kompetencí koordinuje pracovní skupina. Zapojují se také odborníci z Tallinn University, University of Tartu a různých škol,” říká Tiina Pau, která působí jako vedoucí specialistka oblasti všeobecného vzdělávání a odboru obecné vzdělávací politiky na estonském Ministerstvu školství a výzkumu.

Telefony vítány

Estonsko je v oblasti digitalizace mnohem dál než ostatní evropské země. S počítači si rozumí nejen mladí, ale také senioři. Elektronicky se tu volí od roku 2005, každý Estonec má svůj digitální podpis a 99 procent veřejných služeb je online (nemožné jsou pouze e-sňatky a e-rozvody). Elektronizace škol nezůstává pozadu.

Země si je svého pokroku velmi dobře vědoma a buduje na tom svoji image v zahraničí. Vzniká tak nespočet videí, které propagují digitalizaci estonských škol. V jednom z nich asi tak desetiletý chlapec kráčí po chodbě školy. Něco pípne. On sáhne do kapsy pro svůj smartphone: „Skvělý, matiku jsem zvládl na plný počet bodů!“ Stejnou informaci mají v ten samý okamžik k dispozici i jeho rodiče. Mimochodem chytré telefony, jejichž používání bývá v jiných zemích ve školách někdy zakazováno, jsou v některých estonských školách vítané a často i nedílnou součástí výuky. Jednotlivé školy si samy nastavují pravidla jejich používání, aby žáci při hodině nerušili a nevěnovali se třeba nějaké hře nebo chatování.  

Příprava na boj s dezinformacemi

Kromě uživatelského používání nových technologií se klade důraz i na programování a robotiku. Rozvíjení těchto schopností lze docílit tím pro děti nejzábavnějším a nejpřirozenějším postupem, tedy hrou. Estonské školy mají učebny, které jsou plné stavebnic – při vyučování se „učí“ třeba s pomocí klasické stavebnice s malými barevnými kostičkami. 

„Můj robot musí dojet ke sloupu ze dvou kostek a posunout je do žlutého pole tak, aby kostky nespadly,“ popisuje žákyně základní školy Paikuse v propagačním videu školy, co právě dělá při hodině programování. „Super, zvládla jsem to! Předtím mi chybělo pět milimetrů,“ raduje se a zvedá ze země svého robota. Vrací se k počítači, kde naprogramovala jeho přesný pohyb, a promýšlí další úkol. Její učitelka Kadri Haavandi je přesvědčena o tom, že děti chodí do školy rády. „Mají tu mnoho příležitostí, jak rozvíjet svoje digitální znalosti,“ dodává.

V Estonsku se připravují na to, že v roce 2030 bude 99 procent zaměstnání vyžadovat znalosti technologií. „Což znamená, že je naším úkolem děti na to připravit,“ dodává učitelka a pak zvážní: „V hodinách se také zaměřujeme na digitální hygienu — tedy dodržování správných postupů a návyků, aby byl čas s digitálními médii co nejefektivnější.“ Děti se také ve škole naučí mít uklizenou plochu počítače, používat klávesové zkratky a ukládat si dokumenty do složek. 

Podle Kadri Haavandi je také již od útlého věku důležitá digitální gramotnost, tedy schopnost se v online prostředí bezpečně pohybovat a dodržovat určitou etiketu chování na internetu. Případně nejen vyhledávat, ale také vyhodnocovat informace získané z internetu. „Fake news jsou na síti velmi rozšířené a děti by je měly umět rozeznat. Učíme je tedy ověřovat si informace a nepodléhat dezinformacím,“ dodává učitelka. Děti v hodinách vyhledávají a hodnotí zdroje informací, mají za úkol pochopit, jak kvalitní, respektive věrohodné mohou některé zprávy být. Hodiny nejsou jen teoretické, ale i kreativní: „Zkoušíme vytvořit falešné zprávy, meme, fotografie a podobně. Mám na to vyhrazené speciální lekce, ale toto téma se pochopitelně objevuje i v dalších hodinách,” dodává učitelka.

Programování už ve školkách

„K programování musíte umět myslet tak, aby vám stroj rozuměl. Velké problémy a úkoly musíte rozdělit na malé kousky a vytvořit kód nebo dát počítači podmínky. Pokud něco nefunguje, musíte v kódu najít chybu. A to je to, co děláme s dětmi,“ říká Kristi Salum, vedoucí estonského programu ProgeTiger, jehož cílem je zlepšit technologickou gramotnost a digitální kompetence učitelů a studentů.

V současné době jsou v programu téměř všechny estonské mateřské školy a už tříleté děti se učí programovat. Nesedí ale u počítače, programovat lze totiž i venku, mohou například vytvářet výrazy, které jsou základem programovacích jazyků. V kódu je jasně daný zápis, pro který se nejčastěji používají anglická slova „if…, then…, else“ („jestliže… pak… jinak“). Tento blok příkazů mohou pochopit i malé děti pomocí zábavných pohybových cvičení, kdy se vytvoří podmínka, která povede k určité reakci, v pořadí, jak to vyžaduje programovací jazyk:

„Jestliže ukážu červený balonek, pak dvakrát zatleskejte!“

„Jestliže ukážu žlutý balonek, pak kývněte hlavou!“

„Jestliže ukážu modrý balonek, pak třikrát poskočte!“

„Jinak zvedněte ruce nad hlavu!“

Kromě toho jsou i v mateřských školách přítomni roboti. Někteří vypadají jako autíčko nebo třeba jako myška, jejíž pohyb lze snadno naprogramovat přímo na zemi na koberci. Ani k tomu není počítač zapotřebí. Dítě pro ni samo podle své fantazie připraví „překážkovou dráhu” z jednoduchých desek, na které lze připevnit tunel nebo jinou překážku. Myš má přímo na sobě barevná tlačítka ve tvaru šipek, stačí promyslet krok za krokem trasu a myš může vyjet. Nejmenší děti se tedy učí mnohem víc než programování a robotiku: učí se řešit problémy, být kreativní, spolupracovat a kriticky myslet.

Náklady jsou vysoké, kdo to platí?

Počítače, tablety, roboti, 3D tiskárny, drony nebo stavebnice LEGO. Pokud si odmyslíme náklady na vzdělávání učitelů, zůstává toho ještě mnoho, co je potřeba zakoupit. Rodiče se ovšem na financování podílet mohou, ale nemusejí. „U nás ve škole rodiče za vybavení neplatí nic. Většina pochází z různých grantů a projektů, část koupí škola,“ říká Kadri Haavandi. Tím nejrozšířenějším je technologicko-vzdělávací program ProgeTiger, který od roku 2014 do roku 2020 získal od nejrůznějších sponzorů podporu na nákup zařízení pro téměř 600 škol, školek a odborných škol v celkové výši 1,5 milionu eur. Samotné Ministerstvo školství investovalo do výuky informatiky další téměř milion eur, tedy v přepočtu asi 25 milionů korun, a to na počet obyvatel, který se rovná přibližně českému hlavnímu městu.

Možná bude překvapením, že v estonském národním vzdělávacím programu není žádný povinný předmět IT ukotven. Ministerstvo mluví o digitální kompetenci, kterou však musí všechny školy rozvíjet. Co si pod tím představit? „Využívat pro učení digitální technologie ke zvládání rychle se měnící společnosti,” říká Tiina Pau.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.