Technické obory nejsou jen hlučné a špinavé, je v nich jistota uplatnění, říká lektorka z Lotyšska

Jaké projekty přivezla lotyšská skupina učitelů do Česka na festival Science on Stage?

Jeden vytvořili učitelé, kteří pracují s dětmi od první třídy až po maturanty, a jedná se o aktivitu, kdy se děti učí venku a musejí propojovat informace, které načerpaly v předmětech, jako je výpočetní technika nebo fyzika. Zajímavé na něm je i to, že starší žáci učí ty mladší, takže se na chvíli ocitnou v kůži učitele a mohou se zamyslet nad tím, jestli by to jednou třeba byla práce pro ně. I druhý projekt vznikl ve spolupráci učitelů, a to učitelů matematiky a hudby. Přijde mi výborné, když spolu učitelé dokážou spolupracovat a vytvářejí mezipředmětové vazby. Dnes už nedává smysl učit oddělené jednotlivé předměty, je třeba propojovat, prolínat dovednosti z jednotlivých předmětů.

V Česku jsou přírodní vědy a matematika nejméně oblíbenými předměty. Co u vás?

U nás je to to samé. Matematika, fyzika, chemie – když se podíváte na statistiky, kolik dětí z nich maturuje, tak je samozřejmě vidět, že nejsou příliš oblíbené. Samozřejmě je to i tím, že studium přírodních věd prostě není snadné, je třeba na to trochu mít hlavu a hodně se učit, takže ne každý na to má předpoklady a výdrž. Musíme pracovat na reklamě technických oborů a vysvětlovat rodičům, že práce s kovem a technické profese obecně nejsou jen hlučné, špinavé, namáhavé obory, ale že v nich je velká budoucnost a jistota uplatnění. Mladí lidé chtějí studovat ekonomii, práva, humanitní předměty, ale do přírodovědných předmětů se nikdo moc nehrne. A u nás v Lotyšsku se teď snažíme mladé lidi přesvědčit, aby si zvažovali kariéru ve vědě a technologiích.

Co pro to jako země děláte a jak se vám to daří?

Lotyšský vzdělávací systém právě prochází reformou, která se jmenuje Škola 2030. Chystat se začala už před deseti lety a do praxe ji uvádíme nyní. V podstatě jde o to, že teď máme školu založenou na informacích a znalostech, které si stejně nikdo nedokáže zapamatovat. Snažíme se, aby do budoucna byly školy víc praktické, aby si studenti mohli víc věci vyzkoušet a z experimentu si pak odvodili zákonitosti, jak svět funguje. Snažíme se také víc integrovat předměty, aby jeden učitel neučil fyziku a druhý chemii, ale aby dokázali učivo propojovat.

Jaký byl tedy váš systém dřív? Měli jste oddělené předměty?

Ano, měli jsme oddělené předměty, k předmětům osnovy a všechno se to muselo odučit. Teď už jsou školy svobodnější, mohou si víc vybrat směr, jakým půjdou, i když starší žáci a studenti středních škol ještě studují „postaru“. V podstatě máme definované nějaké základy, které musejí umět všichni, ale ve vyšších ročnících chceme dětem umožnit, aby se mohly věnovat víc do hloubky tomu, co je zajímá a v čem jsou dobré. Povzbuzujeme učitele v tom, aby nezůstávali jen ve svých škatulkách, ale aby se uměli propojit a spolupracovat. Aby se ptali jeden druhého: co teď učíš v biologii, abych to mohl podpořit ve fyzice? Chceme, aby si společně nastavovali cíle a vymýšleli, jak jich dosáhnout.

To zní krásně, ale je to hodně práce. Učitelé náhle potřebují čas na setkávání, na porady, na přemýšlení... A učitelé mají často oprávněný pocit, že je toho na ně moc.

Myslím, že čím dál víc učitelů chápe, že změna je nutná a že se už nelze soustředit jen na svůj vlastní předmět. Chápu, že je těžké tohle všechno dělat. Naše ministerstvo školství se hodně snaží, komunikuje se školami, pomáhá a radí se vším, třeba i s tou změnou organizace času, kterou jste sama zmiňovala. Je třeba si umět najít čas na společné plánování, co se bude dít, stejně jako na analýzu a reflexi toho, co už se udělalo... Myslím, že většina škol už si nějaký způsob našla.

Kde berete inspiraci pro proměnu školství? Díváte se třeba do Skandinávie, kterou máte za rohem?

My jako centrum pro vzdělávání učitelů máme za úkol sledovat všechny trendy a inspirovat se všude, kde vidíme nějakou dobrou praxi. Hodně nápadů si bereme například z Německa. Tam fungují profesní organizace elektrotechniky a kovovýroby, s nimiž jsme navázali spolupráci a pořádáme hezký projekt pro malé děti, které se snažíme nadchnout pro práci s kovem a technologiemi. Samozřejmě je pro nás inspirací i Finsko a jejich skvělé vzdělávací výsledky a také Estonsko s důrazem na informatiku.

Co na změny ve školství říkají rodiče? Někteří čeští učitelé říkají, že rodiče jsou v podstatě velmi konzervativní a bojí se velkých změn.

Lidé jsou různí. Slyšíme ze sboroven, že někteří rodiče děkují za to, že jsou děti hodně venku, dělají pokusy, jezdí na výlety a exkurze, ale najdou se i tací, kterým to přijde přehnané. Ti se obávají, jestli se děti vůbec něco naučí, když třeba ani nemají učebnice. Kolik lidí, tolik názorů, a pro učitele to určitě není jednoduché, když musejí jednat a dobře vycházet se všemi. Každý, kdo někdy chodil do školy, se považuje za experta na vzdělávání a neváhá učiteli poradit. Nicméně učitel je profesionál; ví, co dělá, neustále se vzdělává, a rodiče by mu měli zkusit důvěřovat.

Když jsme u toho vzdělávání, jak se vám daří vychovávat učitele, kteří jsou ochotní začít učit jinak?

Profesní příprava učitelů se už také začíná trochu měnit. Navíc, protože máme v Lotyšsku učitelů poměrně značný nedostatek, jsme rozjeli program pro vysokoškolsky vzdělané odborníky z různých odvětví průmyslu. Pokud chtějí, mohou se přihlásit do programu, kde se během pár týdnů naučí základy pedagogiky a didaktiky a potom s pomocí odborníků z pedagogické fakulty mohou začít učit. Program je na dva roky, ale už vidíme, že někteří chtějí zůstat ve školství i potom. U nás na střední škole takto působí velmi příjemný fyzikář, který ještě před pár lety byl manažerem. Podobní lidé také přinášejí do škol čerstvé nápady a odlišný přístup.  

Jak se školy a rodiče v Lotyšsku dívají například na využívání mobilů a dalších technologií v hodinách?

Školní reforma přinesla i jasný argument, že nemůžete kvalitně učit bez vybavení, takže většina škol v Lotyšsku už má dobré laboratoře, jsou vybavené počítači, učitelé mají k dispozici různé aplikace, a pokud jen trochu chtějí, mohou s nimi podle libosti pracovat. V tomto nám paradoxně hodně pomohl covid. Samozřejmě máme školy progresivnější a školy konzervativnější, ale věříme, že i ty konzervativní školy se postupem času budou chtít někam posunout. Život je k tomu donutí; uvidí, že ostatní školy se mění, jsou zajímavější pro rodiče a děti, a nebudou chtít zůstat úplně stranou. Chce to jen čas a jasné důkazy například u závěrečných zkoušek.

Jak by tedy lotyšské školy měly v roce 2030 vypadat?

Směřujeme k tomu, aby školy byly autonomní, aby věděly, jaké znalosti a dovednosti jsou pro studenty důležité a jak jim je nejlépe předat. Učitelé by v nich měli spolupracovat a usilovat o společný cíl. Máme takové motto – školy jsou učící komunity, což znamená, že se díky nim učí nejen děti, ale i učitelé, rodiče a široká veřejnost.

Skaidrite Bukbarde vystudovala angličtinu na pedagogické fakultě v Rize v Lotyšsku, zúčastnila se studijních pobytů British Council, učila třicet let angličtinu a stála za reformou výuky angličtiny v Lotyšsku. Nyní pracuje v Centru rozvoje kompetencí regionu Zemgale ve městě Jelgava, kde má na starosti vzdělávání učitelů a rozvoj projektů. Centrum provozuje například i tréninkovou dílnu, kde jsou nejrůznější kovoobráběcí a CNC stroje řízené počítačem.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.