Problémy s postavou neřeší jen silné děti, ponižování se děje i ve sportovních oddílech, popisuje Ridina Ahmedová

Jste primárně umělkyně a lektorka, která se však věnuje nejen zpěvu, ale i tématům duševního zdraví a přijetí sebe sama. Co vás k tomu vedlo?

Jsem lektorka práce s hlasem. Mnoho lidí si říká, že zpívat nemůžou, protože to neumí. Podle mě existuje nedorozumění v tom, co znamená „umět zpívat”. Zpívat umí každý, kdo nemá vysloveně funkční hlasovou poruchu. Na workshopech děláme to, že se vracíme k základní radosti ze zpívání. K radosti z toho procesu, bez ohledu na výsledek. Nejde o to zpívat jako nahrávka z rádia. Zpěv je něco, čím se můžeme propojit s druhými lidmi i se sebou samotnými. Jde o přijetí vlastní nedokonalosti. Náš projev může být nedokonalý, a přesto přinášet velikou radost.

Měla jste stejné pocity i u projektu Sádlo? Že je to o přijetí nedokonalosti? 

Zpětně si uvědomuji, že ano. S tématem těla jsem se v určitou chvíli musela konfrontovat. Na pěveckých workshopech jsem dlouhé roky říkala, že je skvělé přijímat hlas v jeho nedokonalosti, že nám to může přinést spoustu potěšení. Každý hlas je specifický a pojďme si užívat to, jak zní. Jenomže jsem zároveň sama řešila své obrovské nevyřešené téma – moje tělo. Že je tlusté, že ho nesnáším. Že se za něj a za sebe stydím. Že mám pocit, že takhle, jak jsem, nemám na světě co dělat. Že mě nikdo nemůže mít rád. Že jsem žena druhé kategorie.

Viděl jsem, co ti udělali, a není to fér. Oběti šikany potřebují podporu, říká finská psycholožka Čtěte více

Řešila jste ho odmala a přijetí přišlo až v dospělosti?

Ty nejhorší zážitky mám z dětství. Pořád je s sebou vleču a už asi nezmizí. Byla jsem šikanovaná ve škole, na táborech. Byla jsem nejen tlustá, ale i černá, protože táta je Afričan. Neuměla jsem si říct o pomoc, i když jsem měla fajn rodiče. Nebyla jsem schopná o tom vůbec mluvit, protože to, co mi ty děti říkaly, pro mě bylo jako pro dítě strašně těžké zopakovat nahlas. Zopakovat to bylo jako znovu tu potupu zhmotnit. Nebyla jsem toho schopná a všechno si ukládala v sobě.

A co bylo impulsem pro projekt Moje tělo je moje, který pomáhá mladé generaci?

Na úplném začátku bylo představení Sádlo, kde jsem jediná protagonistka. Stojím na jevišti ve spodním prádle a mluvím o svém těle. Je to velmi osobní, ale zároveň jsem nechtěla, aby to bylo „ploché“ a jen o mně. Kdyby chtěla řešit sebe, mohla jsem jít na terapii a ne na jeviště. Mě zajímalo, jak téma těla prožívají další ženy. Takže jsem na sociální sítě napsala výzvu, že hledám respondentky ochotné mluvit o problémech se svým tělem a ozvalo se mi jich strašně moc. A začala jsem nahrávat rozhovory, ze kterých jsem byla v šoku. Z těch pak vznikl podcast Sádlo.

Pamatujete si první? 

Nahrávala jsem s mladou ženou, které dědeček řekl „hlavně nebuď tlustá, to je to nejhorší, co se ženské může stát“. Takže ona se propadla do poruchy příjmu potravy, rodina to věděla a tolerovala to, protože jim její bulimie přišla lepší, než aby ztloustla. Nevěřila jsem vlastním uším. Začala jsem proto nahrávat další a nabídla téma Českému rozhlasu. Takhle vznikl podcast a po něm přišla vlna reakcí. Je to jeden z nejposlouchanějších pořadů v historii stanice Wave, což ukazuje, jak obrovské téma to je. Spousta lidí mi třeba psala, že se o tom konečně mluví. V tu chvíli jsme si říkala, co můžou udělat pro to, aby se situace aspoň trochu posunula. A tak vznikla platforma Moje tělo je moje. 

Děje se podobná šikana podle vás hodně v rodinách? 

Když si rozhovory zpětně projedu, je to tam velmi časté ve stylu takové pseudoochrany, kdy třeba dívkám říkají „nežer tolik, budeš tlustá“. A je to třeba proto, že rodiče sami nemají rádi svoje tělo, chtějí děti před chránit před odsudky a body shamingem, chtějí mu zaručit lepší budoucnost. Ale byť byly pronesené s dobrým úmyslem, často přináší veliká zranění. 

Často se hanění těla děje ve sportovních oddílech. Přesto, že podcast jmenuje Sádlo, mluví tam ženy všech postav, včetně velmi štíhlých, například modelka. Je tam taky svědectví plavkyně s medailí z mistrovství světa. Vstávala v půl páté ráno, měla několikafázový trénink, šla do školy, na další trénink a do toho jedla projímadla. Dělaly to i další dívky z oddílu, které se taky považovaly za tlusté, protože to od trenérů slyšely. Řada z nich má dnes zdravotní následky, některým se například nedaří otěhotnět. Ve vztazích je to třeba o partnerovi, který posílá přítelkyni na plastiku prsou. A je to i naopak, také ženy dokážou velmi surově ponížit muže, který má třeba malý penis. 

Měla jste několik workshopů ve školách, o čem se s vámi žáci a studenti baví?

Budu mluvit obecně. Jeden chlapec líčil, jak je na základce vážili na tělocviku a i když byl štíhlý, tak jeho tlustší spolužáci stáli ve frontě jako na popravu. Bylo to i pro něj strašně ponižující. Jinde zase dívka popisovala psychické problémy maminky, která se díky lékům zlepšila. Jenže medikace způsobila, že přibrala, a její otec, tedy děda té studentky, to začal velmi kriticky komentovat. Takže maminka řešila, jestli přestat brát léky a riskovat psychickou destabilizaci, anebo zůstat, jaká je, a snášet poznámky od vlastního otce. A mohla bych dlouho pokračovat.

Jak ty diskuze probíhají? Reagují na vás děti během nich, nebo přijdou až poté, v soukromí?

Sama workshopů nevedu tolik, většinou jezdí náš lektorský tým, který má přesně vystavěnou a s dětskou psycholožkou konzultovanou metodiku. Když jezdím já, tak přináším osobní svědectví o svojí cestě. Začínám slovy „Jsem Ridina a jak vidíte, jsem tlustá. A vždycky jsem byla. Strašně jsem se snažila shodit, stálo mě to spoustu peněz a opravdu veliké úsilí, a přestože se mi spousta věcí v životě daří, v tomhle selhávám“. Rovnou na úvod takhle hodím karty na stůl. Pak promítám prezentaci a ukazuji plakát k představení Sádlo, kde mám na břiše napsané „Podívej se na sebe“. Vysvětluju jim, jak je pro mě břicho celoživotně zranitelná část těla, za kterou jsem se vždycky strašně styděla. A že když jsem s projektem začala, netušila jsem, že tadle fotka proletí všemi médii a uvidí mě tak statisíce lidí. Když jim ukážu svou křehkost a takhle se odhalím, hodně to diskuzi otevře, protože je to prostor, kde je povoleno být nedokonalý a můžeme sdílet.

Jak mezi sebou mluvíte? 

Snažím zachovat nějaký bezpečný rámec, neapeluju na osobní zpovědi. Vybízím k debatě o tom, jak obecně vnímáme vzhled druhého, jaký význam mu přikládáme a také se bavíme o síle slova, které může být jako zbraň. 

V druhé části workshopu děláme aktivitu, která se jmenuje Každé tělo má svůj příběh. Pokládám otázku: Když vidím nějakého náhodného člověka na ulici, co všechno v průběhu jeho života mohlo ovlivnit, že dneska vypadá právě takhle?

Cílem workshopu je vést debatu tak, aby si účastníci na závěr sami definovali pravidla pro bezpečné a respektující spolužití. FOTO: Ridina Ahmed

Studenti pracují po skupinách a zkouší dát dohromady maximum faktorů. Ovlivnila ho rodina, vzdělání, zdravý či nezdravý životní styl, jestli čte složení potravin, jeho sociální situace, jestli měl úraz, psychické zdraví, fyzické zdraví, je z města, nebo vesnice a tak dále, je toho obrovské množství. Na tabuli vznikne veliká mapa. A co vlastně z tohohle všechno o člověku víme, když se na něj na ulici podíváme? V podstatě nic. Je pak v pořádku hodnotit a vynášet soudy?

Z tohohle cvičení vždycky vzniká debata. A někdy se objeví i emoce.

Jak na to reagujete následně? Řešíte to nějak, řeknete to učiteli, nebo „jen“ vyslechnete a neřešíte nic?

Sama to určitě neřeším, nemám terapeutické vzdělání. Už se mi stalo, že jsem po workshopu kontaktovala učitele, protože jsem viděla, že téma v někom hodně silně rezonuje, nebo mi přišla zpráva na Instagram, která napovídala, že ten mladý člověk něco řeší a bylo by dobré, aby na to nebyl sám.

Cílem workshopu je vést debatu tak, aby si účastníci na závěr sami definovali pravidla pro bezpečné a respektující spolužití. K čemu se to snažíme směřovat: Za prvé – „Každý člověk si zaslouží respekt bez ohledu na to, jak vypadá“, to je z mojí pozice směrem ke světu okolo. A bezpečný prostor si definujeme takto: „Za svoje tělo nesu zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat představám jiných lidí“. A máme taky pravidlo pěti vteřin. 

To je co?

Když vidím u druhého něco, co jde změnit „do pěti vteřin“, řeknu mu to. Například „máš v zubech špenát“, „máš ve vlasech lístek“. Pokud se jedná o něco, co za pět vteřin změnit nejde, tak o tom nemluvím, pokud nejsem tázaný. Nedávám nevyžádané komentáře.

Dá se říct, jestli se body shamingem setkává či setkalo 9 z 10 dětí, nebo 1 z 10? 

Na úvod workshopu se ptám, ať zvednou ruku ti, kteří se u sebe nebo u někoho ve svém okolí setkali s body shamingem. To je les rukou, takže rozhodně 9 z 10. 

Ve veřejném prostoru se více mluví o tlaku na ženský vzhled. Jak častý je to ale problém u mužů? Průkopníkem byl v podstatě až Čestmír Strakatý, který otevřeně promluvil o trápení se s vnímáním svého těla. 

Jeden mladý muž, který dneska pracuje jako pedagog, mi psal, že hrozně děkuje za podcast Sádlo, protože pro něj bylo těžké jít na základce na záchod. V rohu stál „kápo“ a shazoval ty, kdo podle jeho názoru neměli dost velký penis. Když dnes pracuje jako učitel, je pro něj i tahle zkušenost důležitá, protože o tom může mluvit s dětmi a snažit se předejít podobné agresi. Takže – nějak to téma rezonuje i v mužích, možná ten tlak vnímají menší, nebo je o tom pro ně těžké mluvit. Myslím si, že obojí bude asi pravda.

„Společnost se může postupně proměnit, i když se změny zespoda nedějí náhle a přes noc.“ FOTO: Ridina Ahmed

A otevírá se to téma podobně jako u děvčat? Jsou o tom schopní mluvit otevřeně?

Když vznik podcast Sádlo, tak se Český rozhlas rozhodl udělat podobný pořad, protože přicházely ohlasy „a co chlapi?“. Tak vznikla série Hrana Lukáše Houdka, která se týká výhradně mužů. A odpověď na otázku perfektně ilustruje fakt, že zatímco já jsem byla zavalená ochotnými respondentkami, které se chtěly podělit o svoji zkušenost, Lukáš velmi obtížně hledal muže, kteří by byli ochotní se na tohle téma otevřít. Zdálo se, že se jich to tolik netýká, ale zároveň víme, že data mluví trochu jinak. Osobně si myslím, že v naší stereotypní společnosti pořád převládá představa, že zatímco žena je krásná, muž je nebojácný, odolný a nemá křehkosti. To není nastavení společnosti, které by usnadňovalo mužům mluvit o svých nejistotách, úzkostech nebo nedej bože o svém těle. 

Co je nejvíce trápí? 

Třeba jsem moc hubený, nemám svaly, v životě si nikoho nenajdu. Samozřejmě i to, že jsem tlustý, ale zároveň jako kdyby ten nedostatek hmoty byl ještě větší problém než její přebytek. Pak je pro muže velké téma nedostatek vlasů, určitě je to také výška. Jsou to ty atributy stereotypně pojaté maskulinity – síly, výkonnosti.

Máte pocit, že se zvětšuje spektrum témat, která už nejsou tolik tabu?

Určitě vnímám posun u LGBT témat, tak jak je vnímá mladá generace oproti tomu, jak to téma znělo okolo mě, když jsem byla já středoškolačka. Já jsem přesvědčená, že každý podobný rozhovor, každé svědectví, každá drobná věc je kapkou, která pak dělá tu vlnu změny. Společnost se může postupně proměnit, i když se změny zespoda nedějí náhle a přes noc. Nepodceňuju vůbec malé posuny. Mně by třeba stačilo, kdyby se podobné urážení lidí kvůli vzhledu stalo více společensky nepřijatelné. Nejsem zastáncem toho, že každé tělo je krásné, to mi přijde jako kýč, stačilo by mi, kdybychom se zbytečně vzájemně neponižovali. 

Ridina Ahmedová (49 let) se narodila české matce a africkému otci. Je zpěvačka, performerka a autorka. V současné době se věnuje řadě aktivit na téma body shamingu –  podcast Sádlo, sólové představení Sádlo (nominace na cenu Česká divadelní DNA) a založila platformu Moje tělo je moje. Vede hlasové dílny, založila centrum pro práci s lidským hlasem Hlasohled a také vytvořila projekt Zpěvomat, který přináší živý zpěv do veřejných prostor ve městech.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.