Učím studenty, co je úspěch a jak mít důvěru v sebe, říká oceněný pedagog Alexis Katakalidis 

Do přihlášky na Global Teacher Prize 2020 jste napsal, proč jste se stal učitelem. Prozradíte to i veřejně?

Jednou větou bych mohl říct, že je to práce, v níž vidím skutečný smysl. Kdybych měl ale vyprávět, kudy vedla moje cesta, tak začátek je někde v bodě, kdy jsem si uvědomil, že můžu procestovat svět a kdekoli se uživím tím, že budu učit angličtinu a francouzštinu. Když jsem chodil na vysokou, všiml jsem si na nástěnce letáčku Člověka v tísni a jejich programu Daruj 2 hodiny týdně, kam jsem se přihlásil a chodil jsem pak doučovat jednoho třeťáka. Bavilo mě pozorovat, jak se zlepšuje, rád jsem se bavil i s jeho rodiči a získával jsem čím dál silnější pocit, že učitelství je fajn práce. 

Pak jsem odjel do Francie na Erasmus, kde jsem se zapojil do podobného programu. Chodil jsem do alžírské rodiny za předškolákem, kterého jsem bral do knihovny, hrál jsem si s ním, kreslil. Byl hodně stydlivý, se mnou i s dětmi na hřišti. Pak mi jednou jeho máma řekla, že ve školce začal více mluvit s ostatními a našel si i víc kamarádů. Měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem mu pomohl prorazit bariéru a najít sebevědomí – aspoň jsem si tehdy myslel, že na tom mám podíl. Ale ten pocit byl tak skvělý, že jsem ho chtěl zažívat dál. Mimochodem tu představu, že můžu procestovat svět a učit, jsem si také naplnil. Učil jsem francouzský jazyk v Anglii a Skotsku. No a teď už několik let učím v Česku, podílím se i na přípravě budoucích učitelů, a pořád mě práce s dětmi a mladými lidmi naplňuje a baví.

Čím se podle vás vyznačuje dobrý učitel? Co dělá?

Hodně přemýšlí, jak dělat svou práci, aby s ní byl spokojen on i jeho žáci. Na učitelství je fajn, že okamžitě dostáváte zpětnou vazbu, a dobrý učitel ji dokáže od dětí vnímat. Pokud někdo zaostává, nudí se, neúčastní se, zareaguje na to. Dobrý učitel má promyšlené cíle, kterých chce s dětmi dosáhnout, a svou vizi neopírá jen o své dojmy, ale konzultuje ji s kolegy a odbornou literaturou. To mi přijde také důležité, protože například poznatky z oblasti kognitivní psychologie neustále přibývají a měly by ovlivnit, jakým způsobem děti učíme. Existují samozřejmě velmi dobří učitelé, kteří na své výuce mnoho nemění, ale myslím si, že je nebezpečné si myslet, že už se nemůžeme zlepšit. Je třeba svou výuku reflektovat a mimo jiné pracovat s novými poznatky, které přináší věda. 

Nakonec bych řekl, že dobrý učitel si je vědomý spoluzodpovědnosti za vzdělání dětí. Je důležité si uvědomit, že děti by měly chápat, že jejich učení je jejich odpovědnost. Často ale nejsou tak vyspělé, aby tu zodpovědnost chtěly přijmout, takže je třeba je k tomu postupně vést. Vzdělání lidem rozšiřuje horizonty, a pokud některé dítě pochází z nepodnětného prostředí, mým úkolem je nad ním nezlomit hůl a snažit se v něm probouzet zájem a chuť se učit. Učitel není stejně mocný jako rodič, ale jeho vytrvalá práce může na žáky i tak mít obrovský pozitivní dopad.

Pozná se dobrý učitel i podle „moderních metod“?

Pod moderními metodami si lidé představují velmi různé věci. Třeba využívání technologií ve výuce je dost moderní záležitost, ale to, že rozdáme dětem iPady, nám dobrou hodinu nezajistí. Pro mě je moderní metoda taková, která je didakticky vhodná a založená na poznatcích kognitivní psychologie. Víme například lépe než kdysi, že učení pomáhá, když si musíme často vybavovat poznatky z paměti, nebo když se mi třeba při prezentaci vhodně spojí slovo s diagramem a mozek tak poznatek zpracovává na dvou úrovních, čemuž říkáme duální kódování. Takže pro mě jsou například toto moderní metody, a jestli k tomu využiji technologii nebo tužku a papír, nemusí hrát zásadní roli.

Když připravujete hodiny, na co se soustředíte?

Přípravy si pořád dělám velmi důkladné, protože mi to tak vyhovuje. Zamýšlím se nad tématy a jak je pojmout, aby to bavilo mě a vyvolalo to zaujetí i u dětí. Většinou postupuji tak, že si představím nějaký blok hodin, na jehož konci mají studenti něco konkrétního umět. Navíc mám velmi rád, když aktivity v hodině navíc vedou i k nějakému sebepoznání a širšímu poznání světa. A taky chci, aby to pro děti bylo těžké, aby musely hodně makat a pak ze svého pokroku měly dobrý pocit.

Jak konkrétně se vám sebepoznání daří vnášet do hodin angličtiny?

A také španělštiny, jejíž seminář teď vedu! V podstatě vidím zvládání cizího jazyka nejen jako samostatný cíl, ale také jako prostředek pro povídání o zajímavých tématech. Dám příklad. Dělali jsme nějaká slovíčka z učebnice, a studenti měli rozhodovat, zda je nějaké vyjádření pravdivé. Během práce jedna studentka poznamenala: „S pravdou je to někdy těžké, protože každý to může vidět jinak.“ To mě zaujalo, zbytek hodiny jsme si o tom povídali a já jsem pak připravil blok hodin. Mluvili jsme o tom, zda pravd může být víc, co to je relativismus, četli jsme Podobenství o jeskyni od Platóna, a pořád jsme u toho mluvili anglicky. Pak po několika hodinách jsem se zeptal, jestli chtějí jít ještě dál, a oni řekli, že už stačí, a začali jsme se věnovat tématu filmů. Proč ne? Bylo to fajn, hodně jsme se naučili, jdeme dál.

Jste velkým stoupencem formativního hodnocení. Jak se to slučuje s tím, že učíte na náročné škole, kde se známkuje?

Předem chci říct, že ten protiklad formativní versus sumativní hodnocení je trochu umělý. Ve skutečnosti mají oba způsoby svou funkci a mohou dobře fungovat souběžně. Sumativní hodnocení, tedy známka, ukáže poměrně jasně, jak na tom žák na konci nějakého období je, jak se mu dařilo naplnit kritéria úspěchu. Ta mají ideálně být transparentní a dopředu známá. Během daného období je ale značný prostor právě pro formativní hodnocení.

Například víme, že koncem října bychom měli umět tvořit a používat nějaké časy a další gramatické jevy. V půlce října si napíšeme test, který není na známky, ale každý si z něj může dovodit, jak na tom je. Pokud student zjistí, že látku ještě dost dobře nezvládl, bavím se s ním o tom, co by ještě potřeboval. Chce to ještě vysvětlit, stačí mu nějaká další cvičení, nebo jak mu můžu pomoci? Když se studenty tímto projdeme, myslím, že pak můžu s klidem dát známku. Musím si být ale jist, že student dopředu věděl, co se po něm bude chtít a co má udělat, aby dosáhl dobré známky. Formativní hodnocení by se totiž hodně mělo odrážet ve stylu výuky. Musím mít průbežně dobrý přehled o tom, jak žáci látku zvládají, aby se například nestalo, že některému z nich uniknou důležité znalosti, na nichž se staví v dalších hodinách.

Jak pro vás vypadá úspěšný student, úspěšná hodina?

Pro mě je třeba velmi podstatné, aby studenti uměli psát dobré eseje. Takže si stanovím jako cíl, že od studentů chci text, který bude plynule navazovat, a budou v něm přesvědčivé argumenty. To je praktická dovednost, umění kultivovaně sdělit svůj názor se do života prostě hodí. Takže se studenty se pobavíme o tom, jaká jsou kritéria úspěchu, tedy jak má vypadat kvalitní esej, jak poznáme dobrý argument a jak takovou práci strukturovat. Když potom odevzdají dobrou práci a oni i já vidíme, že se zlepšili, to je pro mě úspěch. 

Prožitek úspěchu je myslím tím nejlepším motivátorem učení. Přemýšlení není automatický proces. Někdy se nám přemýšlet nechce – to máme dojem, že je pro nás něco příliš obtížné. Rádi nad problémem či příkladem přemýšlíme zejména tehdy, když víme, že máme šanci se dobrat výsledku, vyřešit problém. Hodně se snažím ve studentech budovat takzvanou self-efficacy neboli přesvědčení o tom, že můžu uspět. Chci, aby si studenti budovali důvěru v sebe sama. Z každého nebude lingvista, ale každý má mít možnost se rozvíjet na své maximum, na co stačí. Pořád studentům zdůrazňuji, že k naplnění osobního maxima vede usilovná práce. 

Hodně vám záleží na vztazích se studenty. Jak se vám je daří udržovat v době distanční výuky?

Na jaře to bylo dost divoké a studenti mi hodně chyběli. Teď se na naší škole podařilo nastavit režim, který mi přijde snesitelný pro všechny, kdy dělíme rozumně čas mezi synchronní hodiny online a asynchronní čas, v němž studenti pracují na zadaných úkolech. Jde to, protože jsou ve velké většině zodpovědní, takže nemusíme moc řešit, že by někdo nic nedělal. Investují do domácí práce ten důležitý čas a mě to s nimi baví, protože makáme všichni, nejen učitel.

K mé velké radosti můžu říct, že zažíváme příjemné chvíle i distančně. Vnímám rozdíl v tom, když mají studenti zapnuté kamery a když je zapnuté nemají, a těší mě, že si je zapínají čím dál častěji. Když se vidíme, usmíváme se na sebe, občas někdo prohodí nějaký ten vtípek, a tak se situace hned lépe zvládá. Ale chybí mi takové ty neformální chvilky, kdy někoho ze studentů jen tak potkám na chodbě, nebo přátelské popovídání s mými vynikajícími  kolegy. Už se těším zase do školy.

V posledních letech se hodně angažujete v programu Učitel naživo, v němž se lidé z různých oborů učí učit. Na čem tam teď pracujete?

Pracujeme na mnoha věcech. Jedna naše sekce rozvíjí skvělý rozvojový program pro ředitele. Nově Učitel naživo usiluje o vytvoření celorepublikové komunity vzdělavatelů učitelů, kde bychom si chtěli předávat zkušenosti z práce se studenty učitelství. No a z práce se začínajícími učiteli také dobře víme, jak je důležité, aby aspoň první rok měli v novém zaměstnání opravdu silnou podporu, ideálně i déle. V našem Klubu absolventů tedy řešíme, jak by ta podpora konkrétně měla vypadat a jak by se měla nastavit spolupráce mezi uvádějícími a začínajícími učiteli, aby ve třídách vydrželi. 

Alexis Katakalidis vystudoval učitelství v Praze, Francii a Velké Británii, kde také po studiích pracoval jako učitel jazyků. Po návratu do ČR působil jako učitel, rok vedl i soukromé gymnázium. Nyní učí jazyky na Gymnáziu Jana Nerudy a také působí v programu Učitel naživo, kde vzdělává budoucí učitele. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.