konference Svět podle Heroine - přijďte se inspirovat, tříbit si názory a taky se bavit

Zbytečně děláme ze vzdělávání stres, říkají autoři knihy o školách, kde se učí živě

Děti z inovativních škol budou v dospělosti zodpovědné, aktivní, budou líp vnímat sebe i druhé a nenechají se zmanipulovat, říkají autoři knihy Jak se učí živě?. V té zmapovali život ve třinácti alternativních, komunitních či lesních školách. Přinášíme druhý díl rozhovoru s Lucií Kramperovou a Janem Kršňákem.

Co vás vlastně vedlo k napsání takové knížky?

Jan: Uvědomili jsme si, že vznikají alternativní školy, ale nikdo neví, co se v nich odehrává. Zvolili jsme formu rozhovoru, protože ta eliminuje vlastní předsudky. Ti lidé z těch škol mají načtené různé pedagogické směry, ale teorie v každodenním provozu odpadají. Vzniká prostor pro osobitost. Ty školy jsou takové jako jsou ti, co je vedou. A naše zjištění je, že to nejsou žádní alternativní blázni.

Vy sami máte děti v alternativních školách?

Lucie: Já jsem si přesně v době, kdy jsme začali psát tu knihu, prožívala výběr školy pro dceru. Řešila jsem, jestli ji dát do státní školy v místě bydliště, nebo jestli budu jezdit s mladší dcerou půl hodiny do školky a pak další půlhodinu do školy. Takže nás to inspirovalo a dali jsme do knihy průvodce, co by si měl člověk vyřešit, než vybere školu. Volba školy pro dítě je totiž životní volbou. Lidi, které ve škole potkává, ho ovlivní na zbytek života.

Jak to ve vašem případě dopadlo?

L: Pomohla náhoda a dilema vyřešil vznik malé komunitní školy, do níž to nemáme ani zas tak daleko.

Co podle vás by měl člověk udělat, než vybere školu? Stačí, když se do ní půjde podívat?

L: Myslím, že nestačí. Je potřeba mluvit s učitelem, ředitelem… a je potřeba pozorovat, jak lidé ve škole mluví s dětmi.

O metodě montessori se říká, že je pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče. Platí to pro všechny alternativní školy?

J: Ano. Určitě nejsou pro rodiče, kteří mají potřebu neustále dítěti říkat, co a jak má dělat. Například by si rodič měl položit otázku, jestli je připraven na to, že dítě v takové škole nabyde sebevědomí a začne se ptát, proč má to nebo ono udělat.

Narazili jste na něco inspirativního v přístupu školy k rodičům?

J: Zjistili jsme, že fakt hrozně dobře funguje, když škola pořádá setkání pro rodiče. Děti připraví program, jídlo, nacvičí si divadlo nebo cokoli. Přijde i ředitel s průvodci a rodiče s nimi mohou probrat všechny problémy a nejistoty. Provozovatelé těch škol si totiž dobře uvědomují, že podstatná část výchovy a vzdělávání se odehrává v rodině.

L: Zásadní také je, že rodiče dostanou možnost se sejít spolu, popovídat si, cítit sounáležitost. Díky ní se můžou obrnit proti otázkám, které často dostávají od okolí: Oni tam nemají známky? A učí se v lese, jo? A už umí psát?

Jaké budou děti, které absolvují některou z těchto škol?

L: Nebudou studovat vysokou školu jen kvůli diplomu. Jsou odmala vedeni k zodpovědnosti za vlastní život, takže si vyberou práci, kterou opravdu chtějí dělat, s radostí.

J: Anebo si ji vytvoří. Mají koneckonců příklad školy, do níž chodili – někdo ji založil proto, že mu na světě chyběla. Když chci od světa něco, co není, tak si to sám udělám. Tyhle děti budou mnohem lépe připraveny na projektovou práci, která bude v budoucnosti dominovat – znáte cíl, ale cestu k němu si musíte najít sama. To nezvládnou děti, kterým od začátku do konce někdo servíruje, co mají dělat.

L: A hodnotí je.

J: Děti z inovativních škol budou umět spolupracovat.

L: A vnímat druhé lidi. Vnímat, co sám cítím a umět říct, co potřebuju. Budou umět vést dialog a budou umět se domluvit.

J: Což my v naší společnosti moc nedokážeme. Oni jsou od raného dětství zvyklí být

v prostředí, kde se otevřeně dohadují pravidla.

Jsou podle vás alternativní školy směrem, kam by se mělo ubírat celé školství?

J: Které jsou ty věci, jež opravdu potřebuje znát 14leté dítě? Když se nad tím zamyslíme, dojde nám, že je to ve skutečnosti málo věcí. Ono je opravdu úplně jedno, jestli se dítě naučí psát v první nebo ve třetí třídě. Z jednoho z těch rozhovorů třeba vyplývá, že učit psát by se děti měly až po 9. roce, protože teprve tam se utváří rukopis a ty děti se to pak naučí velmi rychle. Když si tohle uvědomíme, můžeme se všichni uklidnit. Vzdělávání není žádný stres. Jde vlastně jen o to otevřít dětem dveře do společnosti.

Je nějaký mýtus o alternativních školách, který by podle vás bylo dobré vyvrátit?

L: Ten se týká třeba peněz. Vždycky, když jsem někde řekla, že chci dát dítě do alternativní školy, tak to vyvolávalo reakce „na to my bychom neměli“. Přitom to vůbec nejsou školy pro bohaté. Jsou to školy pro děti rodičů, pro které je vzdělání hodnotou. A co určitě není pravda – že by to ti lidé dělali pro byznys. Z pětitisícového měsíčního školného nikdo nezbohatne. A navíc: většina zakladatelů jsou rodiče, kteří se do toho pustili, aby měli kam dát vlastní děti.

Jan Kršňák přednáší a píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Založil a provozuje stránku digideti.cz.

 Lucie Kramperová se věnuje dvěma dcerám, koučování a osobnímu rozvoji. Provozuje stránku cestazivotem.cz.

 Společně napsali první dokumentární knihu o životě inovativních škol s názvem „Jak se učí živě?“. Tři sta stran rozhovorů se zakladateli, řediteli a průvodci inspirativních škol, kteří se rozhodli, že budou učit děti jinak. Na dokončení a vydání knihy vybírají peníze na Startovači.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.

Popup se zavře za 8s