Strach ze „sklonů k feminismu“ jsou obavy z vlastní minulosti, kterou už nejde vzít zpátky
Rovnoprávnost, genderová korektnost a LGBTQ+ témata nejsou jen nereální slamění panáci. Zejména pro starší generaci znamenají změny ve vnímání těchto společenských témat nutnost přehodnotit jejich současné postoje, ale také dosavadní život. Živit strach z myšlenek feminismu a LGBTQ+ je pak pro politickou reprezentaci nejen výhodné, ale také velmi snadné.
Jako autor jsem se účastnil možná vůbec prvních „vln“ novodobých českých debat o tématech spjatých s feminismem, patriarchátem, sexismem a genderovou korektností. Ve svých čtyřiatřiceti letech bych se vlastně mohl označit za veterána této odnože českých kulturních válek.
Sám sebe nepovažuju za pionýra feminismu v mužském komentátorství, ale spíš za přirozený produkt změny společenské atmosféry a generační výměny – pro mě jako 20+ autora byl prostě feminismus v kontextu českého politického komentáře samozřejmostí. Paralelně ovšem rostly i zástupy těch, kteří se s tímto směrem z různých důvodů odmítali identifikovat. A protože stále představovali většinu, jejich energii brzy vycítily jemné radary velké části politické třídy.
Zveme vás na konferenci:
Jaké společenské změny nás čekají? Petr Bittner v hlavní diskuzi na konferenci Svět podle Heroine 17. 10. v prostoru Jatka 78.
Tehdy jsem naplno zakusil, že jsem se vlastně ocitl na jedné straně poměrně vyhrocené zákopové války. Odkud pramení ty emoce? Která strana vnímá spor jako vyhrocenější? A která strana se fatálně mýlí?
Kdo nám cpe do ksichtu svoje ctnosti? Zejména antifeministé
Málokterý tradiční politik odolá pokušení poškrabkat svého voliče po bradičce nějakou variací na „svět se zbláznil“.
„Z vložek Always zmizí symbol ženského pohlaví, výrobce vyslyšel aktivisty,“ zněl titulek zprávy, kterou retweetoval před třemi lety Petr Gazdík. „Tak přemýšlím, kdy z mé pěny na holení zmizí ‚for men‘… Svět se zbláznil…“ signalizoval své ctnosti někdejší předseda STAN a nechvalně odstoupivší ministr školství.
„Mužská pěna na holení je zřejmě úplně jiná než ženská, musí patrně obsahovat řadu mužských esencí, které vytvořila sama příroda pro muže, aby souzněla s jejich vnitřním mužstvím a poskytla mužské pokožce nekompromisní péči, kterou potřebuje: drsnou tvář Petra Gazdíka, ošlehanou léty na šachtě, prokládanými snad jen příležitostnými dřevorubeckými brigádami a několika sezonami v NHL, by ženská pěna prostě neoholila,“ reagoval jsem tehdy ve svém komentáři.
Udatným odpůrcem společných záchodků v českých zemích, tohoto bájného znamení apokalypsy, byl tehdejší krátce-ministr pro lidská práva Jan Chvojka. Ten se řídil pravidlem, že varovat před hrozbou, která nehrozí, je to samé co zvítězit – a celý rok soustavně odmítal zavádění unisex toalet.
Až jednu zástupkyni místní neziskovky, která v jedné z tisíců šokujících překlopených zpráviček ze zahraničí nesměle konstatovala, že „si to dovede představit“, sice nikdo nic takového nepožadoval. Ale to dnes již spolehlivě zapomenutému ministrovi nebránilo signalizovat svým vysněným „normálním lidem“, že on je rozhodně proti těmhle novotám a ať si to zapamatují ve volbách. Nezapamatovali, nevděčníci.
A tak se stalo, že to byli odpůrci feminismu, kdo započali frontální hon na jakoukoli zahraniční zprávu o praktické aplikaci genderové rovnosti, na které mohli ukázat, že „před tímhle tedy našince rozhodně ubráníme“: v Londýně spouští genderově korektní oslovení v metru, v Barceloně zakázali Šípkovou Růženku, v Paříži zavádějí unisex záchodky. Tento „buzz“ pochopitelně zachytily i redakce hlavního proudu a brzy si ozkoušely, že krátká noticka o podobné události v zahraničí (po umném zásahu editora, který ví, jak rozvibrovat první signální) dokáže sbírat na sociálních sítích lajky, odpalovat lavinu sdílení a rozbalovat dlouhá komentářová vlákna spravedlivého hněvu českého člověka.
Netvrdím, že si zástupci a zástupkyně českého progresivního proudu počínali vždy obratně, ale až bude někdo zase smutnit, jak vyhrocená až válečná je zdejší veřejná debata nad kulturně politickými tématy, hoď kamenem, kdo jsi bez viny.
Real sh*t, bro
Hlavní příčinu zarputilosti, s jakou dávají mnozí na odiv svůj pevný postoj proti čemukoli, co obsahuje slovo gender, anebo přinejmenším „má sklony k feminismu“, ale spatřuji v něčem jiném. Každý zásadní předěl, který společnost zaujímá vůči nějaké skupině, znamená určitou korekci ve všeobecně přijímané morálce. Některé postoje přestávají být akceptovatelné, některé se naopak stávají základem občanské slušnosti. A každý takový skok zpravidla vráží určitý klín mezi generace.
Obě znesvářené generace si pak do té druhé projektují především to, co přibližně odpovídá vztahu rodičů a dětí: pro mladší, progresivnější generaci se ta předchozí jeví, jako že lpí na zastaralých předsudcích – „OMG mami…“. A pro starší se ti mladí jeví, jako že nevědí, co se sebou, ještě se hledají, a tak si vymýšlejí – „To je věkem, to přejde…“.
Frekventovaný výraz „to už trochu přehánějí“ znamená přibližně „už jsem si zvykl, že ženy se vyjadřují k politice a gayové se mohou držet za ruce, co byste ještě chtěli“. A právě tady tkví hlavní blok vůči každému dalšímu kroku k uznání nových práv každé další identity. Změní-li se morálka, mění se i pohled současníků na minulost – a to i na minulost, kterou tato starší generace ještě obývala. Jinými slovy, proměna morálky působí i retrospektivně. A řada věcí, které starší generace považovaly za běžné, se mohou rázem stát neakceptovatelnými.
Pro mnohé by tedy nestačilo uzpůsobit svoje postoje a chování novým standardům – protože minulost zkrátka změnit nejde. Když tedy potom člověk stojí před dilematem, zda přijmout novou morálku a provést hlubokou reflexi svých někdejších postojů a možná i čelit společenským odsudkům za chování, které už nelze vzít zpět, anebo celý proces odmítnout, mnozí často volí druhou možnost.
Když se měla britská konzervativní politička Theresa May stát premiérkou, začaly se objevovat připomínky jejích projevů a hlasování ze začátku devadesátých let směrem k LGBTQ+ komunitě. V roce 2017 to již byly projevy absolutně nepřijatelné, ovšem navždy zaznamenané. Pokud chtěla Theresa May učinit další krok v politické kariéře, už jí nezbývalo než prodělat otevřenou reflexi a označit tehdejší postoje svoje i své strany za chybu, ze které se poučila a je odhodlaná ji odčinit tím, že bude ve své vlivné pozici spojenkyní LGBTQ+ hnutí.
Generace se učí přijmout změnu za pochodu
Speciální místo pak zaujímá téma MeToo. Protože tam už nejde jen o transformaci všeobecně přijímaného chování k ženám, ale o závažné důsledky z hlediska samotného zákona. Část starších mužů jistě pociťuje určitou nejistotu z proměny pravidel ve vztahu k ženám – a to samo o sobě není hodno výsměchu, protože se jedná o skutečnou změnu. Ta přitom není nikde kodifikovaná a všechny generace se ji učí za chodu, což může vést k problémům.
Kdo mává ctnostmi
Zatímco na Západě se pojem „virtue signalling“ používá pro hanlivé označení progresivistů, kteří dávají na odiv svou znalost „těch správných“ moderních hodnot, aby zapůsobili na ostatní, v českém kontextu vidíme toto „mávání ctností“ spíše na druhé straně barikády.
Ale pak je tu opět ona retrospektiva: nemalá část těchto mužů se k „hnutí odporu“ bezpochyby agilně přidává i proto, že si přinejmenším matně vybavuje některé epizody z vlastního milostného života, které by jim – pokud by se dnes s odstupem třeba i desítek let vynořily – mohly taky docela dobře nevratně zlikvidovat pověst, ba je dostat do křížku se zákonem.
Nejde tedy jen o nějakou povrchní společenskou novinku, se kterou se stačí smířit, ale o zásadní proměnu toho, jak společnost chápe svoje role, jak nastavuje hranice přijatelného a jak reinterpretuje historii. V dějinách se to pochopitelně dělo mnohokrát a bezpochyby se to bude dít i dál.
Nehodlám vyzývat žádnou ze stran ke shovívavosti. Moje úvaha je spíš připomenutí některých aspektů toho sporu, na které se možná v té zákopové vřavě zapomíná. Možná to někomu pomůže promyslet novou strategii, jak se o těchto tématech bavit s někým z opačného tábora.
