Heroine slaví čtyři roky! Zakladatelka časopisu popisuje, v čem proměnil debatu o feminismu a co ho teprve čeká
Web Heroine pro každodenní ženy-hrdinky založila v únoru 2019 Anna Urbanová a několik let ho vedla. Posléze se k webu přidal i stejnojmenný tištěný časopis. Ačkoliv poslední půlrok sleduje Urbanová časopis už jen zpovzdálí, u příležitosti čtvrtého výročí časopisu se krátce ohlédla za dobou, kdy projekt vznikal. Jakou cestu Heroine od té doby ušla, jak spoluvytvářela proměnu společenské debaty o feminismu a rovných příležitostech a jaké výzvy jsou ještě před ní?
Když Heroine před čtyřmi lety vstupovala na trh, o feminismu se u nás příliš nemluvilo. To mlčení ale bylo ve skutečnosti spíš tichem před bouří. Mnoho témat viselo ve vzduchu a napjatě čekalo, kdo si je utrhne. Když se konečně našel projekt, který zpočátku dokonce ani nebyl nijak výrazně feministicky vyhraněný, všechno to nevyslovené očekávání se do něj vlilo.
Byly jsme tehdy u nás desetiletí opožděné za diskuzemi, které na Západě tou dobou už začínaly pomalu zastarávat. U nás ale zněly nově a radikálně. Tělesná autonomie a reprodukční práva. Body positivity a body acceptance. Boj proti sexuálnímu obtěžování a násilí, příběhy porodního násilí, MeToo. Péče jednostranně dopadající na ženy, mentální zátěž, diskriminace v práci, pay gap. Duševní zdraví, psychika po porodu, neurodiverzita. Práva LGBTQ+.
Práce na prvních číslech a šéfredaktorka "u zdi". Prohlédněte si galerii fotek ze zákulisí Heroine:
Bylo do jisté míry snadné zaujmout. Stačilo vzít v mainstreamu přehlížená a ve stereotypech zakletá témata a podat je nově, s důrazem na ženskou perspektivu. Ale nebyla to jen otázka úhlu pohledu. Síla, na které Heroine plula jako na přílivové vlně, měla hlubší kořeny. Třicet let po revoluci si české ženy prošly mnoha zkušenostmi, které v nich vzbudily frustraci, hněv a touhu se bránit, ale chyběl jim pro ně slovník.
Jak popsat vyčerpání z „druhé směny“ nebo z pozice mikromanažerky domácnosti, když společnost tuhle fyzickou i emocionální práci žen považuje za standard? Jak vyjádřit znechucení a ponížení z nevyžádaných poznámek šéfa, když to ostatní zhodnotí jako kompliment? Kde najít kuráž chtít po partnerovi, aby se spravedlivě podílel na péči o dítě, když ve veřejném prostoru neexistuje žádný následováníhodný příklad?
Nepochybně existovaly kruhy nebo možná ještě spíše jednotlivci, kteří požadavek rovných práv a příležitostí žili a uplatňovali mnohem dřív. Celospolečenský narativ ale chyběl. V Heroine jsme začali věci popisovat novými slovy a v novém kontextu. Mohli jsme pak jednotlivé „aha“ momenty navlékat jako korálky a radovat se společně se čtenářkami, že hlad živený frustrací po pojmenování nepojmenovaného se nám daří zahánět.
Narativ se proměnil, realita ještě ne
I za ty krátké čtyři roky došlo k obrovskému posunu v tom, jak společnost feminismus vnímá. Ledy se hnuly, „aha“ momentů ubylo. Málokdo si dnes dovolí veřejně se podivovat nad problematikou sexuálního násilí. V široce čtených médiích se dělají ankety o feminismu a zdá se, že už není trapné říct „jsem feministka nebo feminista“.
Vypadá to, že díky společenskému posunu už není třeba věnovat takový prostor osvětě. Nemusíme donekonečna vysvětlovat, proč požadujeme větší zastoupení žen v rozhodovacích funkcích. Máme sofistikovanější jazyk, jsme citlivější. Nahlížíme feminismus skrze klimatickou změnu, otázku rasy, ableismus a ageismus, práva LGBTQ+ a trans komunity a tak dále. Kdyby Heroine začínala dnes, měla by to nepoměrně těžší. Vstupovala by do poučenějšího a náročnějšího prostředí s výrazně kritičtějším čtenářstvem. Uspěla by nyní se svým tehdy trochu naivním feminismem „pro bohaté bílé ženy“, nebo by byla vypískaná?
Navzdory tomu, že se společenská debata výrazně proměnila, se nestalo to zásadní. Věci, po kterých jsme začali volat, se v realitě neděly a nedějí. Na stránkách Heroine jsme žili světem, kde slabí a zranitelní dostávají hlas, kde se empatie bere jako silná karta politického lídra a kde sdílení péče mezi partnery není utopie, ale běžná věc. Ale česká kotlina – až na to, že si lépe osvojila proklamativní výkřiky o women power – zůstala netečná a nehybná. V pay gapu u nás stojíme na mrtvém bodě nebo se spíš propadáme. Na dobře placených technologických pozicích pracuje minimální procento žen. Procento zastoupení žen ve sněmovně sice o kousíček stouplo, ale tímhle tempem se k rovnosti dopracujeme za sto padesát let. Poměr mužů a žen na rodičovské dovolené zůstává stále drtivých 2 ku 98 procentům. A neexistuje žádný trend, který by říkal, že to bude jinak.
Měnit svět k lepšímu
I když jsme si osvojili novou rétoriku, zdaleka nejsme společností rovných příležitostí. Jakkoliv to na stránkách Heroine může vypadat nadějně, ti, kteří o systémových změnách rozhodují, nás neslyší. Pokud nechceme v budoucnu pozorovat čím dál více se rozevírající nůžky mezi realitou a světem, který považujeme za spravedlivý a správný, je třeba si vzpomenout na frustraci, kterou jsme kdysi cítili, a napřít síly tam, kde to má smysl.
Nedopusťme, abychom se zavřeli do pohodlných bublin a hodili odpovědnost za budoucí svět na nastupující generaci.
Nejdůležitější boje se odehrávají doma, v rodině, v osobních vztazích. Ve výchově dětí, v hranicích, které nastavujeme ostatním i sobě, v činnostech, kterým věnujeme svou pozornost, energii a čas. Je náročné a mnohdy únavné neustoupit ze svých nároků, aby „byl doma klid“, je vysilující uhájit prostor nejen pro svůj odpočinek a wellbeing, ale i pro svou seberealizaci a vnitřní růst. Požadujme tenhle prostor bez kompromisů a naplňme ho, čím chceme: sebevzděláváním, veřejnou nebo dobrovolnickou prací, prohlubováním vztahů s blízkými lidmi nebo setkáváním se s těmi, které je možné přesvědčit.
Za druhé, usilujme o veřejné a politické funkce. Ovlivňujme věci, které mají zásadní dopad. Máme sice Radu vlády pro rovnost mužů a žen, ale její doporučení se v realitě nikde nepropisují. Nové zákony se tvoří, aniž by se někdo zamyslel, jestli náhodou neprohloubí genderovou nerovnost. I kvůli tomu se pak může stát, že někdo, kdo nemá ani ponětí o úskalích péče o malé děti, prohlasuje zákon o zákazu přijetí dvouletých dětí do školky, což může ztrpčit život stovkám tisíc žen. Je životně důležité dostat víc žen do politiky. A ještě lépe mladých žen!
My, co smýšlíme podobně, nejsme osamoceným ostrovem. Není jím ani časopis Heroine. Příjemný pocit, který máme, když nás někdo chápe a rozumí našim potřebám – a to může být třeba článek, který se nám trefil do noty –, se nesmí stát tlumičem spravedlivé frustrace ze světa, který nám už dva tisíce let hází klacky pod nohy, a energie, jež z tohoto hněvu plyne.
Neztraťme objevenou citlivost k podobám nerovnosti, ale nedopusťme ani, abychom se zavřeli do pohodlných bublin a hodili odpovědnost za budoucí svět na nastupující generaci. Ti jsou v dvojnásobně těžké situaci: vyrůstají do světa, který o rovnosti hovoří sebevědomě a aktivně, ale ve skutečnosti tak bohužel nekoná, na což si dnešní náctiletí budou muset přijít ztěžka a sami. Je ještě pořád na nás, abychom se nesmířili s ničím menším než se skutečnou změnou. A věřím, že všichni poznáme, až přijde.
