S botoxovými rty připravená uklízet, mužská představa o ženě. Electra vidí muže jako příčinu úzkosti

V roce 2019 převzala studentka FAMU Daria Kashcheeva prestižní ocenění americké Akademie filmového umění a věd, studentského Oscara, za krátký loutkový snímek Dcera, v němž citlivě zkoumala narušené citové pouto mezi otcem a dítětem. Dětské trauma se opět stalo základem jejího nového, necelou půlhodinu dlouhého filmu Electra, který bude reprezentovat Česko na francouzském festivalu v Cannes. Oproti předchozí práci se liší technikou animace i tónem vyprávění. Vtahující příběh ženy, která bojuje se sebepřijetím, má podobu horečnatého propadu do nejspodnějších pater podvědomí.

„Byly to mé desáté narozeniny,“ začíná mladá žena vyprávět o jedné bolestivé zkušenosti z raného dětství. Sedí při tom v prázdné místnosti a má oholenou hlavu. Její jméno je Electra. Z tváře Zuzany Částkové, která ji s neobyčejnou výrazovou sugestivitou zahrála, zatím vyzařuje klid. Stejně jako z bezpříznakového okolí. Jenže na povrch už se derou hluboko zasuté emoce a traumata. Namísto Electry se v následujících minutách ujme slova její nevědomí a střízlivý dokumentární styl ustoupí divoké, hororově laděné animaci.

Nejprve se ocitáme v místnosti působící jako zchátralý operační sál nebo pitevna. Nad dveřmi v pozadí svítí varovný nápis „DO NOT ENTER“. Na jednom ze stolů leží nehybně panenka Barbie v nadživotní velikostí. Vzápětí se zvedá a energicky pokračuje ve vyprávění o dni, kdy oslavila desáté narozeniny a všechno se změnilo. Nevlídný pokoj ožívá ostrými světly a barvami. Prostor zaplňuje štěbetání dívčiných kamarádek, také panenek. K umělohmotné Electře se po chvíli přidává její člověčí dětská verze. Skvěle ji ztvárnila Marie Verner.

Zrychleně dýchá, v očích má vyděšený výraz a na tváři silnou vrstvu make-upu, který zakrývá jedno z jejích bolavých tajemství. Líčení nekorespondující s věkem dívky je dílem Electřiny matky. Tu hraje Zuzana Stivínová, ovšem namaskovaná způsobem, že nepřipomíná ani sebe samu, ani člověka. S nabotoxovanými rty, parukou, lesklými červenými šaty a gumovými rukavicemi, vždy připravená mýt nádobí a drhnout podlahu, vypadá jako do parodie dovedená idea mužů o dokonalé ženě. Právě muž představuje ve filmu hlavní příčinu strachu a úzkosti.

Narozeninovou oslavu narušuje Electřin naléhavý výkřik: „Někdo chybí!“ Jedna židle je skutečně prázdná. Otec (hrůzu a respekt budící Robert Jašków) se neúčastní. Vědomí jeho nepřítomnosti mění náladu večírku. Balonky praskají, barvy chladnou, zhasínají světla i svíčky na dortu. Ze zdí opadávají ochranné vrstvy dlaždiček. Něco je špatně, hranice mezi přáním a realitou, dítětem, ženou a panenkou se tenčí. Absence jednoho z rodičů u Electry spouští disociaci. V následujících minutách se ponoří ještě hloub do svého nitra, aby rozkryla nezdravou citovou vazbu a zkusila přijít na to, proč je pro její sebepojetí klíčový zrovna otec.

Tematicky i stylisticky ambiciózní výprava do vnitřního světa jedné ženy je absolventským filmem Kashcheevy. Díky FAMU, české produkční společnosti MAUR film a zahraničním koproducentům ale vznikala v ojedinělých podmínkách. Výroba zabrala čtyři a půl měsíce a stála deset milionů korun, tedy podobně jako levnější český celovečerní film. Nadstandardní finanční a časový vklad je patrný z vypiplanosti každého záběru. Minuciózní forma však neslouží k manýristické prezentaci režisérčina výjimečného talentu. Stejně jako v Dceři odráží prožívání hlavní hrdinky a usnadňuje nám ztotožnění s jejími pocity.

Možná ze strachu, že pro dotyčného nikdy nebude dost dobrá. Tak jako nebyla ani pro otce, k němuž se pořád vrací jako k prvnímu muži svého života, nedostižnému ideálu z období, kdy si začala uvědomovat svou feminitu a tělesnost. On určoval její hodnotu jako ženy a lidské bytosti. Dlouhé vlasy, ze kterých lze plést lolitovské copánky, jsou v pořádku. Krátký sestřih ne. Povolené barvy? Jedině růžová a sytě červená. Electra zároveň v něčem kopíruje svou matku, která je bez muže bezbranná a uchyluje se k sebedestruktivním mechanismům.

Nahrazení skutečných lidí karikaturami nebo plastovými alter egy bez emocí je zjevně protagonistčinou falšující technikou, s níž může zraňující obsah vzpomínek degradovat, učinit jej snesitelnějším. Pasivita hračky, se kterou si kdokoli může dělat, co se mu zlíbí, obléct jí třeba silonové ponožky, krajkovou podprsenku a křiklavě červené lodičky, zároveň odpovídá bezbranné pozici malé Electry. Oba rodiče si ji přetvářejí podle sebe, a ačkoli má na dospělost ještě dost času, aplikují na ni vlastní představy o ženství a ženské sexualitě.

Vyjma začátku a konce se celý film odehrává v zasutých oblastech vědomí, v přízračné krajině za zrcadlem, do kterého se Electra v úvodu upřeně dívá, jako kdyby chtěla najít a znovu poskládat svou roztříštěnou identitu. Dává proto smysl, že Kashcheeva využívá k reprezentaci potlačených psychických fenoménů bohatého přediva symbolů a archetypů.

Electřina matka neustále usrkává koktejl ze šťavnatých jahod, značících zřejmě plodnost, pokušení a smyslnost, ale možná i menstruaci a dosažení pohlavní zralosti. Touha po tomto zakázaném ovoci vede k rivalitě mezi matkou a žárlící dcerou, která by ji chtěla nahradit v pozici otcovy partnerky. Drastické vytrhnutí zubu lze zas po vzoru freudovských výkladů snů interpretovat jako metaforu ztráty, nedostatečnosti a pochybnosti o vlastní autonomii.

K vyjádření prudkých proměn nálady a přechodů mezi minulostí a přítomností Kashcheeva zvolila velice pracnou pixilaci neboli pookénkovou animaci reálných předmětů a herců. Také trhavé, nesouvislé pohyby postav, ještě zvýrazněné těkavým, ovšem rytmicky bezchybným střihem naznačují, že genderová identita není něčím stálým či přirozeným. Jde o proměnlivý konstrukt, který stejně jako plastová figurína sestává z mnoha samostatných dílů.

S technikou, kterou dovedl k dokonalosti Jan Švankmajer, pracovala Kashcheeva již ve svých studentských filmech To Accept a V popelnici. Také vliv psychoanalýzy nebo tematizace rozkladu svádějí ke srovnání s dílem předního českého surrealisty. Filmový jazyk Kashcheevy, zahrnující ruční kameru a dokumentaristické postupy, je však v domácím i zahraničním kontextu natolik unikátní a svěží, že jej nelze odbýt podobně pohodlným příměrem.

Sexuální obsese a úchylky u ní navíc oproti Švankmajerovi nevedou ke slasti a osvobození ega. Podobně jako v mnoha feministických hororech z posledních let, ať je to francouzský Titan, nebo americký Swallow, mají temnější podtext. Sex postavám nejen propůjčuje moc nad druhými, ale také je spoutává. Hrdinčinu cestu k přijetí vlastní sexuality ztěžují představy o tom, jak by se měla druhým jevit, odvozené od prsatých panenek s perfektními křivkami.

Kashcheeva se zde podobně jako ve zbytku své filmografie s pomocí individuálního příběhu dotýká celospolečenského problému. Ideály krásy, jejichž následování se očekává primárně od žen, jsou určovány patriarchální kulturou, zde zpřítomněnou dohlížejícím a trestajícím otcem a načančanými selfies z Instagramu. Protagonistka si jich během narozeninové oslavy taky pár pořídí. Když své životy podřizujeme požadavku, abychom vypadali dobře na sítích, uzavíráme se do podobně syntetického, falešného světa, v jakém je uvězněná Electra.

Nešvankmajerovsky dravá je též energie filmu. Smršť originálních vizuálních nápadů se na nás valí v tepavém rytmu soundtracku, který složil Lucas Verreman. Organicky se doplňuje s pronikavými zvuky, které vytvořil Miroslav Chaloupka. Křik Electry, kterou do svých tenat vtahují kusy červených látek, přechází do skřípění metra z následující scény. Ze zubařského křesla, v němž dívenku čeká nepříjemný zákrok, se stává sedadlo na horské dráze. Hrůzný zážitek přechází do jedné z mála radostných vzpomínek, což reflektuje i zvuková stopa.

Nápadité propojení námětu s hudbou, zvukovým designem a výtvarnou stylizací přispívá ke kompaktnosti mozaikovitě pojatého filmu, který pro svou nepolevující gradaci sám nabízí podobně vtahující a intenzivní zážitek jako jízda na horské dráze. Režisérka přitom neztrácí ze zřetele ústřední téma Electřina komplexu, potažmo všech traumatizujících nároků, výroků a zákroků, které se natrvalo vpisují do těla a duše mladého člověka.

Do nejmenšího detailu promyšlený Barbie horor bude zanedlouho uveden na prestižních festivalech v Cannes a Annecy. Také tím, nejen svými mimořádnými uměleckými kvalitami, Electra potvrzuje, že Daria Kashcheeva patří již nyní k autorkám světového formátu.

Heroine.cz je mediálním partnerem filmu Electra. Snímek uvede studentská soutěžní sekce La Cinef na letošním ročníku festivalu v Cannes, který se koná ve dnech 16. až 27. května.