Seriál Pán prstenů: Patří do něj emancipované ženy a postavy s černou pletí? Spory se nevedou poprvé
Na streamovací službě společnosti Amazon jsou k vidění první díly seriálu Pán prstenů: Prsteny moci. Velkolepá fantasy produkce zatím strhává pozornost nikoliv díky kvalitě vyprávění, ale kvůli sporům o míru věrnosti předloze. Patří do Středozemě emancipované ženy a postavy jiné než bílé barvy pleti? V žánru fantasy se o diverzitu nevedou spory poprvé.
Předně je třeba zdůraznit jednu věc: vyjadřovat se adekvátně ke kvalitě seriálu jako takového zatím nedává smysl. První dva díly Prstenů moci pouze rozestavují postavy po mapě Středozemě a fungují spíše jako přehlídka lokací. Tvůrci totiž musejí představit příběh, který v předloze zabírá několik tisíc let, ale k dispozici měli oficiálně pouze několik málo desítek stran Dodatků k Pánovi prstenů, v nichž J. R. R. Tolkien nastínil něco z historie své Středozemě.
Ohlasy opěvující „epický“ rozměr epizod a omamnou atmosféru návratu do Středozemě tak zatím nepohání příběh, ale obří rozpočet – vedle více než čtvrt miliardy dolarů za samotná práva se mluví o 450 milionech na první řadu. A pochopitelně silná nostalgie po vizualizaci Středozemě v trilogii Petera Jacksona. Což je ještě posíleno tím, že stejně jako tehdy, i tentokrát slouží jako základ práce dvorních ilustrátorů Tolkienových knih Alana Leeho a Johna Howea a na soundtracku se spolupodílel Howard Shore. Asi nejupřímnější a nejrelevantnější ze zahraničních ohlasů je proto zatím text Adriana Hennigana pro haaretz.com, který se dá shrnout slovy: zapomeňte na tablety, k tomuhle potřebujete opravdu velkou televizi.
Seriál je důkazem triumfu moderní seriálové tvorby, která svými ambicemi, rozpočty a dosahem dohnala, a dokonce předehnala produkci určenou pro kina. Bohužel ovšem také dosvědčuje, kolik toxicity podobné projekty vzbuzují především mezi tvrdým jádrem fanoušků.
Není fantasy jako fantasy
Typickým příkladem „kauz“, které kolem seriálu neustále vyskakují, je přiznání Ismaela Cruze Córdovy, představitele elfa Arondira, kolik dostává nenávistných zpráv od chvíle, kdy bylo jeho obsazení ohlášeno. Seriál byl zároveň vystaven negativní kampani od uživatelů nejrůznějších hodnotících webů, což vyvolalo reakci samotného Amazonu, který pozastavil možnost uživatelů hodnotit, ale i největší světové filmové databáze imdb.com. Příčinou útoků jsou v podstatě dvě věci: obsazování herců jiné než bílé barvy pleti a „nepřirozeně“ aktivní úloha ženských postav. To vše pod záminkou „věrnosti“ předloze – protože Tolkien přece o černých elfech a trpaslicích vůbec nepsal!
Protiargumenty se zakládají na tom, že diverzita obsazení odráží naši realitu. A že pokud někomu vadí, když je elfka Galadriel v seriálu válečnicí, nebo že mezi trpaslíky, elfy i protohobity (zde chluponozi) nejsou pouze bílé tváře, pak je dotyčný jistě mizogyn a rasista. A skutečně, pokud někdo nesnáší Prsteny moci jen kvůli ztvárnění Galadriel, asi moc nečetl Tolkiena, který v Nedokončených příbězích výslovně uvádí, že mezi elfy se jedná o druhou nejmocnější bytost (a tudíž jednu z vůbec nejsilnějších postav celé Středozemě) – tělesně, duševně i vědomostmi. Stejně tak nemá smysl věnovat prostor těm, kteří tvrdí, že v čemkoliv spojeném s Tolkienem prostě nemohou hrát jiní než bílí herci.
Pro někoho jako já, kdo vyrůstal v přesvědčení, že žánr fantasy učí porozumění a empatii ke všemu a všem, kdo jsou „jiní“ (a obecně ukazuje problematičnost podobného označení), jsou podobné projevy fandomu Pána prstenů, ale i Star Wars (nedávná kauza kolem herečky Moses Ingram v seriálu Obi-Wan Kenobi) přímo bolestné.
Rasistické žvásty i reálná historie
Předně je třeba si uvědomit, že fantasy je různorodá. Není to jiný svět, je to celá myriáda světů. Najdete zde skutečně mizogynní a rasistické žvásty, stejně jako progresivní, radikální a empatická díla, jako jsou například knihy americké spisovatelky N. K. Jemisin. Argumentovat při hodnocení jednotlivých děl naší realitou je problematické někdy více, někdy méně. Takřka souběžně s Prsteny moci měl premiéru seriál společnosti HBO Rod draka, který ohledně castingu také čelí výtkám.
Fikční svět Západozemí přitom v mnohém vychází z reálné historie Anglie. Zasadit sem postavy černé barvy pleti je ovšem poměrně jednoduché, pokud vezmeme v úvahu věci jako migraci, obchodníky z dalekých zemí, sňatkovou politiku nebo prostě výjimku z pravidla. To samé platí, pokud chcete dát větší roli ženám. Precedenty existují, a pokud s takovými postavami pracujete dobře, máte plno možností ukázat, jakým hrůzám a překážkám ženy ve (kvazi)středověkém prostředí čelily.
Zcela ignorovat můžeme podobně zdůvodněné negativní ohlasy u seriálu Sandman z produkce Netflixu – ten se odehrává v současné Británii a jakékoliv rozhodnutí stran pohlaví, sexuální orientace či barvy pleti je čistě na tvůrcích a na tom, jak zrovna v době natáčení Británii a její společnost vidí (navíc se na seriálu přímo podílel autor komiksové předlohy Neil Gaiman).
Pán prstenů ovšem nevychází z historie a naší reality, ale z lingvistiky – Tolkien nejprve stvořil několik umělých jazyků a postupně k nim domýšlel pozadí, díky němuž by ožily (i v Čechách přitom fungovaly kurzy například noldorštiny). Tyto jazyky byly založené především na severské mytologii. Elfy a další rasy navíc podle Tolkiena stvořili bohové – Valar. Mají tedy pravdu ti, kteří tvrdí, že zmíněný Córdova nemá co hrát elfa? Má původní text, kde se prostě o černých elfech vůbec nemluví, neotřesitelnou autoritu? Rozhodně ne.
Problém věrnosti adaptace předlohy do moderní popkultury přišel se sci-fi filmem Trávníkář z roku 1992.podle scénáře, který neměl se stejnojmennou povídkou Stephena Kinga téměř nic společného, a King se u soudu domohl vymazání svého jména z titulků. Snaha studií maximálně aktivizovat jednotlivé fandomy už před uvedením daného díla je pochopitelná, bohužel se občas na obou stranách vymkne kontrole.
Příliš bílý žánr
Žánr fantasy – a také sci-fi a hororu – byl dlouhá léta formován především bílými muži. S odkazy některých z nich, například vlivného editora Johna W. Campbella, který nutil své autory přepisovat texty či jim vysloveně bránil v publikaci, pokud se neshodovali s jeho světonázorem, se potýkáme dodnes. I když v publiku byla i celá řada čtenářů afroamerického, hispánského či jiného původu i mnoho žen, vzorem ve všem byl bílý hrdina anglosaského typu. Nikoho moc nenapadlo, že by to mohlo fungovat i jinak. Příklad jsou obálky románu Čaroděj Zeměmoří od Ursuly K. le Guin, na nichž byli hrdinové bílí, i když v knize jsou popsáni zcela jinak.
K dříve přehlíženému publiku a typům hrdinů i hrdinek se žánr propracovával jen pomalu. Zajímavou reflexí tohoto procesu je kniha a stejnojmenný seriál Lovecraftova země, kde jsou klasické „pulpové“ zápletky naroubované na životní zkušenost obyčejné černošské rodiny v Americe padesátých let. Její členové jsou ve vztahu k nepochopitelným a všemocným bělochům ve stejné pozici, jako jsou bělošští hrdinové próz klasika hororu (a ano, také rasisty) H. P. Lovecrafta vůči pradávným božstvům za hranicemi morálky a šílenství. Pokud má někdo pocit, že fantasy nabízí světy, do nichž může unikat a kde je vše takzvaně v pořádku, nemá právo tento únik upírat druhým.
Sebetoxičtější fanoušci tvoří základ diváctva
Rafe Judkins, showrunner seriálu podle slavné knižní ságy Kolo času, který vloni uvedl také Amazon, od začátku prohlašoval, že chce ve své adaptaci napravit podobné předsudky a konzervativním viděním světa pokřivené vnímání žánru, světa a příběhu. Existuje řada stránek a skupin na sociálních sítích, kde kvůli tomu sklízí nenávist a výsměch. Je to v podstatě protoverze všeho, co se nyní děje kolem Prstenů moci; typickým komentářem jsou řečnické otázky typu: „Pokud tomu rozumím, tak teď Amazon zk…l už dvě skvělé knižní série?“ Ovšem Judkins s fanoušky důsledně komunikuje a snaží se jim svá jednotlivá rozhodnutí vysvětlit.
Je pro vás důležité, aby filmy a seriály byly věrné knižní předloze?
Dobře totiž ví, že i když jsou fanoušci sebetoxičtější, pořád tvoří základ jeho diváctva. Navíc se jedná o lidi, kteří mají k předloze vztah trvající mnohdy celá desetiletí – a jsou tedy velmi citliví na jakékoliv změny oproti tomu, co vnímají jako kánon. Pokud namítnou, že v jisté vesnici podle knihy prostě nežije nikdo tmavé barvy pleti, Judkins argumentuje jistou apokalyptickou událostí z historie tohoto světa, která mohla vést k promíchání různých národů. Pokud se někomu nelíbí konkrétní lesbická scéna, má oporu ve výroku (již zemřelého autora předlohy), že by vztah zmíněných postav, na rovinu řečený, vyvolal skandál. Skutečně pracuje s předlohou a bere obavy fandomu vážně, aniž by jej ovšem nechal rozhodovat.
I tvůrci Prstenů moci by mohli v předloze najít argumenty pro svá rozhodnutí – pokud například rasy Středozemě stvořili bohové, proč by je nemohli stvořit rozdílné? Případně, pokud se pohybujeme na poli světa, který nemá doslova žádné styčné body s nějakou konkrétní historickou zkušeností, proč to vůbec řešíme? Kdokoliv může vypadat jakkoliv a rozhodující je pouze kvalita scénáře a hereckého výkonu.
Svět fantasy má svá pravidla
Bohužel existují díla, která právě nemohoucnost v těchto odvětvích maskují svou „uvědomělostí“ – příkladem může být filmová adaptace Temné věže Stephena Kinga. Hrdinu, který je v knize popsán jako svého druhu Clint Eastwood křížený s Terminátorem, představuje Idris Elba – a je ve své roli skvělý. Bohužel podprůměrný scénář a zpracování dokládá, že tvůrci vůbec nepřemýšleli o tom, jaký dopad bude mít změna barvy pleti hlavního hrdiny v příběhu, který se kromě jiného zabývá i rasismem (nápověda: tvůrci toto téma zcela ignorovali a z komplexního příběhu o mytické i reálné Americe udělali tuctovou střílečku).
Kritizovat fantasy seriály pouze kvůli obsazení herců různé barvy pleti je prostě stupidní – o jejich kvalitě to skutečně nerozhoduje. Stejně tak je ovšem pomýlená představa, že můžeme obsadit kohokoliv, aniž bychom o tom dále uvažovali, prostě proto, že ve fantasy je možné všechno. Není. Každý fantasy svět má svou vlastní sadu pravidel a právě jimi se odlišuje od naší reality. Porušovat je lze, ale pouze s rozvahou a na vlastní nebezpečí – stejně jako všechna pravidla. Mimochodem, zmíněný Arondir je zatím v Prstenech moci jednou z nejzajímavějších postav. I díky tomu, že tvůrci správně pochopili, že ve světě, kde existují elfové, trpaslíci a skřeti, bude případný rasismus postaven na jiných základech než na barvě kůže. Ostatně Terry Pratchett už před několika desetiletími v knize Čarodějky na cestách s nadsázkou napsal, že černí a bílí se radostně spojí v opovrhování zelenými a všichni půjdou s kladivy na kamenné trolly.
Hrdinka Tolkiena a Středozemě
Otázkou zůstává, jak Prsteny moci pracují s hlavní hrdinkou – tedy Galadriel. Ta byla u Tolkiena vždy jednou z nejdůležitějších postav, ale nikdy nebyla v pozici řekněme Froda nebo Aragorna. Mimochodem v době, kdy se má seriál odehrávat, podle různých způsobů počítání času v období před tzv. Prvním věkem Středozemě je Galadriel něco mezi několika sty a čtrnácti tisíci lety. Hovořit o ní tedy jako o mladé je z hlediska věrnosti předloze dost problematické. Tohle je něco, z čeho by měli být Tolkienovi příznivci říční, a ne to, že je z ní v seriálu válečnice. Pravda, Tolkien by asi její moc a sílu chápal více alegoricky (asi jako u Gandalfa, když čelí v Morii balrogovi), nejen přízemně fyzicky, ale to je drobnost.
Mnohem lépe působí zatím chluponožka Nori a lidská žena Bronwyn, i když nemají oporu v Tolkienových textech.
Problém je spíše v tom, že Galadriel je podle všeho zatím mnohem více lidskou mladou dívkou ne nepodobnou tuctové fantasy young adult, pronásledovanou pochybnostmi a upínající se k určitému cíli, který v podstatě zdědila po svém bratrovi, než elfí kněžnou s vlastními ambicemi. V tomto ohledu je zatím ze všech představených ženských postav nejméně autentická. Paradoxně mnohem lépe působí zatím další dvě výrazné ženské postavy, chluponožka Nori a lidská žena Bronwyn, i když nemají oporu v Tolkienových textech. Svou snahou vymanit se z okovů předpokladů svého okolí a povinností odrážejí zásadní konflikt těch nejzajímavějších ženských postav Středozemě.
Je pravda, že v Pánovi prstenů ženy mnoho prostoru nedostaly, ale posmrtně vydaný Silmarillion a další texty – především do češtiny stále ještě nepřeložený Beren a Lúthien – to napravují. Tolkien měl ve svém životě dva velké ženské vzory – svou matku, o které mluvil jako o mučednici, která se obětovala pro své děti (zemřela v době, kdy byl Tolkien ještě malý), a manželku Edith. Ta kvůli Tolkienovi zrušila zasnoubení s jiným mužem, postavila se svému poručníkovi a dala tak budoucímu autorovi Středozemě dobrý příklad i jiného druhu odvahy, než je ta, která spočívá v máchání mečem (a jež je vlastní nejen literární Galadriel či rohanské štítonožce Éowyn).
Prsteny moci tedy sice „přepisují dějiny“, ale hlavně tím, že ukazují nové možnosti streamovacích služeb. Otázka ovšem je, zda budou mít také nějakou duši a stanou se více než jen naplněním snu jedné korporace o velkém fantasy hitu pro moderní dobu. Za jejich případným selháním ovšem nebudou černí elfové, ale pouze neschopnost vyprávět dobrý příběh.
