Pouhý skvělý sex. Ženská touha v americké feministické literatuře
Dvě americké autorky podávají precizně vystavěnou obžalobu nelítostného mechanismu, jehož prostřednictvím muži i společnost jako taková ženám odepírají nárok na touhu, snahu o její artikulaci, naplnění a život, ve kterém mohou být skutečně a plně samy sebou.
Většina západních společností sice ženám garantovala rovné příležitosti v politických, ekonomických i sexuálních vztazích, ale skutečná a plná realizace těchto možností většinou naráží na stále existující a neúprosné konvence. Asi nejvíce je to vidět právě v oblasti sexuality, kde ženská snaha o svobodu a seberealizaci často končí odsudky a sebezničením.
Právě na tento problém se zaměřily americké spisovatelky Lisa Taddeo a Saskia Vogel, které ve svých nedávno vydaných knihách Three Women a Permission analyzují ženskou touhu a její střet s předsudky současné americké společnosti. Obě autorky sice vycházejí z lokálního kontextu, ale problémy, které popisují, můžeme bez problémů vysledovat i v současném Česku. Pokud chceme pochopit, proč ženy v mnoha situacích stále nemohou usilovat o štěstí, aniž by se je někdo pokusil zašlapat do země, je jejich čtení skvělým vstupním bodem.
Štěstí se na americkém maloměstě neodpouští
Hrdinky knihy Three Women mají kromě obdobných životních zkušeností i podobné, zcela obyčejné a průměrné zázemí v konzervativní společnosti amerických maloměst. Maggie je třiadvacetiletá studentka ze Severní Dakoty, se kterou si v jejích sedmnácti letech začal utajovanou známost ženatý učitel a následný soudní proces z ní udělal společenského vyvrhele.
Lina je třicátnice a matka dvou dětí z Indiany. Její manžel ji už ani nepolíbí a ona svou vyprahlost řeší rozvodem a vášnivým fyzickým vztahem s přitroublým expřítelem ze střední školy, který je bohužel taky ženatý. Sloane je dvaačtyřicet a se svým manželem vede restauraci v malém přímořském letovisku. Její manžel ji rád pozoruje při sexu s cizími muži a ona v proměnlivých sexuálních trojúhelnících pomalu hledá svou identitu a sebevědomí.
Taddeo při hledání příběhů ženské touhy několikrát procestovala celé Spojené státy a životy svých tří hrdinek nakonec sledovala přes osm let. Výsledek snese srovnání s nejlepšími díly americké knižní žurnalistiky a zaslouženě se v tomto roce stal jedním z nejprodávanějších bestsellerů z prestižního žebříčku New York Times. Kromě formálního mistrovství v reportážní žurnalistice stojí za pozornost především proto, že od doby, kdy Gay Talese na začátku osmdesátých let představil širokou studii měnící se americké sexuality Thy Neighbor’s Wife, se jen málokomu podařilo tak empaticky a věrně ponořit do každodenního prožívání vztahů a sexu v nejrůznějších patrech společnosti.
Sama Taddeo říká, že na začátku předpokládala větší zaujetí příběhy mužů. Brzy však zjistila, že zatímco mužská touha je ve společnosti víc akceptovaná a většinou je naplněna v momentu orgasmu, ta ženská v té chvíli teprve začíná narážet na systémové překážky a násilí bránící jejímu šťastnému dovršení. Bezhlavě zamilovaný muž je totiž akceptovaná romantická představa, kdežto bezhlavě zamilovaná žena jen hysterka a ničitelka rodin. Analýza mužské touhy je proto odnepaměti stálicí západní kultury (jakkoliv je často prováděna povrchně a způsobem, který může mužům také ubližovat), kdežto věrné zachycení komplexity touhy ženské je stále dost ojedinělou věcí. Plastický obraz síly a nenaplněné ženské touhy podávaný Lisou Taddeo je nejen působivý, ale hlavně bolestný a syrový. Její protagonistky mají zcela běžné ambice a nechtěly učinit nic zlého, stejně je však neminula tvrdá společenská odveta.
Pouhý skvělý sex
Středoškolačka Maggie se oblíbenému učiteli svěřila s frustrujícím zážitkem z letního románku. On v ní radami a emocionální podporou vybudoval lásku a pocit bezpečí a následně ji vmanipuloval do nerovného a parazitního vztahu. Když se Maggie po několika letech odváží jít s celou věcí před soud, komunita jejího maloměsta se semkne kolem populárního učitele a ocejchuje ji jako psychicky narušenou adolescentní svůdnici, která si celou věc nejspíš vymyslela. „Existují dvě Ameriky,“ píše Taddeo, „jsou tu muži a jsou tu ženy, a jedni v určitých koutech naší země stále ovládají druhé, ve chvílích, které žádná televize nepřenáší.“ Ačkoliv příběhy svých hrdinek zachycuje v době nástupu Trumpa a aféry #metoo, nic z toho v knize nezmiňuje, a vše se odehrává ve znepokojivém bezčasí, kde se na mocenské nerovnováze mužů a žen nic zásadního nemění.
Sloane si až nad stránkami Padesáti odstínů šedi uvědomí, že její touha není úchylkou, ale zcela normálním typem sexuality, který má svůj vlastní jazyk a zavedená schémata.
V příběhu Liny vyvstává, jak společnost ženám stále vnucuje, že jejich sexuální touha a erotická představivost je něco mimořádného, skrytého a podezřelého. Když chce Lina frustraci z manželství bez intimity řešit na terapii, dozví se, že je normální, že ji její manžel nechce ani políbit. Když si začne aféru s milencem a s pikantními historkami se svěřuje kamarádkám z kostela, dočká se jen jejich závisti smíšené s údivem nad tím, jak může žena kvůli „pouhému“ skvělému sexu zahodit jinak fungující manželství. Sloane je ze všech tří hrdinek ta nejvíce emancipovaná, ale i ona dlouho bojuje s přijetím toho, jaké štěstí, klid a naplnění jí přináší submisivní vztah s manželem a sex s cizími muži, a ani potom se nevyhne odsudkům okolí, které v ní vidí jen perverzní kuriozitu.
Tři ženy se snaží naplnit svou touhu, zároveň přilákat a potěšit muže a v neposlední řadě nebýt zraněné a odsouzené, což je paradoxně jediným výsledkem jejich snahy. Taddeo ukazuje, že v mainstreamové americké společnosti může žena teoreticky spát s kýmkoliv a chovat se mimo zavedenou normu. Na formální rovině to její okolí stráví, ale už méně snese to, když žena ukazuje, jak ji to činí spokojenou a svobodnou. Patriarchální společnost chce vidět morálně zkaženou svůdkyni, ženu s výčitkami, ženu zklamanou a sebezničující, ale ne někoho, komu je při naplnění jeho touhy dobře a našel štěstí.
Cesta k sebepoznání a uzdravení
Proč sis nemohla pomoci? Protože jsi nemohla, nebo protože si nechtěla?, ptá se Taddeo svých hrdinek, které při naplňování své touhy odmítly dělat kompromisy. Nepřímo se tak dotýká další neprobádané oblasti ženské touhy – sdíleného jazyka, kterým o ní hovoříme, respektive jeho absence. Maggie si na svůj vztah s učitelem naivně projektuje příběh Edwarda a Belly z teenagerovského hitu Stmívání, Lina se chce líbat jako princezna z hollywoodské pohádky Princezna nevěsta a Sloane si až nad stránkami Padesáti odstínů šedi uvědomí, že jejich touhy nejsou úchylkou, ale zcela normálním typem sexuality, který má svůj vlastní jazyk a zavedená schémata. Jakkoliv se tomu můžeme z pozice sečtělého čtenáře s kulturním kapitálem usmívat, je smutným faktem, že teprve masově prodávaná červená knihovna o upírech nebo problematická BDSM pohádka umožnily spoustě žen artikulovat jejich touhy a sexualitu.
Takovéto východisko popisuje ve své letošní románové prvotině Permission americká novinářka Saskia Vogel. Podobně jako Lisa Taddeo nejprve léta zkoušela napsat reportážní portrét BDSM scény v San Francisku, ale i když se nakonec rozhodla na novinářské postupy rezignovat a výsledek svého pátrání popsat prostřednictvím fikce, na síle to jejímu portrétu ženské touhy a úsilí o budování komplexní sexuální identity nijak neubírá.
Hrdinkou jejího románu je dvacátnice Echo, která se potýká s potlačovanou bisexualitou a neuspokojivými vztahy s muži. Na úplné psychické dno ji nakonec pošle tragická smrt otce. Zatímco se zotavuje a hledá sama sebe, do sousedství se přistěhuje záhadná charismatická třicátnice Orly spolubydlící s postarším chlápkem Lennym. Echo s Orly rychle naváže extrémně blízký sexuální i přátelský vztah a zjistí, že se Orly živí jako profesionální domina a Lenny je jedním z jejích klientů – otroků. Echo se stane její asistentkou, proniká do tajů profese a BDSM scény, začíná poznávat nesčetné způsoby, kterými lidé hledají svou integritu a naplnění touhy v netradičních sexualitách, i překážky, které jim do cesty házejí společenské předsudky a toxická maskulinita. Její bolestivá snaha o překonání traumatu nachází odpověď v dynamice BDSM vztahů a dominance či submisivita se pro všechny tři hlavní protagonisty stávají ozdravnými prostředky.
Zatímco se Taddeo v Three Women zaměřuje především na boj o základní naplnění sexuální touhy, Vogel pokračuje dál a ukazuje, jak je sexuální naplnění doprovázeno i emocionální intimitou a budováním celistvé a zdravé osobnosti. „Necítím, že by (moje sexualita) bylo něco, čím jsem se nakazila, tak jak to vnímá věda, která chápe sex jako patologii, součást patriarchálního řádu, který zklamává nejen ženy, ale úplně všechny. Nehledáme lék, ale svolení, abychom mohly být sami sebou,“ říká ústy své hrdinky a skvěle popisuje to, co se nešťastné protagonistky Lisy Taddeo snaží jen neobratně uchopit – totiž, že realizace sexuální touhy nespočívá jen v jejím fyzickém ukojení, ale jeho prostřednictvím i v nalezení vlastního já. Pokud společnost odmítá ženám připustit nárok na naplnění jejich touhy, tratí na tom nakonec i muži; zejména ti, jejichž touha se vymyká z konvenčních norem.
Sdílený jazyk touhy pomáhá odhalovat nerovnosti
Studium ženské touhy se v podání Vogel i Taddeo stává mimo jiné analýzou mocenských struktur. Můžeme pozorovat moc jednotlivých mužů, kteří jsou vyvolavateli, příjemci i samozvanými regulátory ženské touhy, moc patriarchátu, ze které jejich hrdinky jen obtížně vyjednávají únikovou cestu, moc konzervativních společenských schémat, která se často projevují zvnitřněnými předsudky samotných protagonistek, i moc žen, které si mohou být ve své touze oporou (jako Orly a Echo) nebo největším nepřítelem (jako podvedené manželky, drbající kamarádky a závistivé sousedky v maloměstských dramatech Maggie, Liny a Sloane).
Vogel nedávno v eseji Why Report on Desire sama komentovala poznatky, ke kterým došla Taddeo. Kromě nutnosti vytvoření sdíleného jazyka ženské touhy konstatuje i to, že ženská emancipace nemůže být jen institucionální, ale musí zahrnout také sféru touhy. Základem je ženám umožnit, aby byly samy sebou, a k tomu je zapotřebí odbourat nejen ekonomické a právní bariéry, ale i mnoho mentálních konceptů, které jsou neviditelné a obtížně uchopitelné, ale o to závažnější.
Vedle na gauči chrápe odulý manžel v trenkách, Růžičková usedavě pláče, a já se zastyděl při poznání, že scéna, kterou jsem vždycky považoval za vtipnou, je ve skutečnosti obrazem krutého ponížení ženy, které se naplnění její touhy nenávratně vzdaluje.
Bohužel to není nijak nový poznatek a Vogel v Permission v mnohém odkazuje k myšlenkám Virginie Woolfové, která už před téměř sto lety konstatovala, že skutečné osvobození ženy musí být i vnitřní a emocionální a že osobnost člověka nemůžeme vměstnat do úhledných, společensky uznávaných kategorií, které jsou pak jen bariérou k nalezení sama sebe. Echo má právo být traumatizovanou dívkou toužící po přátelství i sebejistou hvězdou fetišistických večírků, Lina je sama sebou nejen jako matka, ale i jako sexem posedlá milenka na zadním sedadle auta, Maggie je sama sebou jen jako Bella čekající na svého Edwarda.
Když jsem přemýšlel, kde v českém prostředí najít vhodnou analogii ženské touhy a struktur bránících v jejich naplnění, vzpomněl jsem si na scénu z Troškovy komedie Slunce, seno, jahody. Postarší panímáma Marie Škopková v podání Heleny Růžičkové sedí v kuchyni a dívá se na televizi, kde roztoužená Angelika přichází o panenství a svému milenci šeptá, aby byl něžný. Vedle na gauči chrápe odulý manžel v trenkách přikrytý novinami, Růžičková usedavě pláče, a já se zastyděl při poznání, že scéna, kterou jsem vždycky považoval za vtipnou, je ve skutečnosti obrazem dost hnusného a krutého ponížení ženy, které se naplnění její touhy nenávratně vzdaluje. A ostatně i ta Angelika byla něco jako Padesát odstínů šedi nebo Stmívání – zdánlivě brakový, ale všudypřítomný eskapistický obsah, který je často jediným dostupným kanálem, skrze který může žena uchopit a popsat svou touhu.
Lisa Taddeo ve své reportážní fresce i Saskia Vogel ve svém románu podávají precizně vystavěnou obžalobu nelítostného mechanismu, jehož prostřednictvím muži i společnost jako taková ženám odepírají nárok na touhu, snahu o její artikulaci, naplnění a život, ve kterém mohou být skutečně a plně samy sebou. Čím více jsou vzdáleny od aktuálních společenských debat a výdobytků feminismu, tím větším rizikům při snaze o naplnění své touhy čelí a tím větší potřebují respekt a pochopení. Nezbývá než doufat, že svou touhu poznají a naplní i zklamané rozvedené matky z Indiany a jiných koutů světa, kde je tahle změna tak zásadně potřebná.
Lisa Taddeo - Three Women (Avid Reader Press, 2019)
Saskia Vogel - Permission (Coach House Books, 2019)
Na titulní fotografii je Hedy Lamarr v filmu Gustava Machatého "Extase" (1932).
