Bolestná Událost. Režisérka hledala útěchu po vlastním těžkém zážitku, natočila film o interrupci
V programu letošní přehlídky Be2Can i následně v kinodistribuci bude vyčnívat francouzský film Událost (L’événement). Rozhodně nejen proto, že vloni na festivalu v Benátkách vyhrál Zlatého lva, tedy hlavní cenu. Ale hlavně proto, že jde o mimořádně důležitý film.
Francouzská režisérka s libanonskými kořeny Audrey Diwan se rozhodla zfilmovat stejnojmennou knihu Annie Ernaux. Autorka v ní v roce 2000 s „krutou jednoduchostí faktů“, jak zaznělo v recenzích, vylíčila příběh nadějné univerzitní studentky literatury Anne, která nechtěně otěhotní. Zákony ve Francii šedesátých let trestají nejen ženu podstupující interrupci, ale i kohokoliv, kdo tomuto „zločinu“ dopomůže.
Anne tím pádem zůstane na všechno sama – nemůže se poradit s kamarádkami, doktory ani rodiči, nemůže svoji situaci s nikým sdílet. Čím dál zoufaleji hledá únikové cesty a filmová adaptace knihy přechází z polohy intimního snímku do portrétu společnosti, v níž je intimita věcí politickou. Některé scény je těžké sledovat bez uhýbání očima nebo zatínání pěstí.
Osobní záležitost
„Knihu jsem četla záhy po vlastním potratu. Hledala jsem něco s právě takovým tématem, dílo, které by mi pomohlo přemýšlet o prožité události. Přítelkyně mě upozornila na dílo Annie Ernaux – do té doby jsem ho neznala,“ zaskočila mě Audrey Diwan svou otevřeností hned v první odpovědi rozhovoru, který jsem s ní letos v zimě vedl na dálku, v jinak spíš odosobněných podmínkách. „Uvědomila jsem si, jak málo vím o nelegálních potratech. Oslovila mě situace té dívky, její samota, brutalita okolí, ale i její odhodlanost a vztah ke svobodě nakládat s vlastním tělem i ke svobodě intelektuální,“ tvrdila režisérka. Niterný zážitek z četby, který původně neměl mít s režisérčinou vlastní tvorbou nic společného, se nakonec přetavil ve film. „Není mnoho filmů, knih a svědectví na tohle téma. A já potřebovala nějaký intelektuální vzorec, který by mi pomohl přemýšlet.“ Diwan tak kromě role empatie zdůrazňovala i racionální tvůrčí stránku.
Podívejte se na fotografie z filmu Událost:
Film Událost zřetelně navazuje na tradici evropských sociálně realistických snímků, jaké natáčejí například bratři Dardennovi. Ti často vytvářejí kolem svých sociálně znevýhodněných hrdinů a hrdinek takové napětí, že film přesahuje do žánru thrilleru. Postavy se ocitají v situaci, na jejíž řešení se krátí čas. Audrey Diwan postupuje obdobně. S kamerou je blízko hlavní hrdince, celý filmový kontext staví kolem Anne. Nepřejímá z předlohy vzpomínkový rámec, kdy se události ukazují v retrospektivě. Ta by sice mohla mít vypovídací schopnost vzhledem k „opožděným“ svědectvím a potlačeným vzpomínkám, které často provázejí sexuální násilí a jiná traumata a které také často znovu a znovu slouží jako argument proti validitě slov oběti. Událost ale namísto toho oslovuje diváky intenzivními obrazy napřímo. Tragédie ve francouzských šedesátkových reáliích se odehrává přímo před našima očima, což je ostatně jedna z mocných schopností kinematografie.
Vztek a zodpovědnost
Režisérka Diwan se v Události naplno spolehla na schopnosti mladé, v Česku zatím neznámé herečky Anymarie Vartolomei. Takovou hlavní roli v celovečerním filmu hraje poprvé a září v ní. Nepřehrává, velmi dobře přenáší na diváka své skrývané pochyby, patrné často z vnější akce bez nutnosti dalších slov nebo gest. Diwan ji zavádí do situací, které je často bolestivé sledovat. Film se ale nikdy nedostane za hranu emočního vydírání. Zachovává hrdinčinu důstojnost. „Když jsem před prvním castingem četla předlohu Annie Ernaux, cítila jsem popravdě hlavně vztek. Později už to byl hlavně závazek, že se jako začínající herečka takového natáčení účastním. Snažila jsem se vlastně dopřát Anne tu upíranou spravedlnost. Další takové dívky totiž žily a žijí kolem nás,“ poukazuje Anamaria Vartolomei na to, že pro celý štáb bylo natáčení věcí nad rámec profesionálního závazku.
Vnímání Události jako velice aktuálního filmu posílila jiná letošní událost – právní a politické změny ve Spojených státech, kde Nejvyšší soud zrušil ústavní právo na potrat dané verdiktem Roe vs. Wade starým skoro padesát let. Rozhodnutí o možnosti interrupce teď leží na jednotlivých amerických státech a mnoho z nich pracuje se zákazy či výraznými omezeními. Kromě dopadu na konkrétní ženy a americkou společnost nese toto rozhodnutí také symbolický význam: Světová velmoc číslo jedna se vydává směrem podpory různých konzervativních protipotratových hnutí, která se ráda navenek vykazují jako prorodinná.
Pro příklad nemusíme chodit vůbec daleko, protože taková pro-life hnutí působí i v Česku a po kriminalizaci potratů v Polsku k nám přijíždějí zoufalé polské ženy. Nakonec i vnímání – značně průměrných – audiovizuálních děl pojednávajících o sexuální svobodě, jako je polský netflixovský seriál Sex!fy, nese u našich severních sousedů nemalý osten aktuálnosti a politické kontroverze.
Amerika, Čad, Rumunsko. Filmy a potraty
Událost se bezpochyby zařadí mezi nejlepší hrané filmy o zákazu interrupcí. Audrey Diwan má sice pravdu, že jich není bůhvíkolik, přesto ale existují a přesvědčivě ukazují, jaké utrpení protipotratová politika přinesla a přináší. V USA je to z novějších děl například film Elizy Hittman Nikdy výjimečně někdy vždycky (Never Rarely Sometimes Always). Především kvůli nervydrásající, těžko zapomenutelné klíčové scéně, podle níž se film jmenuje, jde o působivé svědectví o tíze života v současné Americe. Navíc zde podává skvělý herecký výkon debutující Sidney Flanigan.
Do poválečné minulosti v Británii je zasazena Vera Drake, film žijícího britského klasika Mikea Leigha, v němž uhrančivá Imelda Staunton dokazuje, že podobné filmy nejsou výraznými příležitostmi jen pro mladé herečky. Staunton totiž hraje oddanou pečující manželku, která ale navzdory právnímu riziku a morálním odsudkům pomáhá také ženám, které „se ocitly v potížích“. Stejně jako Událost i tento film se dočkal nejvyššího ocenění na festivalu v Benátkách.
Událost se bezpochyby zařadí mezi nejlepší hrané filmy o zákazu interrupcí, které přesvědčivě ukazují, jaké utrpení protipotratová politika přinesla a přináší.
Také ve východní Evropě vznikl přelomový film s interrupční tematikou. Rumunský snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny vystřelil do popředí světového zájmu režiséra Cristiana Mungiu, dnes hlavní hvězdu současného rumunského filmu. Snímek z roku 2007 o dvou kamarádkách, které se v ceaușescovském předrevolučním Rumunsku pokoušejí zachovat své přátelství i základní lidskou důstojnost tváří v tvář vyhrocené situaci, neztratil ani po patnácti letech nic na síle vyprávění.
Ostatně interrupční tematika se samozřejmě netýká jen euroatlantického světa a ukazují to například Lingui, svatá pouta. Snímek se odehrává v chudém pouštním Čadu a natočila ho v evropské koprodukci jedna z mála autorských stálic tamější přerušovaně fungující kinematografie, režisér Mahamat-Saleh Haroun. Hlavní hrdinkou tohoto filmu je – spolu s těhotnou dívkou – tentokrát její matka, která se pokouší vyhledat pomoc v tradiční patriarchální společnosti, trestající ženu za nechtěné těhotenství.
Krátký výběr titulů ze tří kontinentů snad dostatečně ukazuje, že „interrupční“ filmy nepojmenovávají záležitosti jedné kultury nebo doby a nejsou ani úzce záležitostí tvůrkyň, nebo naopak tvůrců. Mnohem spíš jasně vypovídají o tom, že v různých systémech zdravotnictví, péče, kultury a náboženství je nemožnost rozhodnout o vlastním těhotenství příkladem obecnější tragédie svazující ruce konkrétním lidem a zároveň poznamenávající celé společnosti.
Heroine je mediálním partnerem přehlídky Be2Can, která se koná 5.–12. 10. v kinech po celé České republice. Více na www.be2can.cz
