Konec akčních hrdinek? Co stojí za propadem Furiosy a proč se mluví o konci nejen „woke“ Hollywoodu

Režisér George Miller strávil s postapokalyptickou ságou Mad Max přes 45 let. Zpočátku byl inspirovaný ropnou krizí v 70. letech a také hrozbou jaderného konfliktu mezi Východem a Západem. Austrálie – země vyvrhelů, renegátů a primitivů – se zde po sérii ekologických katastrof a globální nukleární válce propadne zpět na úroveň středověku či Divokého západu, jen tu místo koní jezdí auta a motorky a z benzinu se stala hlavní komodita, o niž se bojuje.

S každým dalším dílem šlo o dražší produkci a více se dostávaly ke slovu a akci ženské hrdinky. Zatímco první film (1979) vychází z klasického schématu „Melu Gibsonovi zabijí ženu a on se mstí“ (toto se v jeho herecké filmografii mimochodem stalo ještě šestkrát, plus jedenkrát s dcerou), v třetím díle z roku 1985 už měl jako spoluhráčku víceméně rovnocennou vůdkyni klanu ztvárněnou zpěvačkou Tinou Turner.

V roce 2015 se pak Miller k Mad Maxovi vrátil. Už ale bez Mela Gibsona, jenž byl na svou roli příliš starý a měl za sebou sérii antisemitských, opileckých a násilnických skandálů. Mad Max: Zběsilá cesta obsahuje mužskou postavu, jež o sobě tvrdí, že je Max, ale zjevně nemůže být původním Maxem Rockatanským. Je totiž výrazně mladší, zatímco dějová linka naopak poskočila o nějakých třicet let dopředu. Anonymní tulák, jenž vlastní původní Maxovo auto, je však v průběhu děje zastíněn Furiosou. Ženou, která se vzepřela pravidlům, osvobodila dívky z harému krutovládce a chce je dovézt do ztraceného ráje, jenž si pamatuje z dětství.

Neprozrazujeme nic zásadního, když řekneme, že Furiosa se do vysněné destinace nedostane, utopie navždy zmizela. Přesto Zběsilá cesta nekončí úplnou deziluzí, ale nadějí – i na troskách lze vybudovat nový, lepší svět, jen musíme nalézt rovnováhu mužského a ženského principu. Nesmějí tyransky vládnout patriarchové a musíme vypěstovat ze zárodečných semínek vegetaci uprostřed pustiny.