Na staveništích věší ručně vyšívané slogany, nutí lidi přemýšlet. Vyvolává diskusi o nerovnostech

V mládí si žila svůj privilegovaný život, než sama jako žena začala narážet na neviditelné překážky. Vlastní vztek a frustrace Katharinu Cibulku, uznávanou rakouskou umělkyni, fotografku a filmařku, přiměly, aby s tím něco udělala – přetavila je do svého umění a vystavila do veřejného prostoru, aby dopomohla alespoň ke vzájemné diskusi. Od roku 2018 již celkem osmadvacetkrát v nejrůznějších městech světa visely její transparenty ručně vyšívané křížkovým stehem, které upozorňovaly na genderové a další nerovnosti. Využívá k tomu staveniště, dosud ryze mužská prostředí, kde na sítích velkým tylovým růžovým písmem vyšije slogan, který vnáší diskusi o nerovnosti přímo do veřejného prostoru. Každý její apel začíná vždy slovem „solange“, tedy v překladu „dokud“, a končí vždy spojením „… budu feministkou“. Svůj projekt proto nazvala Solange. Poslední vytvořený slogan nyní visí na Umělecké univerzitě v Linci.

Projektem Solange upozorňujete na konkrétní problémy a překážky, kterým ženy v místě umístění stále čelí. Co vás konkrétně přimělo tvořit tímto feministickým směrem?

Pracuji koncepčně, vybírám si techniku a výrazové prostředky, které nejlépe odpovídají tématu. A ze všeho nejvíce mě zajímá poukazovat na různé formy nespravedlivosti. Ráda se dotýkám citlivých míst a vypravím příběhy, které nás lidsky ovlivňují. Ale nechci zůstat ve své vlastní kreativní bublině, chci oslovit co možná nejvíce lidí. Velkých změn nedocílíme, budeme-li mluvit jen s lidmi, kteří sdílejí naše názory. Vždy se snažím najít jednoduchý způsob, jak sdělit své myšlenky jednou větou. Instalací. Sochou.

Pro mě osobně vše změnilo narození mého prvního dítěte. Po úvodní vlně radosti jsem nebyla připravena na to, co přišlo potom. Můj manžel měl vyšší příjem, takže jsem v začátcích zůstala doma. Ztratila jsem kontrolu nad svým časem a cítila jsem se stále více izolovaná, bezmocná a v pasti. Snažila jsem se studovat, umělecky se dál rozvíjet a být máma, ale ve všem jsem si přišla nedostačující.

Svůj vztek jsem začala směřovat do svého umění, čímž začaly vznikat mé úplně první feministické projekty. Solange jsem začala v roce 2016, kdy jsem se lidí ve svém okolí ptala: „Jak dlouho ještě budeme muset usilovat o rovnost pohlaví?“ Sešlo se mi mnoho zajímavých odpovědí a já přemýšlela, jak je dostat mezi lidi. Až jsem jednoho dne stála před vznikající stavbou a řekla si: „To je ono, staveniště, obrovský prostor spojený s muži.“ Napadlo mě propojit sítě z lešení s typicky ženskou prací – vyšíváním. A projekt, který jsem nazvala Solange, byl na světě.

Každou svou větu vyšitou na sítích zakončujete slovy „… budu feministkou“. Co pro vás znamená být feministkou?

Chci zdůraznit, že mluvím z pohledu bílé a cisgender ženy, která žije v privilegované středoevropské zemi. Jsem aktivistka usilující o mezisektorovou rovnost pohlaví a tím, že mluvím z tohoto privilegovaného postavení, dělám chyby. Nicméně naslouchám druhým a učím se, zpochybňuji svoji pozici a díky tomu rostu.

Nevěřím, že feminismus je „problém žen“. Považuji jej za téma, které ovlivňuje celou společnost a dotýká se úplně každého, nezávisle na jeho pohlaví. Rovnost pohlaví a odstranění zastaralých genderových norem nakonec prospěje úplně všem.

V tyrolském Ötztalu například visela věta: „Dokud bude žena pracovat třikrát víc, ale vydělávat třikrát méně, budu feminist*kou.“ Jak vznikají vaše slogany, které jsou následně umístěny na vznikajících stavbách ve veřejném prostoru?

Za projektem stojí malý tým žen, ve kterém intenzivně spolupracujeme. Jakmile nalezneme vhodnou stavbu, zkoumáme problémy, kterým místní čelí. Každá země a každé město jsou jiné. Ptáme se, zkoumáme, čteme, učíme se o historii a kultuře každého místa. Je to dlouhý a důležitý proces, protože naším cílem není podsouvat naše názory. Chceme, aby zazněl hlas místních, kteří se ideálně s finálním sloganem ztotožní.

Proč jste zvolila právě růžové tylové písmo velkého formátu?

Solange není jen o poukazování na genderové a další nerovnosti, ale je i o zabírání velké části veřejného prostoru. Využívám proto tradiční ženské dovednosti – vyšívání. Dříve ženy vyšívaly monogramy v soukromí svých domovů a nyní jim zabírají viditelný veřejný prostor. Nárokují si tím své místo ve veřejném životě. Nebojí se ozvat a říci: Jsme tady, na staveništi, kterému vládnou muži.

Baví mě si hrát s tradičními rolemi v kombinaci s materiálem. Solange transformuje materiál ze stavby do veřejného feministického umění.

Slogany vašeho projektu už visely na univerzitě v rakouském Linci, na radnici v severorakouské Břežnici či Národním muzeu žen v umění ve americkém Washingtonu, DC. Podle čeho vybíráte ta nejvhodnější místa?

Nalézt vhodnou stavbu je časově náročné, protože spolu s ní potřebujeme i odvážné partnery s vizí, kteří sdílejí naši touhu po rovné budoucnosti a jsou ochotni se za ni postavit. Na úplném začátku jsem požádala o dotaci pro veřejné umění v Innsbrucku a získala finance na realizaci čtyř sítí. Začala jsem chodit po městě, ptala se svých kontaktů a hledala vhodná místa.

Vzpomínám si, že tehdy procházela rekonstrukcí katedrála sv. Jakuba v Innsbrucku, tamního biskupa jsem se zeptala, zda bych na ní mohla umístit Solange slogan. Nápad se mu líbil, ale řekl, ať chvíli počkám. Jenže jsem věděla, že nemám moc času, protože katedrála nebude pod lešením dlouho. Nakonec se stal malý zázrak – biskup nakonec souhlasil a síť mohla jít nahoru. Se zveřejněním bylo spojeno hodně publicity, ale i tak bylo i nadále obtížné najít další nová místa.

Vzpomenete si na nějakou konkrétní reakci, která vás se zveřejněním věty z projektu překvapila?

Mnoho lidí je nadšených, zejména žen, ale samozřejmě existuje i hodně negativních reakcí. Konkrétně po zveřejnění sloganu na katedrále sv. Jakuba v Innsbrucku přišly reakce od „to je úžasné“ až po „to je rouhání“.

Při zveřejnění sítě v konzervativním tyrolském údolí byli tamní muži naprosto šokovaní, protože slovo feminismus mají spojené se ženami, co nemají rády muže. Já nejsem ta, co nemá ráda muže, a když se mnou mluvili, bylo vidět, jak jsou zmatení. I řada žen z této oblasti měla s naším zveřejněným uměním problém, protože se bojí emancipace mladých žen, mají pocit, že by pak celý systém v oblasti přestal fungovat.

Jak může tato veřejná forma umění pomoci vyřešit problémy naší společnosti?

Ke zvládnutí globálních výzev dnešního světa potřebujeme komunitu a pospolitost. Posledních pár desetiletí bylo ve znamení individualismu, egocentričnosti, válek, ničení, osamělosti a chudoby. Pocházím z velké rodiny, mám šest sourozenců a pospolitost se u nás doma vždy přirozeně rozvíjela a fungovala. Mám ráda společnost, setkávání se, nejrůznější oslavy, diskuse a výměny názorů. Učím se od ostatních a jsem vděčná za každý upřímný rozhovor.

Lidé, kteří nechodí do muzeí a nemají rádi umění, jsou se Solange konfrontovaní ve veřejném prostoru, naštvou se a začnou diskutovat. Například před katedrálou v Innsbrucku jsem spolu viděla diskutovat věřícího dědu a jeho vnučku, snažili se jeden druhému porozumět.

Ve střední a východní Evropě jsou ženy poměrně často a rychle odbyté větou: „Vždyť se zase tolik nestalo.“ Proč si myslíte, že muži stále nechápou feminismus jako prostředek k rovnější společnosti?

Ve světě existuje nespočet specifických sociálních a strukturálních problémů, ale ještě více je v něm mnoho zdánlivě malých případů sexismu, urážek, překračování hranic či vyloučení. O těchto momentech nemluvíme, stydíme se za ně a je pro nás těžké je zpracovat. Vždyť už od dětství nás učí „musíš si zvyknout“ nebo „nedělej takový rozruch“. Muži musejí začít zpochybňovat svá privilegia. Začněme třeba výchovou doma v rodině a pokračujme na školách. Jen tak proměníme rigidní a zastaralé vzorce chování v rovnost a spravedlnost.

Souhlasíte s tvrzením, že muži nejsou vystaveni stejnému tlaku, dojde-li na hodnocení jejich práce? Byl tento váš projekt někdy zpochybňovaný?

Se Solange se pohybujeme na staveništích, kterým dominují muži. Vstupujeme do jejich sféry, pracujeme na stejné úrovni a jen málokdo je ochotný to přijmout. Musíme překonávat překážky, jednu po druhé. Vyžaduje to opravdu hodně komunikace, prosazování se, ale i kompromisů a ústupků. To vše k tomu patří. Kdybychom to neudělaly, naše práce by neměla tak velký dopad.

A samozřejmě že je naše práce zpochybňována a kritizována. Pokud jde o konstruktivní kritiku, pracujeme s ní, pokud je vyloženě odsuzující, necháváme ji být.

Musejí být ženy hlasité, aby byly slyšet?

Ano! Záměrně jsem zvolila vyšívání, protože jsem chtěla přenést tuto drobnou domácí kreativní činnost na velkou veřejnou plochu, na které se miniaturní stehy mění ve velká písmena. Tradiční ženská dovednost je z domácího prostředí přenesena do veřejného mužského prostředí stavenišť. Samotná velikost písmen a jejich růžová barva znemožňují ignorovat naši zprávu. Kvalita křížového stehu pak vytváří určitou trojrozměrnost, která kontrastuje s hladkými plochami billboardů. A trpělivost potřebná k výrobě sítě symbolizuje vytrvalost a odhodlanost.

Vždy, když odhalíme novou síť, lidé před ní stojí v úžasu. Na ploše, kde obvykle vidíte kávu popíjející a usmívající se hvězdu, je feministický slogan. Slyším, jak lidé diskutují, sdílejí své názory, oddělují se a zase spojují. A to je nádherné.

Věříte, že se dočkáme toho dne, kdy se ženy zbaví všech stereotypů a budeme si všichni rovni?

V současnosti zažíváme globální odpor proti právům žen. Stále častěji slyšíme, že si musejí „přestat stěžovat“ a být vděčné za to, co mají, že už mají veškerou rovnost, kterou potřebují. Přesně to ukazuje, jak opačná mohou být naše vnímání. A to je to místo, ve kterém je třeba začít problém řešit.

Jít za bublinu omezeného pohledu, protože budeme-li stále mluvit se stejnými lidmi, se stejnými názory a na stejná témata, změnu nikdy neuvidíme. Naději vidím v budoucích generacích a společenských změnách, které s sebou přinesou. Na 200 let staré diskuse už ve světle globálních problémů nezbývá čas.

A abych se vrátila k vaší otázce: Ano, takový den přijde. Věřím tomu, potřebuji to ke své práci. V mezičase budu ráda za každého, kde se k nám připojí a pomůže nám šířit Solange do dalších států, měst a jazyků.