Zakázané ovoce, které chtěl před revolucí vidět každý. Fenomén Emmanuelle se v novém podání vrací do kin

Pirátské videokazety s první Emmanuelle se socialistickým Československem šířily už v 80. letech. Krátce po revoluci vstoupil film o pařížské modelce, jež v Bangkoku objevuje netušené druhy tělesné slasti, do naší oficiální distribuce. Dokonce i Rudé právo v červnu 1990 informovalo o frontě nedočkavých diváků před pražským kinem Blaník. „Kdo viděl pořádné porno, pro toho to nic není“, svěřil se novinářce jeden z nich. Navzdory tomu, že československý trh zaplavila tvrdá západní pornografie, byl o decentně erotický francouzský film enormní zájem. Jen v Blaníku se promítal šestkrát denně. Všechny projekce byly vyprodané. V tisku se mezitím vedly polemiky, jestli jde o umění, nebo brak.

Československým divákům a divačkám nevadilo, že je film v přístupu k intimním vztahům poněkud staromódní. Stejně jako zvonové kalhoty, které v něm postavy nosí. Emmanuelle zosobňovala cosi zakázaného, exotického a luxusního, a to bylo podstatnější než to, co bylo k vidění na plátně. Snímek z roku 1974 se po své premiéře stal napříč západní Evropou v podstatě synonymem mainstreamové erotiky. Jeho vzoru se kromě řady přímých pokračování se stejnou protagonistkou a herečkou držel celý žánr soft-core erotických filmů, v nichž jsou za sebe vzrušující scény navěšovány podobně jako taneční čísla v muzikálech.

Režisér Just Jaeckin přitom neobjevil žádný nový kontinent. Podobných exploatačních filmů vznikaly desítky. Jen se trefil do doby, kdy díky úspěchu amerických pornofilmů jako Hluboké hrdlo nebo The Devil in Miss Jones stoupla poptávka po filmové erotice, a nabídl jejich „měkčí“ alternativu, kterou se nebála promítat ani běžná kina. Na Emmanuelle a jiné uhlazené erotické filmy, někdy označované termínem „porno chic“, nechodili jen jednotlivci, ale často i páry, které chtěly být v obraze během společenských konverzací. Ani pojetí ženské rozkoše zde není stejně jednostranné a primitivní jako v některých pornofilmech.