Vypnout a znovu se nadechnout. Chvilkami jsem jako robot, říká děkanka, která pomáhá vyléčit fakultu

Jak se cítíte?

My ve vedení fakulty vždycky stříháme metr do léta. Teď jsme ho stříhali o to víc. Celkově ale mám pocit, že s ohledem na to, co máme za sebou, se nám tím daří jako instituci procházet. Vím, že nás čekají velké úkoly. Všichni zaměstnanci jsou moc stateční, vidím ale zároveň, že jsou strašně unavení. Není to taková ta běžná únava před prázdninami, ale strukturální. Hodně teď diskutujeme o tom, jak vedoucí pracovníky cíleně podpořit, aby si přes léto odpočinuli a chtěli se na podzim aspoň trochu vrátit.

K tomu, co vedení fakulty obnáší, jste nečekaně dostala velký balík činností navíc. Co s tím v takové situaci můžete udělat?

Celá ta situace je náročná. Ale musíme na ni pohlížet jako na příležitost. Něco se naučit, hledat to konstruktivní – když už to nastalo. A právě v podpoře zaměstnanců vidíme velký smysl. V prvních měsících jsme museli pomáhat plošně. Bylo potřeba udělat věci rychle, na doporučení psychologů jsme některé aktivity udělali povinně pro všechny. Nyní nastaly ty měsíce, kdy můžeme činnost diverzifikovat a cílit na potřeby konkrétních zaměstnanců a studujících. Jasně vidíme, že mnohem více peněz je potřeba právě pro práci na duševním zdraví. Aby tu s námi mohla a chtěla akademická obec být dlouhodobě. Není to raketová věda. V byznysu se takové věci dělají často – je třeba podporovat vedoucí pracovníky, aby zvládali svou řídící roli a tolik je nezatěžoval pocit odpovědnosti za práci ostatních lidí. Posílit jejich kompetence. Podpořit je v tom, aby si našli své způsoby, jak to zvládat. Každý potřebuje něco jiného. A my zjišťujeme, co to je, abychom finanční prostředky nasměrovali co nejlépe.