S těžkou diagnózou byste neměli být sami. Proč chybí psychologická pomoc pacientům?

Poněkud sterilní prostředí ordinace, velmi omezený čas na jednotlivé pacienty a neosobní přístup, kdy se člověk se svým životním příběhem snadno smrskne jen na soubor diagnóz: běžná realita českého zdravotnictví. Bohužel není až tak neobvyklé, že se lidé dozvídají i velmi závažné zprávy o svém zdravotním stavu poněkud ve spěchu a bez potřebné psychosociální podpory.

V lepším případě dostanou kontakt na některou z pacientských organizací, ale mnohdy ani to ne. Na nemoc i mnohdy těžko zvladatelné emoce pak nemocní často zůstávají sami. I když se pacientům dostane potřebné lékařské péče a vše probíhá, jak má, na úzdravu duše bohužel nebývá čas ani prostor. O to větší zátěž pak „musejí“ zvládnout, ať už sami, nebo s podporou nejbližších, a o to více se komplikuje léčba i postupný návrat k normálu.

„V rámci psychologické či psychoterapeutické péče získáte bezpečný prostor pro ventilaci svých emocí, ať už jsou jakékoliv, a zároveň je můžete postupně zpracovávat. Také vám může pomoci s hledáním opory v krizové situaci i s řešením praktických záležitostí, třeba jak komunikovat se svými blízkými o nemoci samotné a o aktuálních potřebách,“ dodává psycholožka. Neméně důležitou součástí takového sezení či dlouhodobé vzájemné spolupráce je prevence negativních psychických dopadů nemoci, tedy vzniku deprese či úzkostí, případně pomoc s jejich překonáváním skrze posilování sebedůvěry a sebeúcty.

Potřebujete pomoc? Najděte si ji sami

Bohužel stále nejsme zvyklí na to, že vhodnou léčbu si zaslouží i naše duše, a připravený není ani zdravotnický systém. Nepočítá se s tím, že jako pacient budete potřebovat i něco jiného než řadu vyšetření a pak dobře zacílenou léčbu tělesných obtíží. Sice existují zdravotnická pracoviště s vlastním psychologickým oddělením, například Fakultní nemocnice Bulovka, FN Motol, FN Brno, FN Olomouc nebo FN Plzeň, některé kliniky a oddělení i v dalších nemocnicích pak mají psychologa/psycholožku ve svém týmu nebo s nimi alespoň spolupracují, ale automaticky to neznamená, že když se budete léčit na těchto pracovištích, nabídnou vám psychologickou péči. V ideálním světě něco takového bylo samozřejmostí, ale…

V každodenní zdravotnické praxi (ne)dostupnost psychosociální péče obvykle znamená, že si jako pacient budete muset sami o takovou pomoct říct a aktivně ji hledat. Neexistuje nic jako striktně daná hranice, kdy „už“ je a kdy „ještě“ není vhodné vyhledat pomoc – můžete to udělat jak ve fázi „sdělení diagnózy“, tak později během případné léčby i možných komplikací. „Ve chvílích, kdy chronické zdravotní problémy zasahují do osobních záležitostí, jako jsou partnerské nebo jiné významné vztahy, či představují trápení, se kterým se jedinec obtížně vyrovnává, nastala už chvíle, kdy má smysl říct si o odbornou pomoc,“ vysvětluje docent Marek Preiss, psycholog z Národního ústavu duševního zdraví.

Je vhodné mít vůči takové péči realistická očekávání. Ani několik sezení mnohdy nenapraví vaše pocity mávnutím kouzelného proutku, ale mohou vám pomoci k postupnému lepšímu zvládání situace i znovunabytí pocitu, že přes přítomnost nemoci máte svůj život ve svých rukou a můžete jej aktivně měnit. „Konzultace s psychologem ani psychoterapie nemusí nutně pozitivně ovlivnit vlastní chronické zdravotní problémy, ale mohou změnit postoje k nemoci nebo vnímání její relevance v životě,“ dodává docent Preiss. Například pocit naprosté bezmoci se nakonec může změnit v přijetí nemoci samotné a realistický náhled na ni i na budoucí život.

Psychiatrická ambulance nemá být poslední útočiště

Deprese nebo třeba úzkosti se mohou objevit i jako další onemocnění, které „nasedne“ na původní onemocnění těla. Týká se to třeba onkologických pacientů nebo žen s endometriózou. Současně psychiatrická léčba může pomoci (například podáváním antidepresiv) chronické a obtížně zvladatelné bolesti zvládat. Zaklepat na dveře psychiatrické ambulance je v tu chvíli opravdu dobrý nápad.

„Líbí se mi koncept vzájemného – bilaterálního vztahu tělesných a duševních poruch,“ přibližuje docent Martin Anders, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a místopředseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP. „Na toto téma už existuje celá řada odborných článků a sám se nebojím některým pacientům tyto články dát přímo nebo je na toto téma odkázat, protože lidé jsou velmi zdatní ve vyhledávání informací.“ Týká se to například deprese u kardiovaskulárních a nádorových onemocnění, astmatu, endometriózy nebo hypotyreózy.

„Když pacientovi řeknete: vy máte nárok na to mít špatnou náladu, protože vaše choroba s sebou nese i složku psychickou, často se mu velmi uleví, protože přestane mít pocit, že se s ním děje něco nenormálního či neobvyklého. A pokud se podaří takového pacienta zkompenzovat psychicky, daleko více profituje i z léčby primárního onemocnění. Lépe spolupracuje na léčbě, výsledky jsou celkově úspěšnější,“ dodává docent Anders. Konzultace s psychiatrem či psychiatričkou tak může být jeden ze způsobů, jak lépe zvládat nemoc samotnou i její náročnou léčbu. Není přitom nutné čekat, až se úplně sesypete. Naopak přijít ve chvíli, kdy „to přestávám dávat“, je právě včas.