Děkuju ti, Thordis. Jak mi příběh islandské spisovatelky pomohl odpustit a žádat o odpuštění

Milá Thordis,

doufám, že se ti dobře daří.

Došel jsem na konec své pouti, v nohách víc než tisíc kilometrů, a jsem zpátky v Praze. Děkuju za tvou knihu, stala se jedním z mých důležitých společníků. A taky se ukázala jako klíčová pro mou vlastní cestu za odpuštěním.

Vydal jsem se na pouť, protože mi někdo zlomil srdce. Předchozích šest měsíců jsem strávil v turbulenci emocí, neúnosného smutku, strachu, pocitů viny… Byl jsem uvnitř mrtvý, ztratil jsem naději, nic nepomáhalo. Jsem si jistý, že přesně víš, o čem mluvím. Měsíc za měsícem jsem hledal odpověď s pomocí terapií, spousty knih, videí o seberozvoji. Zoufale jsem toužil po vysvětlení, východisku, odpovědích, záblesku naděje. A věděl jsem, že se taky musím naučit odpouštět – tak jsem se dostal k tvému TED Talku a rozhodl se tě kontaktovat.

Předem jsem věděl, že moje cesta bude pokusem odpustit člověku, který mi ublížil, a nakonec taky odpustit sobě samému za selhávání ve vztazích. Doufám, že ti nebude vadit, když se ti po přečtení knihy s něčím svěřím: s něčím, co se mi stalo a co je prostě magické – a to píšu jako člověk, který na kouzla nevěří. Máš přece ráda příběhy, je to tak?

Nechtěl jsem o pouti do Santiaga vědět nic předem, chtěl jsem se nechat absolutně překvapit. Ani o kamenech jsem nic nevěděl. Ale jejich motiv se v tvé knize pořád vracel. Po týdnu tak nějak náročné pěší cesty (vlny veder, požáry, špatné spaní v hostelech) mě při večeři posadili vedle neznámé ženy, starší Francouzky. Zrovna jsem se cítil příšerně, nechtěl s nikým mluvit, ale ona se nenechala odradit, byla tak milá, že se přesto pokoušela o rozhovor. Vyslechla si to moje skuhrání, můj příběh, a řekla mi, že je taky na cestě kvůli bolestivé ztrátě. Řekla mi, že lidé před poutí hledají svoje kameny a nesou je až do chvíle, kdy cítí, že konečně dokážou té strašné bolesti čelit. Nesou je i stovky kilometrů. Pak kámen nechají na nějakém, pro ně zvláštním místě. Asi si umíš představit, že celá Svatojakubská cesta je plná kamenů: najdeš tu místa, kde jejich hromady vypadají spíš jako kopce. Připomínají tu spoustu bolesti, kterou si lidi na téhle zvláštní cestě nosívají – už stovky let.

Řekla mi, že trénovala chození velkých vzdáleností na ostrově Wight, kde pořád hledala kámen, který měl představovat tu její bolest. Jak se ale takový kámen hledá? Našla jeden, ale nějak cítila, že to není ten pravý. Druhý už se zdál lepší, pořád ale měla pochybnosti. Pak spatřila kámen, který ji rozplakal. To byl on. Vzala si ho na pouť. A já si říkal, jak sakra najdeš kámen, který představuje tvoji bolest? Který tě rozpláče? Copak to kameny dokážou?

Ten příběh mě dojal a v tvojí knize taky figuruje jeden extrémně důležitý kámen – který se k tobě bohužel dostal za těch nejhorších okolností. Všude jsem taky potkával tu spoustu kamenů, které za sebou nechali poutníci v lesích, polích, podél potoků… Znamení? Rozhodl jsem se to zkusit, co jsem mohl ztratit? Myslel jsem na to den za dnem, kdy jsem šlapal tu nekonečnou cestu, zoufalý, pořád se vší silou nutil postavit se svým démonům, své bolesti, svým selháním. Ale JAK najít kámen, který vyzařuje právě tu moji bolest? Kámen, ze kterého se na místě rozpláčete? Směšné. Okolo se válely doslova miliony šutrů.

Jeden zvlášť hrozný den jsem probrečel skoro celý, zoufalství jsem nedokázal nijak utišit. A najednou jsem ho uviděl: kámen dokonale tvarovaný jako srdce rozlomené přesně v polovině, srdce drsně zlomené, srdce, kterému půlka chybí. Vešel se mi přesně do dlaně. Sama znáš takové neskutečné momenty. Vzal jsem si ho a celé dny ho mačkal v dlani nebo tiskl na srdce, díval se na něj a ptal se, kdy se sakra zacelím já sám.

Dál jsem četl tvou knihu, setkával se s příběhy o dalších a dalších kamenech, dozvídal se o lidech, kteří se opravdu vyrovnají se svou bolestí a odpustí těm, kteří je opustili – ať už zemřeli, nebo od nich odešli. Sám jsem ale pořád tu naději neviděl, nikdy nenajdu místo, kde bych zanechal svůj kámen, nikdy nenajdu sílu nechat JI za sebou!

Došel jsem do Santiaga, kde většina lidí po zdolání osmi set kilometrů cítí jistou úlevu, ale ne, pro mě to není konec. Úleva se nedostaví. Rozhodnu se pokračovat až do místa, kterému říkají Konec světa, Finisterre. Po staletí lidé věřili, že tam končí celá naše realita, celé universum. A dívali se na oceán v úžasu i hrůze, že právě tady VŠECHNO končí. Říkal jsem si, je tohle moje poslední šance? Že by právě tady byl taky konec mojí bolesti?

Jsem taky chlap a roli tu hraje i ego. Chci ujít víc než tisíc kilometrů. Může to být poslední příležitost: třeba už se nikdy na tak šílenou cestu nevydám. Abych si dokázal, že to zvládnu – teď jde spíš o sport než o pouť – ještě před koncem světa odbočím a vydám se navštívit místo zvané Muxia. Těch sto kilometrů do malé rybářské vesnice na pobřeží ujdu za tři dny. Jsem unavený, je chladno, větrno, na obloze těžké mraky. Opět mě přemáhá beznaděj. Ona mi chybí tak strašně, že je to k nesnesení. Zítra chci pokračovat v cestě, takže přemáhám únavu. Hned vedle vesnice se nachází příkrý svah, vrch plný prastarých kamenů, na něm štíhlý kříž. Výhled z vrcholu je pochmurný, je z něj cítit zármutek a smrt. Později se dozvídám, že tomu místu zdejší lidé říkají Pobřeží smrti. Jsou tu pod hladinou oceánu rozesety stovky vraků lodí a já cítím mrazení v celém těle při pomyšlení, kolik matek, manželek a dětí tady hledělo na horizont v touze po návratu svých blízkých. Po týdnech putování a strastí konečně vidím oceán. Ale mám pocit, že bolest ustupuje? Ne.

Scházím k pobřeží; vidím nádherný maják a kostel. Majáky mám hodně rád, vidím v nich symbol naděje, ale to asi každý. Jak se k němu blížím, cosi mě upoutá. Obrovský kámen, který připomíná srdce vzhůru nohama. Jsem si jistý, že bych si ho nevšiml, kdybych nevěděl, že v Jihoafrické republice mají přece strom vzhůru nohama. Ten z tvé knihy, který pro vás tolik znamenal. Najednou to vím a vybírám si tady ten kus země, tady se rozloučím se svým vztahem, s ní, konečně ji nechám odejít. Nebo si to místo vybralo mě, kdo ví.

Svěřuju to zlomené srdce, ten svůj kámen, oceánu. Za svítání jsem se zabalil do spacáku a hodinu zíral na hladinu moře. Slunce svítilo jen v malé mezeře mezi hladinou a těžkými mraky nad ní.

Když na ni kdykoliv v budoucnu pomyslím, vždycky budu moct říct: přece jsem tě nechal tam na pobřeží, v Muxii, tam jsme se navždy rozloučili. Obzor je čistý.

Jaká byla šance, že narazím zrovna na tvé vystoupení a přečtu si tvou knihu? Nebo že potkám tu andělskou bytost z Francie? Že najdu kámen ve tvaru zlomeného srdce? A nakonec že na pobřeží natrefím na srdce vzhůru nohama?

Nevím a je mi to jedno. Stalo se to.

Chci ti teď poděkovat, že jsi se svým příběhem šla na veřejnost. To, co jsem právě vylíčil, je jen jeden příklad toho, jak může člověku pomoci – když se stane součástí příběhu někoho jiného. Mně to opravdu pomohlo. Já se nevyrovnával se sexuálním násilím, ale obyčejným, poklidným, byť emocionálně zničujícím rozchodem. Ale ta cesta, na kterou jste se s Tomem vydali, inspiruje právě proto, že má obrovský přesah.

S díky

Jirka

PS: Mimochodem, po cestě jsem sebral kámen pro každou ženu, které jsem ve vztahu ublížil a kterou po návratu domů zkusím poprosit o odpuštění. A taky jí nabídnout, že ten kámen můžeme někde už navždy nechat společně, jako ten tvůj a Tomův zůstal v Jihoafrické republice…