Thordis Elva: I Evropanek se dotkne, že v čele Ameriky bude násilník. Jsme světlo, které zažehne revoluci

Praha je za soumraku krásná, ale musím se přiznat, že ještě raději mám soumrak patriarchátu, jestli mi rozumíte.

Jmenuji se Þórdís Elva Þorvaldsdóttir, a jako by to nestačilo, znamená to Bohyně hromu, Říční víla, dcera Ochráněného. Abych odpověděla na nejčastější otázky, které ohledně svého jména dostávám, pak ne, nemám vlastní goth metalovou kapelu, ale možná bych se přidala k vaší tlupě v Dračím doupěti – jestli jste dobří.

Když jsem byla malá, připadalo mi jméno Bohyně hromu trochu chabé, protože opravdovou sílu má blesk, s bleskem přichází světlo, hrom je jen rámus. Ale časem jsem se smířila s tím, že je možná mým osudem prolomit ticho. Protože v tichu se daří násilí.

Jsem tady, protože jsem proslulá tím nejhorším, co se mi kdy stalo, což je velmi zvláštní identita, a proto jsem se snažila proměnit ji v něco konstruktivního, možná i léčivého. Vyústilo to v tuto knihu – a Česká republika je čtrnáctou zemí, v níž vychází. Když se mě někdo ptá, o čem ve zkratce je, říkám: Pojednává o tom, proč by tolik žen v lese raději potkalo medvěda než muže.

Delší odpověď zní: Líčím v ní, jak jsem byla v šestnácti letech sexuálně napadena, po devíti letech jsem se svému pachateli postavila, dalších osm let si s ním psala a ve dvaatřiceti letech, přesně polovinu života po té osudné noci, jsem se rozhodla letět přes půl světa, abych se s ním setkala. Já vím, normální člověk by si prostě sehnal terapeuta a láhev vodky, že ano?

Ale já musela vědět proč. Musela jsem pochopit, proč muži jako můj pachatel a spoluautor Tom, kteří vyrostli ve stabilním prostředí, privilegií mají tolik, že se jimi přímo zalykají a zdědili svět, který byl vystavěn právě pro ně, dospějí k přesvědčení, že mají právo pošlapávat nejzákladnější lidská práva svých bližních. A to v takové míře, že vznikla největší pandemie, jakou kdo kdy viděl. Zapomeňte na covid. Násilí mužů na ženách ochromuje a zabíjí více žen na celém světě než války, malárie, rakovina a dopravní nehody dohromady. Chvíli o tom přemýšlejte.

Vím to, protože už dvacet let působím jako veřejně činná osoba v oblasti prevence násilí a snažím se prosadit systémové změny. Byly doby, kdy mě zvali, abych promluvila k mocným lidem, na konferencích pro globální lídry, a téměř vždy se jednalo výhradně o muže. Své ženy poslali k hotelovému bazénu a seděli strnule naproti sobě u stolů v konferenčních místnostech, neschopni překlenout kulturní rozdíly. Misogynie je skutečně globální fenomén, takže jejich manželky u bazénu se nakonec snadno dorozumí, přestože mají různé mateřské jazyky, věří v různé bohy a mají různou barvu pleti. Všechny se setkaly s dvojími standardy patriarchátu, všechny musely unikat nechtěné mužské pozornosti, všechny se bály chodit v noci domů, všechny mají těla, která každý měsíc krvácejí, a bylo jim řečeno, ať se s tím smíří, a většina z nich prošla porodem a kojila dítě, jehož celé přežití záviselo jen na nich. Mnohé z nich musely obětovat své sny a touhy, protože jsou ženy a někdo se musí postarat o děti a „ta večeře se sama neuvaří“. Ženy po celém světě zažívají globální systém útlaku, proto mají tolik společného. Takže pokud opravdu chcete mírové rozhovory, nechte muže sedět strnule u bazénu a tupě zírat jeden na druhého, protože neumí najít společnou řeč, zatímco ženy vyjednají příměří před obědem, protože „ten oběd se sám neuvaří“, jestli mi rozumíte.

Místo ženy je v revoluci, nemám pravdu, dámy?

A revoluci sakra potřebujeme. Pojďme ukázat, proč ji potřebujeme. Nyní vás požádám, abyste zvedly ruku, pokud jste někdy udělaly některou z následujících věcí, abyste se vyhnuly napadení.

Abych se vyhnula napadení:

snažila jsem se nebýt o samotě venku po setmění;

nenosila jsem oblečení, které by někdo jiný mohl označit za „odhalující“;

nevzala jsem si od někoho pití;

nepřijala jsem pozvání na rande nebo večírek;

nenalíčila jsem se tak, jak bych si přála;

neřekla jsem muži, aby mě nechal být, protože jsem se bála, jak zareaguje;

neměla jsem sluchátka v obou uších;

nezaparkovala jsem auto na tmavém místě;

šla jsem s klíči trčícími z pěsti nebo s pepřákem v tašce, předstírala jsem, že telefonuju, volila jsem jakékoli jiné bezpečnostní opatření, abych se vyhnula sexuálnímu napadení.

Pokud máte právě teď ruku ve vzduchu, nejste problémem vy. Jen děláte, co můžete, abyste se vyhnuly napadení.

Proto potřebujeme revoluci. Potřebujeme novou společenskou smlouvu o mužství. Vzhledem k tomu, že 98 % sexuálních útoků páchají muži, budu nyní mluvit k mužům jako skupině: jste to VY, kdo musí přijmout opatření a kdo se musí změnit. Jste to vy, kdo potřebuje být v kontaktu se svými pocity dřív, než začnete ubližovat sobě nebo někomu jinému, jste to vy, kdo se musí ozvat proti misogynním řečem a sexistickým vtipům svých kamarádů, zpochybňovat mužské představy založené na vyvyšování sebe sama na úkor ostatních, jste to vy, kdo musí být pro kluky vzorem, že plakat je bezpečné a zdravé, jste to vy, kdo musí zasáhnout, když jsou ženy obtěžovány na ulici nebo v nočních klubech, jste to vy, kdo se musí postavit proti násilné pornografii, protože vaše vlastní sexualita si zaslouží něco lepšího. Podporujte rovnost pohlaví, nejen rovnou mzdu, ale také rovné právo na život bez neustálého strachu z násilí. Potřebujeme mužnost, která se nemusí neustále nějak prokazovat a nevyvolává v chlapcích a mužích pocity nedostatečnosti. Takovou, která nezpůsobuje, že 70 % sebevražd na světě páchají muži.

Současná maskulinita nás doslova zabíjí, a to napříč genderovým spektrem. Všichni jsme jejími oběťmi – a všichni můžeme být součástí řešení. My všichni se můžeme podílet na vytváření, přijímání a podpoře nové maskulinity, kterou společnost tak zoufale potřebuje, namísto symbolického kastrování mužů a chlapců, kteří neodpovídají stereotypům. Je to na nás všech. Je také na nás všech, abychom rozbili mýtus o monstru, který nám říká, že lidé, kteří se dopouštějí znásilnění, jsou šílenci, zvířata a netvoři skrytí pod postelí, zatímco ve skutečnosti jsou to naši bratři, přátelé, šampioni, naši slavní herci, naši důvěryhodní politici. A nedopouštějí se sexuálních útoků PŘESTO, že jsou tím vším – dopouštějí se útoků A jsou tím vším.

Což mě přivádí k Dominiku Ferimu, bývalému českému politikovi, který si v současnosti odpykává trest za znásilnění – a k tomu, co má společného s mým násilníkem a v podstatě s každým dalším člověkem, který se kdy dopustil sexuálního útoku. Všichni mají jeden společný rys.

Feriho oběti vypověděly, že když je nutil k sexu, který nechtěly, argumentoval tím, že mu to dluží, protože s nimi mluvil, investoval čas do toho, aby je poznal, vytvořil iluzi, že je vlastně vnímá jako komplexní osobnosti, kterých si váží – a to ho v jeho představách opravňovalo k sexu. Takže když se jeho oběti snažily vymezit hranice, použil proti nim jejich společnou historii – což přesně udělal i Tom, můj pachatel. Vyjádřil stejný toxický nárok, podle kterého jsem mu byla dlužná, protože jsme spolu chodili. Jako by čas, který do vás muž investuje, znamenal, že má právo na vaše tělo, protože jeho touhy mají přednost před vašimi právy.

Muži s představou toxického nároku na ženské tělo se vyskytují všude. Můj rodný Island se již 15 let po sobě umisťuje na předních příčkách indexu rovnosti žen a mužů Světového ekonomického fóra, a přesto je 42 % islandských žen během svého života fyzicky nebo sexuálně napadeno mužem. To o zbytku světa vypovídá mnohé.

Když už mluvíme o zbytku světa: dnes je poslední den před přelomovými volbami, které rozhodnou o tom, zda se usvědčený násilník a zločinec Donald Trump znovu dostane do nejvyššího úřadu v největší demokracii západního světa. A my jako Evropanky bychom byly strašně naivní, kdybychom si myslely, že se nás to nedotkne. Protože víte co? Moje máma a babička vyrostly v době, kdy bylo za pěkného počasí normální být nahoře bez, a to pro lidi všech pohlaví, kteří si chtěli užít vzácných paprsků slunce na kůži. Dnes ale moje dcery žijí pod tlakem importovaného amerického morálního kodexu, který se na naše břehy vyplavil s příchodem sociálních médií. Vymysleli a uzákonili ho američtí muži, kteří cenzurují naše bradavky a kolonizují naše těla, a jestli si myslíte, že úplný zákaz potratů, jaký v USA plánuje Trump, se nás ostatních nedotkne, pak jste nedávaly pozor. Protože mezi námi není žádná dělící čára. Nakonec je celé lidstvo společenství tvorů, kteří jsou jeden na druhém závislí, složení ze stejného hvězdného prachu, stejných nadějí a horkých slz. Jak kdysi řekl básník Rúmí: „Proč se snažit otevřít dveře mezi námi, když celá zeď je iluze?“

Možná se však bojíme skutečně přijmout, že jsme jeden celek, protože by to znamenalo, že neexistuje „my a oni“. Znamenalo by to, že jsme i naše americké sestry v Texasu, kde Nejvyšší soud právě rozhodl, že raději nechají ženu zemřít a nazvou to rozhodnutí „pro-life‟. Znamenalo by to, že lidská bolest je všude stejná a že neexistuje nic jako „cizí děti“, když na stany v Gaze padají bomby. Znamenalo by to, že ty jsi já a já jsem ty a já jsem také moje sestry v Afghánistánu, jejichž hlasy jsou nyní považovány za neslušné a je zakázáno, aby zazněly na veřejných místech. Jako by bylo možné zákonem vyřadit ženu z existence. Já jsem moje sestry v pornoprůmyslu, které jsou brutálně týrány ve jménu něčí rozkoše. Jsem také své pramatky, které byly uneseny z Irska na Island a znásilněny, aby pak rodily mé pradědečky. Jsem všichni odvážní lidé v této místnosti, kteří sem dnes přišli, protože víte, protože věříte, že můžeme být lepší. Že si zasloužíme něco lepšího.

Jak to tedy uděláme?

Chci oslovit přihlížející v této místnosti, ty z vás, kteří se sexuálního útoku nedopustili ani ho nezažili, a říct vám, že statisticky je dáno, že znáte jak nějakého pachatele, tak přeživší. A statisticky je pravděpodobné, že přeživší mezi vašimi přáteli zažili více než jeden sexuální útok, protože pokud jste se jednou stali obětí, výzkumy ukazují, že pravděpodobnost, že se to stane znovu, stoupá o 700 %. Sedm set procent! Predátoři umí umí vystopovat zraněnou kořist. Přiblížím vám to třeba takhle:

Řeknete kamarádovi, že jste měli třikrát autonehodu, a on si tajně myslí, že jste tedy špatný řidič, dokud neupřesníte, že jste byli ve všech třech případech spolujezdec, takže to o vás nic nevypovídá. Pak vám kamarádka řekne, že byla třikrát sexuálně napadena, a vy si tajně myslíte, že je tedy asi trochu coura, která dělá špatná rozhodnutí. Ale já vám říkám, že byla ve všech třech případech spolujezdkyně, protože bez ohledu na naše předsudky a pocity je při znásilnění pachatel vždycky tím, kdo sedí za volantem.

Často se mě ptají, jestli mi k uzdravení pomohlo, že mi Tom, můj pachatel, řekl, že mi věří a že to, co udělal, nebyla moje vina. Moje odpověď zní ano. ANO. Ale víte co? Nepotřebujeme, aby takové věci říkali pachatelé. Může to říct každý z nás. Každý z nás může být osobou, která přispěje k takovému uzdravení. Každý z nás v této místnosti může být tím, kdo řekne přeživší: Věřím ti, nezasloužila sis to. Nebyla to tvoje vina.

Anne Lamott jednou řekla:

„Majáky neběhají po celém ostrově a nehledají lodě, které by zachránily; jen tam stojí a svítí.“

Staňme se tedy světlem. Pečujme o prostor, ve kterém se všichni můžeme uzdravovat.

Vím, že je to jen symbolické gesto, ale já teď rozsvítím baterku na svém telefonu a vyzývám vás všechny, kteří věříte, že lepší svět je možný, abyste se ke mně připojili.

A než to uděláte, budu opět citovat Rúmího, který kdysi řekl: „Nepokoušejte se hledat světlo. Staňte se světlem a hledání skončí.“

Nyní pozvedněte své světlo.

Protože jste to vy.

Protože nikoho jiného nemáme.

Protože my sami jsme svými zachránci.

Protože my jsme světlo.

Řekněte to se mnou: My jsme světlo.

Ég er ljósið

Rozhlédněte se kolem sebe. Žádám vás o to jako žena, která strávila mnoho let v temnotě způsobené činem jednoho muže. Jeden muž dokázal vytvořit tolik temnoty, ale podívejte se kolem sebe na všechno to světlo. To můžeme společně vytvořit my – pokud se k tomu odhodláme.

Děkuji.