Kdo z rodičů má doma dítě zhruba od deseti do čtrnácti let, ten to nejspíš dobře zná: každou volnou chvíli tráví s mobilem přilepeným na ruce. Je potřeba se bát, že se nám před očima rozjíždí něco, co nedokážeme zastavit? Opravdu „závislá“ jsou podle odborníků zhruba tři procenta dospívajících, problémových uživatelů je ale až pětina.
„Hádáme se jenom kvůli mobilu, pořád tam sjíždí nějaká blbá videa a nás úplně ignoruje.“ „Nejradši by jen ležel v posteli a hrál hry.“ „Už aby začala škola, teď je pořád jen na mobilu.“ To jsou autentické věty, které jsem za první týdny prázdnin posbírala od rodičů pubertálních a prepubertálních dětí. Věk zhruba mezi jedenácti a čtrnácti lety je v mnoha ohledech kritický: děti se vymezují vůči svým rodičům, zároveň už nechtějí trávit celé léto u babičky nebo na příměstských táborech a na legální brigádu jsou ještě příliš mladí. Psychologové sice říkají, že neorganizovaný čas, kdy lze zažít nefalšovanou nudu, je pro jejich vývoj důležitý, jenže – dnešní děti se nudit nemusejí, protože přece mají mobily a jakékoliv aplikace rodičovské kontroly se už dávno naučily obcházet.
„Do jisté míry to tak vždycky bylo,“ říká Michaela Slussareff, autorka knihy Hry, sítě, porno, která se vlivem elektronických zařízení na dětský vývoj dlouhodobě zabývá. „Když jsme my byli malí, byli jsme schopní trávit hodiny tím, že jsme sledovali z videokazet ty samé filmy pořád dokola a to také nebyla žádná sofistikovaná zábava. Jenže je fakt, že zábava dnešních dětí má návykový design a v tom je její odlišnost a potenciální nebezpečí.“
Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!