Psychické potíže má v těhotentství téměř každá pátá žena, bojí se o tom ale mluvit. Kde hledat pomoc?

„Zažívala jsem velké problémy a stresy v práci a lékařka mi jasně řekla, že si musím vybrat mezi prací a dítětem, protože takto nedám dítěti šanci se v pořádku vyvíjet. Ze dne na den jsem tak přišla o životní náplň, protože jsem si sice samozřejmě vybrala dítě, ale přišla o milovanou práci a skvělý kolektiv, byla jsem zavřená doma. Začala jsem se cítit ‚ničemně‘, začalo mi být zle a několik měsíců jsem proležela a prozvracela. Nebyla jsem schopná ani sedět, natož třeba jíst.“ Tato zkušenost osmatřicetileté Petry bohužel není výjimečná. Žen, které v souvislosti s těhotenstvím měly potíže s duševním zdravím, není málo.

Tým Národního ústavu pro duševní zdraví vedený psychiatrem Antonínem Šebelou se na duševní zdraví žen v prenatálním období (tj. období těhotenství a první rok dítěte) zaměřil a pracuje na vzniku systémového řešení, které u žen dokáže včas odhalit duševní problémy, poskytnout jim pomoc a zároveň i edukovat. Nejen tuto ohroženou cílovou skupinu, ale i společnost. A tím destigmatizovat skutečnost, že ne pro každou ženu je toto období tím nejkrásnějším v životě.

Nesmírně těžké prožívání těhotenství přitom může – ale také nemusí – souviset s konkrétními podmínkami. O chmurné vzpomínky se s námi podělila Míša (32 let): „Projevovalo se to chutí umřít, zabít se a nebýt. Asi to bylo hodně způsobené tím, že jsem věděla, s kým to dítě čekám a že budu sama na všechno. Původně jsem chtěla jít na potrat, ale nešla jsem a ve chvíli, kdy už bylo pozdě na něj jít, byly ty stavy ještě horší.“ Paradoxně díky nehodě, při které se bála, že došlo k samovolnému potratu, nejhorší pochybnosti ustoupily: „Překvapivě mi to pomohlo, že jsem si ujasnila, jestli to dítě chci. Narozením malého se to zlepšilo na hodně dlouho. Jestli jsem někdy byla šťastná, bylo to určitě, když jsem měla mimino. Z pochopitelných důvodu už nikdy další těhotenství neplánuju, ale přežila jsem to,“ vzpomíná Míša.

Předurčenost k roli matky? Ne každá žena to tak cítí

Jeden z nejčastějších stereotypů, se kterými se ženy už od útlého věku setkávají, je jejich předurčenost k roli matky, která by je měla naplňovat a těšit. Přiznat, že se jako nastávající maminka nevznášíte na obláčku a váš život nehraje barvami duhy, se stále ještě neshledává s pochopením. Vždyť čekáte dítě, takové požehnání… Ano, to zcela jistě. Ale také vás bolí kdejaká část těla, špatně spíte, trpíte únavou, máte obavy, jaká budete máma a jak to bude dál s vaším životem, s prací, s partnerským vztahem apod.

Psycholog Adam Táborský říká, že se jedná o společenské klišé, kdy úloha ženy je stále definována tak, že má přivést na svět potomky… Ale co když ne každá žena vnímá těhotenství jako zázračné? „Pokud to žena cítí jinak, může se pak leknout reality a to může přejít až do psychických problémů. Jenže o těch se bojí mluvit, aby nebyly označeny za špatné a nevděčné matky,“ vysvětluje Táborský.