Třetina dospívajících se ve vztazích setkává s násilím, říká psycholožka. Kdy zpozornět?

Nedávno jste přednášela v Praze učitelům na téma násilí v blízkých vztazích. Co si můžeme představit pod pojmem „násilí“? Pro někoho to bude rána pěstí, pro někoho i ošklivá nadávka nebo křik…

Na tuto otázku byste od lidí dostala v Norsku i v Česku různé odpovědi, protože pořád mnoho lidí nemá tušení o tom, co násilí je a jak se dá zastavit. Násilí můžeme definovat jako čin namířený proti druhému člověku, který mu má ublížit, způsobit bolest, zastrašit ho nebo ponížit, aby jednal proti své vůli, respektive aby nejednal podle vůle své. A za násilí nese odpovědnost vždy ten, kdo se ho dopouští. Blízké vztahy jsou vztahy mezi partnery, mezi rodiči a dětmi, obecně v rámci rodiny. Násilí v těchto vztazích někdy nazýváme „domácí násilí“. Násilí může být fyzické, psychické, sexualizované, materiální… S dospívajícími je například důležité mluvit o tom, že se násilí často odehrává i na digitálních platformách, s tím má mnoho z nich osobní zkušenosti.

Jak je možné, že lidé nevědí, co všechno můžeme jako násilí označit? A jak velký průšvih je, když to nevědí dospívající?

Představy mladistvých o násilí jsou hlavně formovány tím, co zažili v rodině, a tím, jak se o násilí mluví ve společnosti. Může přijít padesátiletý klient, který vypráví o tom, že zavíral svou sestru ve sklepě a večer ji v pokoji osahával, jeho otec fyzicky napadal matku a ta křičela na děti, že se neměly narodit. Nic z toho ale on nevnímá jako násilí, protože to považoval za normální. Mnohé děti, které takto vyrůstají, mají navíc i pocity viny a osamělosti a často nám například říkají, že si za to, že je táta bil, mohly samy. Mladiství se také častěji svěří svým vrstevníkům. Představte si, že máte dceru, kterou její kluk začne omezovat a vyhrožovat jí sebevraždou. Jestli se někomu svěří, bude to s největší pravděpodobností její kamarádka. A ta by měla vědět, že tohle je násilí a že je potřeba s tím něco dělat.