Slovo jako vulva by mělo být normální, tvrdí autorky knihy o lidské intimitě. Cílí primárně na rodiče
Mluvit s dětmi o intimitě a tělesnosti až s nástupem puberty je pozdě, myslí si metodičky a autorky knihy Děti to chtěj vědět taky Dagmar Krišová a Marcela Poláčková. Jejich kniha, kterou před pár dny vydala organizace Konsent, rodičům radí, jak tato témata otevřít beze studu a s respektem. „V současné době je to spíš tak, že rodina doufá, že se to děti dozvědí ve škole, a ve škole zase vyučující doufají, že se to děti dozvědí doma,“ říkají v rozhovoru pro Heroine.cz. Nejde jen o navlékání ochrany na okurky, ale hlavně o respektující vztahy. Kapitoly pokrývají velké spektrum témat od vztahu k vlastnímu tělu přes první lásky a rozchody až po kybernásilí.
Vaše kniha pomáhá rodičům s tím, jak pojmout sexuální výchovu jejich dětí. Původně jsem si myslela, že knihy o sexuální výchově budu potřebovat, až moje děti půjdou do puberty. Jenže při čtení vaší knížky mi došlo, že je třeba začít mnohem dřív, protože nejde zdaleka jen o sex, ale i o vzájemné vztahy, o vztah k vlastnímu tělu či o respekt k druhým. Tedy o věci, které patří k výchově od začátku. Kdy tedy doporučujete rodičům, aby poprvé otevřeli vaši knížku?
Marcela Poláčková: Kdykoliv, když budou mít pocit, že si potřebují něco srovnat.
Dagmar Krišová: Panuje představa, že sexuální výchova je jen o sexu. Pak je jasné, že se o tom rodiče začnou s dětmi bavit až v době, když dětem táhne na patnáctý rok, kdy můžou mít legálně sex. Naše kniha ukazuje, že sexuální výchova není jenom o sexu, ale že je to opravdu komplexní problematika, která je inherentně spojená s naším životem. V knize ukazujeme i to, jak sexuální vývoj dětí probíhá, že to děti zajímá odmala a objevují tím samy sebe, svoje těla, vztahy i emoce. Děti se nás dřív nebo později na věci spojené se sexem zeptají a je dobré být jako rodič v tu chvíli připravený. Navíc pokud s dětmi začneme o sexu a vztazích mluvit dřív, připravujeme si tím půdu pro pozdější rozhovory v pubertě. Začínat o tom mluvit až s dospívajícími dětmi bývá totiž náročnější.
Publikace Děti to chtěj vědět taky obsahuje řadu témat rozdělených podle věku dětí a toho, jak se vyvíjejí, počínaje vztahem dětí ke svému tělu přes první menstruaci a sex až po problém sexuální identity, kyberšikany či sexuálního násilí. V každé kapitole najdou čtenáři také modelové příklady, jak téma s dětmi otevřít, nebo konkrétní příběhy, které se ke každému tématu vážou. Jak jste se k příběhům, které čtenářům asi nejvíc utkví v paměti, dostaly?
Dagmar: Ty příběhy vycházejí ze zkušeností lidí, kteří je s námi sdíleli prostřednictvím anonymního dotazníku, který jsme zveřejnily na sociálních sítích Konsentu. Sešlo se nám několik stovek reakcí. Je pravda, že sledující Konsentu jsou už o téhle problematice nějakým způsobem poučeni. To nicméně může být i výhoda, protože řadu věcí jsou schopni reflektovat a uvědomují si, co bylo dobré nebo nevyhovující na jejich sexuální výchově, když sami dospívali. Hledaly jsme pozitivní i negativní příklady. Ptaly jsme se například, co jim chybělo v dospívání nebo čeho se bojí, když by to téma chtěli komunikovat s dětmi.
Nové číslo:
Šťastné a veselé v posteli! Lidé s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex.
Chci to víc než on. Co když je tím, kdo chce mnohem více sexu, žena?
Máte rádi áčko? Chtějí ženy ve skutečnosti anální sex?
„Bylo to, jako šlápnout na minu“ Pavlína dala průchod své touze po sexu a potěšení bez závazků.
Speciální číslo Heroine věnované sexu
Marcela: Dalším zdrojem příběhů jsou lidi kolem nás – o knize jsme se intenzivně bavily se svými přáteli a známými, kteří s námi sdíleli své zkušenosti. Lidé o těchto tématech totiž obecně chtějí mluvit. Stačí jim dát příležitost. Za těch pět let, co spolupracuji s Konsentem, jsem si všimla, že jakmile lidé v mém okolí zjistí, čím se profesně zabývám, cítí se bezpečně na to, aby se se mnou o sexu a tématech s ním spjatých otevřeně bavili. A tak téměř všechny mé konverzace poslední léta končí dříve nebo později u sexu, vztahů a sexuality.
Rodiče mívají obavy, že s nimi děti nebudou chtít o sexu mluvit. Vím, že se to může stát, zvlášť v určitém věku, ale naše zkušenost z workshopů na školách říká, že jakmile dospívající zjistí, že jsme jim nepřišli nic zakazovat, nebo je strašit, ale otevřeně se s nimi o sexu bavit, převládá v nich vděk za to, že s tímhle tématem konečně někdo přichází.
Frustrace ze špatné výchovy? Hlavně žádné výčitky
V knize zdůrazňujete důležitou věc, totiž že mnohé dětem předáme tím, jak se sami chováme, a nejen skrze informace, které jim sdělujeme. Proto je dobré začít u sebe. Při čtení vaší knihy si toho člověk totiž dost ujasní i sám o sobě, protože ukazuje, jak uvažovat a mluvit o vztazích, aby byly respektující k ostatním, případně jaké stereotypy v sobě stále nosíme. Psaly jste ji primárně pro rodiče, nebo i pro učitele sexuální výchovy?
Marcela: Naše kniha je primárně určená rodičům a pečujícím osobám, ale od počátku bylo naším záměrem, aby byla užitečná pro kohokoliv, kdo má s dětmi nějaký kontakt, ať už jsou to vyučující, nebo další lidi z širší rodiny, kteří chtějí být připraveni na zvídavé dětské otázky. Věřím ale, že ta kniha může být velmi užitečná, i když žádné děti nemáme ani s nimi nepřicházíme do kontaktu. Může být jenom pro nás, protože není jen o výchově, ale celkově o našich hodnotách, vztahu k sexu, o vztazích k ostatním i k sobě samým a je nabitá informacemi, které mnohým dospělým chybějí, právě proto, že jim je nikdo během dospívání nepředal.
Podívejte se na fotografie ze křtu knihy Děti to chtěj vědět taky a nového čísla časopisu Heroine:
Kniha Děti to chtěj vědět taky se křtila 30. 11. 2022 v pražském klubu Swim, kde se oslavilo i vydání nového čísla časopisu Heroine s Johannou Nejedlovou na obálce. Kmotrem byl šéfredaktor Respektu Erik Tabery a kmotrou knižní influencerka Lucie Zelinková, večerem provázel Petr Bittner. Foto: Jakub Hrab
Být rodičem je náročné a ve snaze být dokonalým rodičem se může při čtení podobných knih dostavit frustrace, že jsme něco třeba ve výchově svých dětí podcenili nebo opomněli. Co radíte v takových chvílích?
Marcela: Hned v úvodu knihy zdůrazňujeme, že nejde o manuál, podle kterého mají rodiče postupovat, ale spíše o zdroj inspirace, jak o věcech spojených se sexem uvažovat a mluvit o nich s dětmi. Na rodiče jsou dnes kladeny velké nároky, mají toho hodně a není možné vždy reagovat dokonale. Úlevu ale může přinést vědomí, že děti se obecně na věci, které je zajímají, ptají opakovaně, takže když jako rodič třeba nezareaguji někdy úplně tak, jak bych si přála, můžu se k tomu kdykoliv vrátit a svou odpověď změnit.
Dagmar: Při čtení naší knihy se může stát, že si rodič uvědomí, že zpětně něco ve výchově udělal jinak, než by si přál. Hlavně bychom nechtěly, aby rodiče měli kvůli tomu nějaké výčitky. Jako rodiče máme tu cennou výhodu, že máme s dítětem kontinuální kontakt a vztah, a tím pádem to není tak svazující a naše výchova nemusí být dokonalá. Když si rodiče uvědomí třeba i na základě naší knihy, že některé věci chtějí dělat jinak, je tu vždy prostor se z toho ponaučit.
Překvapilo mě, že doporučujete v knize rodičům nenazývat pohlavní orgány při rozhovoru s dětmi zdrobněle, ale mluvit o nich jako o „penisu“ a „vulvě“. Přitom děti si často rády svět kolem sebe zdůvěrňují a vše pojmenovávají po svém. Proč je tak důležité to nazývat neutrálně?
Marcela: Význam a emoční náboj slovům dodáváme my dospělí, děti ho od nás převezmou, když se učí slova používat. Tím, jak o věcech mluvíme, ukazujeme dětem, zda z těch slov a celého tématu mají děti cítit stud, nebo radost. Když dokážeme bez negativních emocí pojmenovat naše orgány, tak se to naučí používat i děti, stejně jako se naučily používat slovo rameno a koleno.
Nicméně pokud nám tato slova nesedí, nemusíme je používat a určitě bychom se do jejich používání neměli nutit. Dítě vycítí, že se při tom stydíme, že nám ta slova vadí, a tu negativní emoci si pak může spojovat s danou částí těla, nejen s názvem jako takovým. Klidně používejte názvy, které se vám říkají dobře. Je ale důležité, aby zároveň děti věděly, že pindík je správně penis. Správná pojmenování jednotlivých částí těla umožňují o dané části těla mluvit – například ve chvíli, kdy děti pociťují na genitáliích nějaký diskomfort a potřebují ho umět dobře popsat, aby se jim dostalo adekvátní zdravotní pomoci.
Dagmar: Jde o zvyk. My ta slova vulva a penis v rámci školení říkáme tolikrát, že už jsou pro nás úplně normální. Když něco nechci říct, tak to o něčem také vypovídá, třeba o tom, že pociťuji stud. I o tom je mimo jiné naše knížka, protože nás vede k tomu, abychom se naučili přemýšlet nad tím, co s námi určitá slova dělají, proč v nás vyvolávají ty a ty pocity. Navíc děti rostou a ze zdrobnělin jednou vyrostou a jak o tom pak budou schopny mluvit? Je třeba ze slov sejmout tíhu emocí, které na ně nanášíme, protože je stále řada lidí, kteří se za své orgány stydí, což může být dáno mimo jiné i tím, že je nedokážou pojmenovat.
Kniha Děti to chtěj vědět taky obsahuje řadu konkrétních příběhů i modelových rozhovorů, jak s dětmi téma sexu otevřít. Přesto je primárně cílena na rodiče, není určena dětem ani ke společnému čtení. Sama mám zkušenost, že určitá témata se s dětmi snáze otevírají skrze emoce z četby. Doporučily byste nějaké knihy o sexu, které jsou pro děti nebo bychom je mohli číst s dětmi?
Dagmar: Nedávno třeba vyšla kniha Sex je vtipný slovo, která sexuální výchovu pojímá stejně komplexně jako naše kniha. Je zpracovaná formou komiksu a je určená k tomu, aby si ji četli rodiče s dětmi. Věkově je pro děti od sedmi do deseti let. Z knih pro menší děti mě zaujala kniha Jak se dělají děti, která je primárně o tom, jak přicházejí děti na svět, ale pojednává i o lásce, adopci nebo stejnopohlavních párech. Pro děti v pubertě rádi doporučujeme knihu Sex a láska ve skutečném životě.
Celkově doporučuji podívat se do brožury Děti to chtěj vědět taky, která je zdarma ke stažení na webu Konsentu. Kromě obecných principů, jak s dětmi mluvit o sexualitě a vztazích, tam jsou i tipy na weby či knihy pro děti a dospívající. Kniha a brožura se tak doplňují, podobně jako knihu doplňuje workshop pro rodiče, který nabízí praktický nácvik i prostor pro sdílení zkušeností s druhými.
Sexuální výchova není o rozmnožovací soustavě v rámci biologie
Podobně progresivních věcí je nyní více i na poli audiovize. Nedávno vzniklé podcasty Sádlo a Hrana u nás otevřely téma bodyshamingu, webový seriál České televize Pět let zase téma konsentu v sexu. Vnímáte, že je v poslední době společnost otevřenější k těmto tématům i ve veřejné debatě?
Dagmar: Podle mě žijeme ve fascinující době, kdy opravdu dochází k nějakému zlomu. Jen letos u nás vyšlo snad deset různých knížek o vztazích, ve veřejném prostoru se otevírají dosud uzavřená témata, k čemuž dopomáhají i média. Konsent například nedávno spolupracoval na podcastu Radia Wave Hranice násilí, který poukazuje na problém sexuálního násilí a potřeby souhlasu ve vztazích a v sexu. Myslím si, že díky tomu může docházet i k nějakému generačnímu názorovému střetu, protože se celkově mění kultura a vzorce vztahů a lidé z toho můžou cítit zmatek. Proto občas slýcháme otázky typu: Můžu ještě dneska s ženami flirtovat, aby to někdo nepovažoval hned za sexuální obtěžování? O konsentu ve vztazích se mluví dnes mnohem víc než dřív. Současně napříč všemi generacemi najdeme lidi, kteří jsou k tématům otevřenější než jiní.
Marcela: Souhlasím, a proto bych chtěla pozornost zaměřit spíše na to, co lidi napříč generacemi spojuje. V Konsentu jsme nedávno spustili kampaň s názvem Generace K, která má za cíl spojit lidi ne podle roku narození, ale podle toho, jaké vyznávají hodnoty, zda je spojuje respekt. To je něco, co lidé sdílejí napříč generacemi a v čem můžeme najít společnou řeč i v rámci případných názorových střetů. Tato témata tu vždy byla přítomná a například téma sexuálního obtěžování a násilí bylo vždycky problém, mění se však to, že se o tom konečně dá více otevřeně mluvit. Mám zkušenost s tím, že za to jsou lidé rádi napříč generacemi. Ostatně jako příklad toho, že se situace pomalu u nás v tomto směru zlepšuje, bych zmínila poptávku po našich workshopech prevence sexuálního násilí, které v rámci Konsentu děláme pro školy. Když jsme s tím před pěti lety začali, bylo poměrně těžké se na školy dostat, ale dnes nezvládáme poptávku od škol pokrýt. Myslím, že to značí, že si školy uvědomují, že je to důležité téma, a že ho chtějí otevírat. Stává se nám dokonce, že nám ze školy píšou, že si o workshop řekli samotní studující.
Mluvíme o vašich workshopech prevence sexuálního násilí a o tom, jak by tato témata s dětmi měli otevírat rodiče. Ale co škola? Jak vlastně dnes vypadá sexuální výchova na školách?
Marcela: Na začátku našeho workshopu na školách se ptáme dospívajících, jestli už nějakou sexuální výchovu měli. A velmi často se dozvídáme, že ne. Maximálně se třeba dozvěděli něco o rozmnožovací soustavě v biologii. Naše workshopy, které školám nabízíme, se snaží bořit různé mýty o sexu a netýkají se jen sexuálního násilí a souhlasu ve vztazích, ale tahle dvě témata jsou pro nás stěžejní. Je skvělé, když si nás škola pozve udělat workshop, ale tím by sexuální výchova končit neměla. Ukazuje se například, že vyučujícím chybí k sexuální výchově podklady. V Konsentu jsme proto v rámci projektu Žádná tabu před tabulí vypracovaly osm metodik sexuální výchovy pro vyučující, které jsou zdarma ke stažení na našem webu.
Dagmar: Praxe sexuální výchovy na školách je opravdu hodně různá, školy mají velkou svobodu v tom, jak k ní přistoupí. Díky projektu Žádná tabu před tabulí jsem se ale setkala s desítkami vyučujících, kteří chtějí sexuální výchovu učit kvalitně. Na školení si k nám chodí pro inspiraci učitelky a učitelé, kteří s tématem teprve začínají, ale i tací, co učí sexuální výchovu už desítky let a chtějí být stále aktuální. Setkání s vyučujícími, kteří chodí na naše školení, mi vždycky dodá energii a naději.
Marcela: Ideální by bylo, kdyby sexuální výchova ve škole doplňovala tu v rodině. V současné době je to spíš tak, že rodina doufá, že se to děti dozvědí ve škole, a ve škole zase vyučující doufají, že se to děti dozvědí doma. A to se snažíme změnit. Sexuální výchova totiž nemusí být strašákem ani pro rodiče, ani pro vyučující a může být příjemným způsobem, jak s dětmi prohlubovat vztahy.
O autorkách:
Dagmar Krišová působí v Konsentu jako metodička a lektorka. Spoluvytvářela úplně první workshop prevence sexuálního násilí, s nímž Konsent pět let úspěšně objíždí základní a střední školy. V současné době se věnuje primárně podpoře vyučujících, kteří učí sexuální výchovu. Školí a připravuje podrobné metodiky, které kladou důraz na respekt a komunikaci ve vztazích. Dále působí na Katedře sociální pedagogiky v Brně, kde učí o genderu a sexualitě ve vzdělávání. Píše disertaci o LGBTQ+ inkluzivní sexuální výchově.
Marcela Poláčková působí v Konsentu jako metodička a pět let lektoruje workshopy prevence sexuálního násilí na základních a středních školách. Spoluvytvářela workshop pro rodiče a další pečující o tom, jak uchopit sexuální výchovu odmalička. Vystudovala psychologii. Věnovala se výzkumu sekundární viktimizace žen, které nahlásily znásilnění na Policii ČR. Podílela se na školení policie zaměřeného na podporu citlivého přístupu k lidem se zkušeností se sexuálním a genderově podmíněným násilím.
