Co chtějí muži vidět v zrcadle? Co jsou ochotni udělat pro to, aby dosáhli vzhledu, po kterém touží? Jakému tlaku čelí a jaké poznámky o jejich těle je zraňují? Dokumentarista Lukáš Houdek o tom natočil podcast Hrana. A pro Heroine.cz píše, jak moc je přijetí vlastního těla osobní téma i pro něj samotného.
Své tělo řeším dlouhodobě. Neměl jsem ho nikdy moc rád. Po opakovaném setkání se sexuálním násilím jsem musel svůj vztah k tělu, které si kdosi vzal proti mé vůli, přetransformovat a naučit se neošívat, když mi někdo sáhne na ramena. Později se k tomu přidal pocit nedostatečnosti, když mi kluk, se kterým jsem randil, v legraci řekl, ať se o své špeky na břiše dobře starám. Do té chvíle mě vůbec nenapadlo, že bych své tvary nějak řešit měl. Ale od té doby na svém břiše vidím samé špeky. Už víc než patnáct let.
Mám období, kdy to řeším míň a období, kdy to řeším hodně. Obecně se nerad odhaluju. Znovu se učím nosit kraťasy, často se necítím dobře bez svetru, když mi jsou vidět paže. Chodit v létě bez trička je pro mě nepříjemné, proto se často ve společnosti lidí radši pařím. S přibývajícím věkem a zpomalujícím se metabolismem je to pro mě čím dál větší téma.
Když jsem to téma u stolu nadnesl já, přišla často reakce i od dalších spolustolovníků. Nešlo si však nevšimnout, že o tom mluví tišším hlasem, často s poznámkou, že to ještě nikomu neřekli.
Skoro nejím sladké a někdy si až úzkostně hlídám, co sním. V obchodě pozorně čtu kalorické hodnoty potravin, které si kupuju. Dostávám se někdy až do komických stresových situacích, třeba když jsem u rodičů a matka mi slavnostně na květovaném talířku přinese dvě koblihy k snídani. A já nevím, co mám říct, abych je jíst nemusel. I když na ně mám chuť.
Poprvé jsem se o tom veřejně zmínil asi před dvěma lety ve facebookové diskuzi pod článkem od Matouše Hrdiny pro Heroine. Následně mě oslovila Bára Šichanová z Rádia Wave, abych jí o tom neřekl víc v podcastu Šeptem. To bylo vůbec poprvé, kdy jsem o komplikovaném vztahu ke svému tělu otevřeně hovořil. Od té doby o tom občas mluvím s přáteli, zejména v kontextu odmítání jídla na návštěvách.
„Až teď mi dochází, do jak velkého tabu jsem hrábla,“ říká Ridina Ahmedová, zpěvačka a také autorka podcastu „Sádlo“, který připravila pro Radio Wave. Série rozhovorů o tlaku na ženský vzhled je velkým krokem na cestě k přijetí vlastního těla – nejen pro posluchače, ale i pro ni samotnou.
Lidi pobuřuje, když si holka s nadváhou dovolí vystoupit na světlo, říká Ridina Ahmedová
A právě od té doby si všímám, že nejsem mezi muži rozhodně sám, kdo své tělo řeší. Když jsem totiž to téma u stolu nadnesl já, přišla často reakce i od dalších spolustolovníků. Nešlo si však nevšimnout, že o tom mluví tišším hlasem, často s poznámkou, že to ještě nikomu neřekli. A tehdy mě napadlo, že bych mohl dát dohromady seriál, kde budu s muži o jejich vztahu k tělu mluvit.
Kolem Vánoc u mě byl kamarád. Stáli jsme u kuchyňské linky, já jsem krájel upečený štrůdl a řekl jsem, že rád peču, ale nerad to jím. Ne, že bych neměl chuť, ale kvůli kaloriím. A z něj vypadlo, že to řeší taky. A že když je nejhůř, tak to prostě vyzvrací. Spadla mi čelist. Něco takového by mě nikdy nenapadlo. Vždycky jsem si totiž myslel, že tohle se týká holek, případně mladých kluků. Michalovi je pětačtyřicet. A byl taky první člověk, se kterým jsem o vztahu k tělu točil, svůj příběh odvypráví ve čtvrtém dílu podcastové série Hrana.
Průběžně jsem si začal u lidí všímat také náznaků na sociálních sítí. Narážky na jídlo, v souvislosti s lockdownem, obavy o nabytí špeků. To byl pro mě klíč k oslovení několika lidí, které sice na sítích sleduju, blíž se ale neznáme. Oslovil jsem například Čestmíra Strakatého, protagonistu prvního dílu, který je populárním moderátorem videorozhovorů pod názvem Prostor X. Z jeho příspěvků ve stories mi došlo, že problém se svým tělem mít bude paradoxně i on, kterého mé okolí vnímá jako sexsymbol. Čestmír mě k mému překvapení nevyhodil, naopak se mnou mluvil velmi otevřeně.
Nevyhodil mě ani herec Daniel Krejčík, model Šimon Kotyk nebo kuchař a návrhář Pavel Berky. Krom známých osobností však v podcastu vystupují lidé veřejnosti neznámí, kteří však řeší obdobné problémy jako ti, které vídáme na televizních obrazovkách. Jsme v tom všichni společně.
Sehnat muže, kteří by byli o tomhle tématu ve vztahu k sobě ochotni veřejně mluvit, bylo těžké. Mnoho z oslovených vůbec nezareagovalo, s těmi, kteří souhlasili, se pak často natáčení několikrát odkládalo. Natočil jsem dokumentů už několik, a to i takové, které mapovaly brutální vraždy. Tenhle byl však z těchto důvodů pro mě zatím nejtěžší a při jeho tvorbě jsem byl v největším stresu. Nikdy jsem neměl tolik natáčení zrušených na poslední chvíli. Vysvětluju si to tím, že pro některé muže bylo natolik těžké o tom začít mluvit, že to odkládali, i když souhlasili.
Dokumentární podcastová série Hrana autora Lukáše Houdka o mužském body image se v pěti dílech zamýšlí nad tím, co formuje představy mužů o ideálním těle. Cvičení za hranou obsese, neustálé sledování váhy nebo poruchy příjmu potravy se týkají i mužů. I když o nich běžně vůbec nemluví.
Jak v podcastu říká psycholog Jan Kulhánek, který se na poruchy příjmu potravy u mužů specializuje, muži o svých duševních problémech obecně mluví velmi málo, o těch spojených s vlastním tělem už skoro vůbec. Bojí se posměchu a odsouzení. Současně panuje předpoklad, že tohle téma se týká jen žen. Podle Kulhánka mají podobný náhled také někteří lékaři.
Muže pak často ani nenapadne, že by nejistoty spojené se svým tělem sdílet mohli. To přiznal ve druhém dílu také šestadvacetiletý absolvent VŠE Ondřej Fiklík. Netušil, že by se mohl ohradit vůči poznámkám okolí, které mu zejména v dětství a dospívání předhazovalo, že je moc hubený a slabý. Domníval se, že to je normální. „Teď mi dochází, že to normální není,“ říká. Čestmír Strakatý měl zase během rozhovoru tendenci se neustále omlouvat a své zážitky bagatelizovat s poukazem na to, že ženy to mají mnohem těžší než muži. To je asi pravda. Nicméně tohle není soutěž.
V pěti dílech podcastu se na tlak na vzhled u mužů a možné jeho následky díváme z různých úhlů. Jak z pohledu lidí, kteří se snaží držet váhu pod kontrolou a nepřibrat, tak z pohledu těch, kteří touží po větším objemu. Vykreslujeme příběhy poruch příjmů potravy, díváme se ale také na příběh páru, ve kterém mají oba víc kil, než by chtěli, ale snaží se k tomu přistupovat pozitivně a nebýt z toho v úzkostech a ve stresu.
Těžiště série je ve výpovědích mužů, kteří se svým tělem bojují, zajímalo mě ale také to, jak se nejistoty spojené s vlastním tělem promítají do jejich vztahů. Ve třech dílech tak vystupují i partneři a partnerky. Jejich výpověď pak nepřímo zasazují do kontextu odborníci. Kromě psychologa Kulhánka i zmíněný novinář Matouš Hrdina, který se zamýšlí nad původem tlaku na vzhled mužů i vlivem popkultury. O aktuálních trendech mezi svými mužskými pacienty hovoří lékař kosmetické medicíny Alberto Leguina.
Natáčení mi ukázalo, že muži svůj vzhled a tělo řeší. Rozhodně víc, než jsem si na samém začátku myslel. A je to pro mnohé z nich velmi citlivé téma, o kterém ještě nedokáží mluvit. Protože slyší to dosavadní ohlušující ticho. Už po odvysílání prvního dílu měl jeho protagonista Čestmír Strakatý plný mailbox a muži začali pod jeho příspěvky sdílet své vlastní zkušenost. Muži se začali ozývat i mně a posilněni odvahou ostatních někteří projevili přání vyjít se svým příběhem na veřejnost a inspirovat tak možná zase další. Je nás totiž víc, než si myslíme. A je na čase tu lavinu odpálit. Zda se to podaří, a jak velká bude, teprve zjistíme.