OSPOD bere děti a další mýty o tom, jak funguje „sociálka“
Proč se OSPODu bojíme? A co „sociálka“ rozhodně nedělá? Dagmar Kubičíková, vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí v Praze 8, vysvětluje, jak u nás stát chrání děti v ohrožení.
„Sociálka“ má zvláštní image. Je to úřad, na který se obracejí lidé pro pomoc, ale zároveň se ho bojí.
To je těžká věc. Zatím jsme „taková ta sociálka“ a každý si pod tím představí něco jiného podle toho, v jakém kontextu se s ní setkal. Přitom OSPOD je z obrovského koláče „sociálky“ úplně nejtenčí výseč. Rodina je nedotknutelná, soukromí je nedotknutelné, ale OSPOD je veřejná moc, která vstupuje do rodin. Měl by do rodin vstupovat opravdu jenom v případě, kdy jsou ohrožena práva dítěte. Nikdo z nás není víc než rodič. Ten, kdo může říct rodiči: „Tak takhle ne,“ je jedině soud a nikdo jiný.
Když to hodně zjednoduším, tak OSPOD je na straně dítěte za každých okolností, pokud na té jeho straně chybí rodič nebo zákonný zástupce.
To je úplně ten nejzákladnější princip – kde je rodič, hájí práva dítěte rodič. Když rodič práva dítěte nehájí, tak nastupuje OSPOD.
Co by se v systému mělo změnit, aby ochrana práv dítěte fungovala lépe?
To, že je OSPOD začleněný do obecních úřadů, svádí k dojmu, že OSPOD vyřeší všechny sociální otázky, které se týkají dětí. Ale OSPOD nemůže řešit všechno.
