Současný systém nadaným dětem a jejich rodičům spíš nepomáhá. Školy nadání u dětí nepoznají a nebo na ně nehledí. Nadaných lidí je přitom v populaci asi dvacet procent a mimořádně nadaných zhruba dvě procenta. To není tak málo, aby se jejich potřeby mohly přehlížet. Nejde jen o obrovský potenciál, který takto v nadaných dětech ztrácíme jako společnost, ale i o jejich obyčejnou životní spokojenost. „Pokud jste v nevstřícném prostředí, tak to může mít dopady na váš zdravotní stav,“ říká Jana Ustohalová, která je matkou čtyř mimořádně nadaných dětí. Společně s psycholožkou Šárkou Portešovou se zamýšlejí nad tím, jak nadaným dětem v českých školách pomoct.
„My máme čtyři děti a všechny jsou mimořádně nadané. To, co s mimořádně nadanými dětmi prožíváte, vás nutí přeformulovat svůj vztah ke společnosti, k systému, ke školství, k těm nejběžnějším věcem,“ říká Jana Ustohalová, novinářka a vyučující na vysoké škole. „Mimořádné nadání neznamená jen vysoké IQ, neznamená to, že je člověk takzvaně chytrý. Jde o to, že váš mozek pracuje intenzivněji a hlouběji než mozek většiny ostatních lidí, takže prožíváte všechno daleko hlouběji a intenzivněji. Ale společnost na takové prožívání není nastavená,“ vysvětluje Jana v podcastu Hlas Heroine, který je věnován právě tématu nadaných a mimořádně nadaných dětí.
„Nadané děti vnímáme jako unikátní osobnosti v tom smyslu, že mají svou neurologickou konstituci, která jim umožňuje rychle se učit, pamatovat si, velmi efektivně zpracovávat informace, generovat víc nápadů. Tyhle děti se odlišují už od narození, není to něco, co by vzniklo 1. 9., když nastoupí do školy. Ti rodiče to pozorují velmi dlouho, ale jakmile dítě nastoupí do školy, tak narazí,“ vysvětluje Šárka Portešová z Katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně. Je také ředitelkou Národního centra podpory nadání Invenio. Se svým týmem vyvinula nástroj, který by měl školám pomoc nadané děti poznat.
Co v podcastu také uslyšíte?
Nadaných lidí je v populaci asi dvacet procent, mimořádně nadaných zhruba dvě procenta. To není tak málo, aby se jejich potřeby mohly přehlížet. Školy by měly dokázat nadání v dětech rozpoznávat a podporovat, ale neděje se to. „Počínaje školní docházkou neustále zpracováváte obrovské množství informací, jinak to neumíte, váš mozek takhle narostl,“ popisuje Jana Ustohalová. „Ty děti přicházejí do prostředí, které na to vůbec nebere ohled. Největší problém nebyla komunikace. Jediné, co jsme řešili, byly problémy ve škole,“ říká.
Přesto, že dítě vyniká v mnoha oblastech, ve vzdělávacím systému, který je založen na srovnávání a nedostatečně individualizovaném přístupu, je jeho nadání zdrojem problémů, nebo ho dítě uspěšně maskuje. „Učitelé si většinou všimnou, že to dítě je jiné, zvláštní. Většinou ho do poradny pošlou s nějakou jinou zakázkou, jako je třeba ADHD nebo autismus a pak se ukáže, že dítě je nadané,“ popisuje Šárka Portešová častý scénář.
V pedagogicko-psychologických poradnách se nadání odhalí a vznikne zde také zpráva s doporučeními na podpůrná opatření. Ta jsou sice pro školu závazná, školy jsou povinny se jimi řídit, ze zkušeností Jan Ustohalové ovšem vyplývá, že v praxi se to ne vždy děje: „Problém je, že české státní školství neodpovídá současným požadavkům společnosti, neodpovídá vývojové psychologii, potřebám těch dětí. A nikdo to nereflektuje.“ Právě jedno z jejích dětí má takzvanou dvojí výjimečnost. Vedle mimořádného nadání má i dyskalkulii. A přestože má z poradny potvrzení i návrh opatření, škola deru klasifikuje bez ohledu na tato opatření. „Dcera už v takhle mladém věku chápe, že tenhle systém není pro ni,“ říká Jana.
Právě pro podporu rodičů a nadaných dětí založila Šárka Portešová s kolegy v Brně neziskovou organizaci Národní centrum podpory nadání. Vyvinuli také screeningový nástroj Invenio. Školy s jeho pomocí mohou přístupnou formou nadání dětí identifikovat.
Poslechněte si celý rozhovor se Šárkou Portešovou a Janou Ustohalovou ve speciálním díle podcastu Hlas Heroine o nadaných dětech na Spotify nebo Apple Podcast.
Podcast vznikl díky podpoře nadace RSJ.