Supermámy sledují potřeby rodiny, popletení tátové nenajdou ani boty. Vědkyně zjistila, jak stereotypy změnit
Rodinný provoz se dá přirovnat k managementu malého podniku. V českých rodinách ženy „tradičně“ zastávají nejen většinu viditelných výkonných funkcí, ale i mnoho neviditelné práce, jako je plánování, připomínání a hlídání termínů. Říká se tomu mentální zátěž a dlouhodobě může způsobit pocity přetížení, psychického vyčerpání a vyhoření. Psycholožka, která tento fenomén zkoumala, navrhuje, jak si doma povinnosti rozdělit férově. Začátek školního roku je pro to ideální příležitost.
Možná se to stalo i vám. Přišly prázdniny, a vaše dítě neodjelo na tábor, protože jste ho nestihli včas přihlásit. Nebo jste propásli zápis na hodiny piana. Následně se doma zpravidla odehraje hádka na téma, kdo za to může – máma, táta, anebo dokonce dítě, které už je možná dost velké, aby si na to dávalo pozor samo.
Právě zařizování volnočasových aktivit pro dítě je typická kognitivní činnost, která není moc vidět, protože její podstatnou část – čas, který dítě stráví někde jinde než doma – vykonává někdo jiný než rodič. Ale jak je vidět, sama od sebe se prostě neuskuteční. Mluvíme o mentální práci nebo mentální zátěži, kterou rodiče vykonávají často bez ocenění a větší pozornosti.
Zveme vás na konferenci:
Rodinné zařizování je náročná práce
Co všechno se při řešení domácí logistiky a organizace vlastně děje a jakou část z toho typicky dělají ženy? Americká socioložka Allison Daminger, autorka populárního newsletteru Daminger Dispatch, mluvila se sedmdesáti heterosexuálními páry z USA a identifikovala čtyři fáze kognitivní práce, kterými je při rodinném zařizování třeba projít.
První z nich je anticipace. Je prostě třeba, aby si někdo všiml, že za měsíc touhle dobou budou všechny dobré tábory obsazené a že je zřejmě načase se po nějakém poohlédnout. Nebo někdo musí myslet na to, že se uzavírají přihlášky do kroužků.
Druhou fází je identifikace. Zjednodušeně řečeno – podíváme se na web nebo nástěnky ve škole, jaká je nabídka, případně se poptáme u dalších rodičů.
Následuje rozhodnutí – tedy vyberete jeden z táborů, třeba podle toho, kam jedou kamarádi vašeho dítěte, anebo podle svého rozpočtu či dalších preferencí. Rozhodnete, který kroužek je pro vaše dítě nejlepší.
Poslední fází, která je ale stejně důležitá jako ty předchozí, je monitorování. To znamená, že někdo zjistí, jaké všechny kroky je třeba k přihlášení udělat, a dohlédne na to, aby proběhly. Znáte to sami – obstarat potvrzení od lékaře, poslat včas platbu, vyplnit všechny přihlašovací a dodatečné formuláře. A na závěr si ještě odškrtnout, že přišlo potvrzení o tom, že tábor s dítětem počítá nebo že je vaše dítě do kroužku skutečně zapsané.
Rodiče jako projektoví manažeři. Otcové se zapojují méně
To všechno vypadá triviálně a nenáročně, ale v každodenním životě domácnosti se kognitivní práce vztahuje na kvantum činností od rutinního sledování, zda nedochází zubní pasta či zda není ucpaný sifon v umyvadle, přes řešení dovolených či dětských zdravotních prohlídek až po komplexní záležitosti jako výběr školky či školy pro dítě. Ve finále tedy mluvíme o něčem, co by zaměstnalo projektového manažera na plný úvazek.
Jak je to se zapojením mužů a žen do jednotlivých fází? Mezi sedmdesáti heterosexuálními páry, se kterými Allison Daminger mluvila, se muži a ženy dělili celkem rovnoměrně o druhou a třetí fázi – tedy identifikaci a rozhodování, což je mimochodem právě aspekt přímo spojený s financemi a výsledkem, a tedy i uplatněním vlivu v rámci rodiny. Byly to ovšem ženy, kdo měl lví podíl právě na anticipaci a monitorování.
Páry popisovaly, že jsou to hlavně ženy, kdo neustále sleduje širší rámec a dlouhodobé potřeby rodiny, aby upozornily své partnery na to, že nesvítí světlo na chodbě, plánovaly rodinné nákupy nebo myslely na blížící se narozeniny všech členů široké rodiny. Stejně tak dávaly pozor na to, aby vše opravdu proběhlo podle plánu. Obvykle se páry shodly na tom, že žena k tomu má lepší předpoklady – je organizovanější, více zaměřená na detail, aktivnější než muž, který na to prostě nemá buňky.
Možná si říkáte, jestli se nejednalo o páry, kde byla takto disponovaná žena profesně úspěšnější než její partner. Pak vás asi překvapí, že muži, kteří považovali svou ženu za pozornější a organizovanější než oni sami, pracovali na příklad jako chirurg či projektový manažer. Z toho, co víme o dovednostech, které se uplatňují při plánování a dohledu, přitom vyplývá, že jsou velmi dobře přenositelné mezi různými oblastmi života. Proto jsou taky mámy po rodičovské většinou výborné organizátorky i po návratu do zaměstnání. Chirurg i projektový manažer by měli být zcela kompetentní zaznamenat, že dochází záchodový papír nebo se blíží datum, kdy je třeba objednat rodinu na dentální hygienu.
Máte pocit, že toho máte doma na starosti nejvíc vy?
Jak tedy vzniká dojem, že muži prostě nemají buňky na to, aby si vzpomněli, kdy má jejich vlastní matka narozeniny a jaký dárek od nich dostala v předchozích letech? Pro páry je zřejmě přijatelnější interpretovat tohle rozdělení jako vrozené než si přiznat, že jde o slepou skvrnu způsobenou genderovými stereotypy. Stejně jako ve Spojených státech, také my známe „supermámy“ (a možná takovou i jsme) a „popletené táty“, kteří by nenašli pro dítě ty správné boty, i kdyby ležely přímo před nimi.
Sepsat seznam a vymezit si hranice zodpovědnosti
Navíc je tu i tlak společnosti. Ženy, které jsou v páru, kde je muž aktivnější v anticipaci a monitorování kognitivní práce, mluví o tom, že okolí na ně jako na ženy bezmyšlenkovitě klade zodpovědnost za vše, co se týká dětí a domácnosti (a někdy i vlastního muže). Školy a volnočasová zařízení obvykle komunikují rovnou s matkami a nenapadne je ověřovat si, kdo je primární kontakt. Je to tak trochu jako v práci. Šéf se vás zeptá, co je s těmi reporty, a když poukážete na to, že to měl na starosti kolega, zamračí se na vás. Budete si tím, že to není vaše zodpovědnost, pořád ještě jistí?
Jak říká Allison Daminger: „Upřímně pochybuji o tom, že muži vědomě vypínají mozky, jakmile překročí práh domu.“ My všichni, muži i ženy, jedeme v po desetiletí vyjetých kolejích. Je o dost snazší vynést koš nebo jednou uvařit večeři než naplánovat nákup a jídelníček na celý příští týden. A když to děláme jinak, stojí nás to spoustu vědomého úsilí.
Jak tedy přehodit výhybku a najít férovější rozdělení kognitivní práce?
Allison Daminger navrhla párům, které se účastnily jejího výzkumu, následující aktivitu: Oba partneři si měli v průběhu 24 hodin (anebo jednoho všedního a jednoho víkendového dne) zaznamenávat všechny úvahy nebo myšlenky související s rozhodováním či plánováním, které jim běžely hlavou. Společně se pak měli posadit nad své záznamy a porovnat si je. (Tenhle krok nepřeskakujte – je důležitý pro motivaci vás obou k tomu, něco změnit.)
Pokud si povšimnou nerovnováhy v tom, jak je mentální zátěž spojená s rodinou a domácností mezi nimi rozložená, mohou se domluvit na novém systému jejího sdílení. Allison doporučuje naplánovat spuštění nového systému na datum spojené se začátkem něčeho dalšího, jako začátek školního roku, přestěhování do nového bytu nebo na Nový rok. Nejprve je třeba si sepsat všechny oblasti, které jako pár (anebo jako rodina) potřebujete řešit. (To je zřejmě nejnáročnější část a pravděpodobně seznam budete muset párkrát revidovat – každopádně už samotná skutečnost, zda se budete na seznamu podílet oba, anebo jen jeden z vás, na něco ukazuje.)
Mentální zátěž v rovnováze
V dalším kroku jde o to, vymezit hranice oblastí, za které bude kdo zodpovídat. Podobně jako v práci – pokud máte na starosti marketing, asi taky nechodíte ke kolegům z financí a nepřipomínáte jim, že je čas chystat účetní uzávěrku za minulý kvartál. Každý z vás označí oblasti, které si rád vezme se vším všudy za své, oblasti, které mu v zásadě nevadí, a oblasti, které opravdu nechce mít na starosti. A pak můžete přikročit k vyjednávání. Ideální je, když si můžete dovolit ty oblasti, které ani jeden z vás nechce řešit, delegovat na placenou službu, ale ne vždycky je to možné nebo vhodné. Pak je fér si neoblíbené oblasti rozdělit co nejspravedlivěji.
A pak už zbývá jen systém uvést do praxe a najít v rozložení mentální zátěže udržitelnou rovnováhu – tedy myslet jen na to, co připadá mně, a ignorovat cokoli, co spadá do sféry zodpovědnosti toho druhého. Blíží se začátek nového školního roku. Co pro vás asi bude těžší?
